Divadelní noviny > Kritika

Zcizené divadlo? (Esej o viru, naději, lásce a divadle)

Jeviště obstará obraz, povrch; hlediště je polidští dimenzí niternou… Co oživuje a polidšťuje fyziku jeviště, je metafyzika hlediště. (Josef Šafařík) Jak známo, divadla před dvěma měsíci přestala z úradku politiků veřejně existovat, restrikce je postihly jako první a byly uvolněny, navíc za mnohdy likvidačních podmínek, až jako jedny z posledních. Následující bilanční úvahy na téma „divadlo v čase koronaviru“ nemohu ovšem začít jinak než otázkou. Nepřestěhovalo se o to víc divadlo z budov do prostoru mediálního, což dnes už znamená skoro rovnítko s prostorem veřejným? Ba víc: není právě divadla s jeho typickými atributy (role, masky, kostýmy, monology, dialogy, umělé dramatické situace, ataky na emoce publika), není tohoto zcizeného divadla právě v čase koronahysterie, jež v minulých dvou měsících okupovala celou mediální krajinu, kolem nás teď nezdravě víc než kdykoli předtím?

Divadlo mimo divadlo

Vždyť co to bylo jiného než čiré divadlo, když na prezidentskou recepci s vybranými politiky, dříve než se stačili pustit do jídla – nebo dříve než stačili rekvizitáři jídlo ze stolu sklidit –, vtrhli do místnosti fotoreportéři, aby nasnímali absurdní obraz s dvanácti apoštoly, kteří se chystají jíst skrze roušky? Jakkoli šlo jen o drobné faux-pas jinak pečlivé režie, náhle jsme v přímém přenosu viděli – jako v každém opravdovém divadle – záblesk pravdy. Pravdy o těch, co kážou vodu a pijí víno, pravdy o rouškách jako masce, kterou je třeba si pro publikum nasadit dříve, než začne výstup. Výstupem, který by teatrolog neměl nechat zapadnout, byl i živý obraz „Strana a vláda vítá letadlo s bratrskou čínskou pomocí proti čínskému viru“. Ty inštrumenty jsme zakoupili, poté co jsme jim podobné darovali zdarma, za dlouho tutlanou cenu (hovoří se o 4 miliardách). Pak se však ukázalo, že přinejmenším u těch testovacích šlo o zmetky…

Jaroslavu Duškovi roušky připomínají bandity, Mikuláši Minářovi roubík nasazený občanům (a právem se obává, aby nám ten roubík už nezůstal trvale). Mně zase rouška připomíná karneval. Nelze přece popřít, že právě rouška umocňuje divadelní aspekt veřejného dění. Člověk v roušce, to už je role. A kus anonymity, pod níž se ledacos schová. Třeba úšklebek, nekalý záměr, pohrdavý úsměv. Ale naštěstí díky ní odpadá i zubení celebrit do kamer. Když si herec nasadí roušku ze státní vlajky, také to o něčem svědčí. Přinejmenším o tom, že chápe pandemii a hysterii kolem ní, již sám v nejvyšší funkci vydatně přiživuje, jako jednu velkou předvolební kampaň, kterou hodlá protahovat snad až do podzimních voleb. Co na tom, že jsme byli koncem dubna podle světových žebříčků co do úspěšnosti zvládání viru dvacátí pátí, co do negativního dopadu na společnost dvacátí nejhorší a ani v počtu testů se nepohybujeme v první desítce? Podle principála zdejšího ansámblu jsme pořád první, byli jsme první a budeme první. Až do voleb.

Klubko

A když už jsme u herectví principála: nemá-li oporu v textu, vymkne se jako Havlův robot Puzuk svému programátorovi, ztratí kontrolu a prozradí i to, co nechtěl („Nemáte roušky? Zavolejte, já vám je osobně donesu!“). Jako Klubko ze Snu noci svatojánské si sám přivlastnil roli Krizového štábu. Part upravil na divadlo jednoho herce a jen nerad, to už asi programátor Mára stihl robota opravit, roli přepustil jinému. Ten zase dočasně vítězí pouhou změnou kostýmu, červeným svetrem: ano, jsme pořád na divadle! O letošních Velikonocích se principálovi hned dvakrát povedl herecký majstrštyk: místo neurvalce promluvil k národu kající se křesťan. Už Tartuffe věděl, že pod touto maskou lze lépe konat dosavadní podvody, v našem případě tedy rozdávat ze státního stamiliony při nákupech skandálně předražených respirátorů u spřízněných šmejdů, co nikdy v oboru nepracovali, nemají jediného zaměstnance, sídlí v daňových rájích nebo jsou největšími sponzory jeho partaje. Má-li ovšem principál mluvit za sebe, musí mluvit za někoho, kdo neexistuje. Je to Bartoš – nebo Babiš? Je levicový, středový, či pravicový, pročínský, nebo proevropský? Všechny tyto role náš Klubko zvládá. Největší kapitalista v zemi má nejvěrnější oporu v komunistech, v této větě je řečeno vše.

Zpět k motomorfóze?

Pojďme konečně k tomu, co vrcholným politikům v jejich nepřiznaných, z divadla vypůjčených maskách lidumilů leží na srdci nejméně: ke skutečnému divadlu. A ke snaze divadelníků, jako rizikově ohroženého druhu, čelit situaci. Připomeňme: byli to oni, kdo v okamžiku krize, jako tolikrát v minulosti, převzali iniciativu a napravovali selhání politiků masivním šitím roušek. Tedy tím, čím se teď titíž politici chlubí před světem. Pomiňme absurdity, jako byl nápad – snad podle zhůvěřilého amerického vzoru autokin – sledovat divadlo z automobilů. Propagaci akce Art Parking, tedy sledování divadla z auta, jsem na vlastní uši slyšel na ČRo Vltava. Že by se naplnila Vyskočilova idea Motomorfózy ze šedesát let starého Autostopu v Divadle Na zábradlí? Tedy proměna člověka – diváka – v automobil? Myslí-li to organizátoři vážně, dotáhl bych to do konce a požádal publikum, aby během představení smích dávalo najevo troubením a citové pohnutí ostřikovači (nebo naopak – troubení místo bulení?). Ale vlastně podobným nesmyslem – i když nepochybuji, že dobře míněným – se ukázala být hned v prvních týdnech karantény úplně jiná akce. Pražské Studio DVA se ve spolupráci s ČT art rozhodlo uvést nově, tentokrát bez diváků, svou úspěšnou „tutovku“ – autorskou inscenaci Patrika Hartla Hvězda s velkou českou herečkou Evou Holubovou. Prázdná sedadla se kupodivu nesmála, nervozita zkušené aktérky z gagů bez odezvy byla zjevná, tempo – jindy rytmizované smíchem – vázlo a o to víc obnažilo prázdnotu textu na stokrát přebrané téma „rubu“ divadelního zákulisí (když nebudu mluvit rovnou o Čapkovi nebo Bernhardovi, zmíním alespoň Arnošta Goldflama: shodou okolností jsem tentýž den na Vltavě znovu ocenil jeho Dámskou šatnu na obdobné téma). S herečkou, kterou mám rád, jsem cítil, neboť jsem na vlastní kůži zažíval dvacet let, jaké to je, hrát dvě hodiny komedii pro prázdný sál, v němž za normalizace sedávalo jen pár mračnopozorných členů schvalovací komise; teprve večer skrze diváky do člověka vstoupí někdo jiný a ucho se diví, co huba povídá (Jan Werich). Tyhle prostopravdy měl autor/režisér vědět dřív, než vypustí herečku do celého toho „prdlyprdlyprdlájdá“ trapna zakončeného happy endem, kdy troškovská taškařice zvážní sama nad sebou a pokouší se o „dojemno“. Abych zkrátil to utrpení (neboť ničím jiným psaní o nepodaru dobrých úmyslů dobrých lidí není): tento způsob „krizové“ prezentace divadla zdá se mi poněkud nešťastný.

Vlastně je to plod stejného technokratického myšlení, jakým bylo hrát divadlo autům. Prázdné hlediště je stejně mrtvým aktérem komunikace, jakým jsou čela automobilů.

Nebe a dudy

Jen zdánlivě podobně, ale přece z gruntu jinak to bylo u další divácky úspěšné komedie, záznamu Strniskovy inscenace Paní plukovníková (Popel a pálenka) Bengta Ahlforse (premiéra v Divadle Na Jezerce už v roce 2008, záznam pořízen o deset let později, ČT art ho odvysílala třetí dubnový týden). Ač tu vystupuje víc postav, opět je to příležitost pro jednu protagonistku: u nás jí byla nejprve v ABC vynikající Jaroslava Adamová, po ní ve Slováckém divadle Květa Fialová a teď do třetice „hvězdná“ Jiřina Bohdalová. Chvíli mi trvalo, než jsem se zbavil předpojatosti vůči protagonistce, kterou jsem si z posledních let vybavoval spíše z jejích „mimodivadelních“ rolí servility vůči vládcům Pražského hradu, zejména vůči tomu poslednímu (nikdo to u nás nemá zapotřebí méně než právě ona). Jenže jakmile vtrhla plukovnická vdova na jeviště a jako malé dítě nejmilejší panenky se zarputile držela urny s popelem drahého zesnulého – ústřední rekvizity i znaku inscenace –, sledoval jsem její dvouhodinový koncert pro sólový nástroj a orchestr, hraný na struně černého humoru, se stoupajícím nadšením. Bohdalová tentokrát nehrála „Bohdalku“ ani „Cipíska“, ale skutečnou tragikomickou figuru, sice trochu (trochu hodně) potrhlou, ale každopádně poctivě bojující o svá práva, o právo na lásku, sama proti přesile. Každá replika byla cizelérsky vysoustružená, herečka překvapovala intonacemi, chůzí (!), gesty, nepolopatistickými podtexty. I ta stářím pochopitelná zakulacenost a zdůrazněná „nahrblost“ jí hrály do noty (viz její skvělé „panenské“ etudy zamilované sextánky jako z prvorepublikového filmu). Její monology, dialogy, zpovědi i hádky s urnou byly nosným leitmotivem inscenace, včetně závěrečného vyspílání urně: Ty hajzle! – Já tě vysypu! – Vem si ho! Oč byla Plukovníková famóznější, o to hůř bylo kolem. Snad jen Jaroslav Satoranský jako její dávná láska, zjevivší se v nejnevhodnější dobu, nepřehrával, absurdnost vršících se nedorozumění dokázal empaticky vzít do hry. Libuše Švormová lahůdkovou figuru zdánlivě věrné puťky (napadlo vás někdy, že slovo „puťka“ mohlo vzniknout z Putifarky?), postavu, jíž vlastně patří pointa hry, pouze oddeklamovala. Taky Zdeněk Maryška, Valérie Zawadská či Veronika Jeníková coby reprezentanti hamižného rodinného okolí, jež chce vdovu zbavit svéprávnosti, role „jen“ profesionálně odříkali a odgestikulovali. Ale možná jim křivdím, vždyť sám jako autor tří knížek o Divadle Vlasty Buriana bych měl nejlíp vědět, že divadlo tohoto typu vždycky hraje na protagonistu: a vede-li se jedinečně jemu, vede se celé inscenaci.

Mimochodem, to, co se ve dnech koronapaniky dělo kolem Hrušínského a Jezerky, ta míra sprostoty a lží, nikoli z neznalosti, ale ze zloby, to cítím i jako svou urážku. Tuším pravou příčinu: principál se několikrát občansky vymezil proti současné zemanovsko-babišovské garnituře, rozlezlé v médiích. Stačilo by se párkrát servilně ochomejtnout kolem Hradu či Strakovky a bylo by po útocích. Zbyla by jen normální kritika, o kterou se tu pokouším. I ta nejpřísnější kritika musí ale zaznamenat, že řada opusů Jezerky z poslední doby přináší „něco navíc“, co jinde v této kvalitě není k mání (namátkou Vermesovo Už je tady zas! – rozuměj Hitler 21. století –, dramaturgicky navazující na veleúspěšný Taboriho Mein Kampf, dále Leiren-Youngův Shylock a naposledy těsně před koronahysterií Genoveseho studie lidské intolerance po italsku Naprostí cizinci v režii a dramatizaci talentovaného Matěje Balcara). Hrušínský dělá víc, než musí, a všechny ty internetové „sračkomety“ jsou pro mne důkazem, že to dělá dobře. Doufám, že se z divadelní mapy Prahy jeho scénu i jeho samotného vygumovat nezdaří, neboť patří mezi osoby s dosud nevygumovanou pamětí.

Mentální utopenci

Filozofem Šafaříkem jsme tyto úvahy začali, nezbývá než jím i skončit. Právě jeho slova nejlépe vystihují radost, jež mne opakovaně ovládala při sledování akcí Jaroslava Duška, Petra Knotka (Pjér la Šé’ze) a jejich přátel na streamu. Neboť oni, řečeno s filozofem, jsou na straně „nezpůsobilých“ a „neadaptovaných“, „nedobývají, ale obývají“ prostor a vzdor všeobecným „úbytím bytí“ hrají o duši:

Napadá mi tu rozdíl mezi plavcem a utopencem; dokud plavec – jak říkáme – nevypustil duši, neutonul… To právě je na přírodní vědě fatální: že eliminujíc duši, aby nám zabezpečila tělo, mění nás v mentální utopence v bezbřehém prázdnu prostoru a času. (J. Šafařík: Hrady skutečné a povětrné)

Právě jejich akce – například Pjérovy bezprostřední „kar-anténové“ hovory z lesa – pro mne představují uprostřed koronapaniky, řízené jedním nenasytným mocižroutem a jedním z řetězu puštěným plukovníkem, ojedinělou alternativu skutečně svobodného kritického myšlení v zužujícím se prostoru svobody. A právě oni byli obětí bezprecedentní cenzury a ministerstvem zdravotnictví pavědecky zdůvodněného vymazání z YouTube, Ulož.to etc. (Malá vizita a Duše K z divadla Kampa s originálním Milanem Calábkem). Na streamu bylo živěji, byť i ČT art nabídla ledacos pozoruhodného (například Merežkovského, Burešové a Otčenáškovu znovu aktuální Smrt Pavla I. z Městského divadla Brno), něco, co mohlo aspoň částečně vyvážit pocit trapna z jiných pořadů. Například z upřednostňování stalinistického výkladu dějin v Ozerovových bombastických plátnech, jež si nepřipouštěla, že ruské Osvobození znamenalo zároveň zotročení jiných národů, počínaje Finy, Estonci, Lotyši, Litevci, Moldavci a konče Poláky, Maďary a následně i Čechoslováky (na rozdíl od nás by si média uvedených zemí tuto bombastiku, zbavenou vraždících komand NKVD i SMĚRš, upřednostňovat nedovolila). A i když oceňuji akce JEDLu či Nespavost MeetFactory, ale třeba i Šteindlerovu pohotovou parodii dadaismu Zemanových proslovů, za vrchol všech improvizovaných „koronažánrů“ na streamu považuji Setkání s dobrem pánů Duška, Pjéra a Pavla Steidla: absolutně uvolněné zacházení se slovem, hudbou i situací, smích nevylučující hloubku a hloubka nezakazující si smích, objevná divadelnost meditace. Zdálo se, že soška Buddhy v pozadí spolu se mnou spokojeně kývá hlavou…

P. S.: Ukazuje se teď, jakou nepředložeností byla ničím nenahrazená likvidace cyklu Divadlo žije!, jež proběhla prakticky za nulových protestů veřejnosti i samotných divadelníků (můj hlas byl tehdy opravdu volající v poušti). Doufám, že stejně brutální vandalismus nepostihne i další nezastupitelné cykly, jež minulý i tento měsíc záhadně zmizely z obrazovky, například ekologický blok Nedej se! Hlavně že peče celá země!

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 12. května 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zcizené divadlo? (Esej o viru, naději, lásce a divadle)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ