Zdeněk Kaloč (10. prosince 1938 Ostrava – 26. března 2020 Brno)
Že nás navždy opustil Zdeněk Kaloč, jsem zjistil zcela náhodně odpoledne v pátek 27. března jen tak mezi řečí při telefonickém rozhovoru, běžném ve dnech, kdy jsou osobní kontakty omezeny na nejnutnější případy.
Zdeněk Kaloč v roce 1989 FOTO ARCHIV ND BRNO
Bylo to někdy v roce 1962, kdy jsem v dnes již dávno zrušeném divadle na brněnském výstavišti nesoucím jméno Julia Fučíka navštívil představení šlágru tehdejší divadelní sezony, Kohoutovy adaptace verneovky Cesta kolem světa za 80 dní. Bylo to živé, vtipné, s řadou nápadů, rezonující s publikem. Režisérem byl mladý absolvent DAMU Zdeněk Kaloč.
Záhy jsme se setkali osobně. Jeho fyzická podoba mě upoutala neméně než jeho režie. Štíhlý, urostlý, sebevědomý mladý muž s výrazným obličejem lemovaným bujnou hřívou černých vlasů, s orlím nosem a především s pronikavým pohledem. Byl jsem tehdy až po uši ponořen do brechtovských vln, které ovládaly Mahenovu činohru, ale s napětím jsem čekal na další režie muže trochu připomínajícího černokněžníka. To už působil na Jakubském náměstí, kde tehdy sídlilo Divadlo bratří Mrštíků. Z paměti se mi vynořuje Anouilhův Valčík toreadorů, Dürrenmattovi Fyzikové, Marceauovo Vajíčko anebo jeho první adaptace Maupassantova Miláčka. V něčem jsem cítil určitou podobu s tím, o co usilovali v Mahence, ale bez jdeologické předpojatosti a křečovité snahy neuhnout z nalinkovaného programu.
Doba přála diskusím, které v padesátých letech byly nemyslitelné. Pořádaly se nejrůznější festivaly, konference, semináře, řešily se problémy, jež – zdálo se nám – hýbou světem. Taky na to tenkrát byly peníze. Zdeněk Kaloč na těch akcích býval, ale pokud se pamatuji, moc aktivně se slovních půtek neúčastnil. O to aktivnější byl na jevišti. Je škoda, že zatím nikdo nevěnoval Kaločově mrštíkovské éře pozornost, bylo by to velmi užitečné.
Posedlost divadlem přenesl v roce 1966 do Mahenky. Získal pro své představy o divadle skvělé spolupracovníky. Na čas se spojil s malířem Bohumírem Matalem, výtvarníkem zcela oproštěným od praktik běžného scénografického řemesla, a natrvalo s muzikantem Zdeňkem Pololáníkem, jehož talent jako by byl posvěcený samotným Leošem Janáčkem a okořeněný poezií rodných Ostrovačic. Názorově si byli velice blízcí, byť to díky Kaločově důslednosti mezi nimi občas zaskřípalo, ale vždy to rychle pominulo. Později spolu vytvořili jednu z nejlepších novinek českého tanečního divadla, balet Paní mezi stíny na námět osudů Boženy Němcové.
Ze všeho nejdůležitější ale bylo, že pro realizaci svých mnohdy velmi specifických představ získal profilové herce. Z jeho spolupracovníků od Mrštíků to byli Jaroslav Dufek, Ladislav Lakomý a Helena Trýbová. K nim záhy přibyli koryfejové Mahenovy činohry Vlasta Fialová, Rudolf Jurda, Josef Karlík a časem mnozí další především z řad mladých členů souboru.
Srpnová noc roku 1968 změnila mnohé. Zdeněk Kaloč téměř zázrakem unikl zuřivému běsnění, díky němuž museli divadlo pustit Miloš Hynšt a Alois Hajda. Byl však postaven před téměř nadlidský úkol: v normalizačních bažinách prokazovat, že Mahenova činohra neztratila nic ze svých vysokých ambicí.
Zafungoval, jako tak často, divadelní paradox. K úspěchu Kaločovi pomohla jeho láska k ruské literatuře a umění a jejich hluboká znalost. Vedly ho k podstatě režírovaných děl a zajistily jejich aktuální dopad na publikum. Soubor měl na své straně, i když v divadelních šatnách, v rekvizitárně a tehdy ještě i v kuřárně se semlelo leccos. Byl jsem svědkem různého brblání, a to i ze strany největších Kaločových stoupenců. Osobní pocity však ustoupily na zkušebně a hlavně na jevišti, protože ten často zachmuřený muž za režijním pultem věděl moc dobře, čeho chce dosáhnout, a ve velké většině toho také dosáhl.
Sblížili jsme se víc v polovině osmdesátých let u Bezručů v Ostravě, kde zkoušel Hellerovu Hlavu XXII. Být při tom bylo doslova požitkem. Text měl dokonale prostudovaný, měl jasnou představu o jeho jevištní realizaci a dokázal o ní přesvědčit herce, což se projevilo na mimořádném úspěchu inscenace. Scházeli jsme se pravidelně. Chystal se na Miláčka a svou dřívější adaptaci do značné míry přepracoval, protože chtěl, aby působila co nejaktuálněji, ale také ji šil hercům doslova na míru.
Při našich rozhovorech jsem zjistil, že zdánlivě nepřístupný Zdeněk Kaloč je milý a přátelský společník, se kterým bylo možné u sklenky nejlépe červeného vína přátelsky diskutovat o všem možném. Byť jsme nakonec stejně končívali u divadla.
Po pár letech, už v nových polistopadových poměrech, jsme v diskusích pokračovali v Plzni. Bylo dost troufalé pozvat ho k netradičnímu pojetí Strakonického dudáka do města, kde se pěstuje kult J. K. Tyla. Neuvěřitelné se stalo skutkem, obavy pominuly a Kaloč se do Plzně často vracel. Mimo jiné k režii dramatizace Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále. S napětím jsem očekával, jak si svérázná režisérská osobnost porozumí s neméně svéráznou hereckou osobností Antonína Procházky, který v roli hlavního hrdiny procházel příběhem od začátku do konce. Opět se jednou potvrdilo, že dvě skutečné osobnosti si porozumějí, byť se třeba v mnohém liší. Antonín Procházka hrál také titulní roli v poslední Kaločově režii v kamenném divadle, v Harwoodově Garderobiérovi.
Naše pracovně-přátelská setkání končila opět v Brně. V diskusích nad Janáčkovými operami Z mrtvého domu a Káťa Kabanová a nad Salome Richarda Strausse, kterou považuji za nejlepší Kaločovu operní režii. A také třeba Shakespearova Hamleta.
Kaločova náročnost byla příslovečná, ale cenil si dobré práce všech v divadle bez rozdílu, umělců i jevištního personálu, lidí v dílnách a krejčovnách. Velmi si jejich práce vážil a oni to dovedli ocenit. Přesvědčil jsem se o tom i v těchto dnech.
Skončím poslední setkáním s režisérem Kaločem, já už jen jako divák, při představeních s Martou Kubišovou a Simonou Stašovou. Tu s Kaločem spojovalo úsilí o dokonalou profesionalitu a absolutní tvůrčí koncentraci. Vystihla to v jednom rozhovoru: Zdeněk Kaloč je jako houslový virtuos, hodně náročný a vyžadující dobrý nástroj, protože nechce hrát na rozladěné struny. Podepisuji bez výhrad.
Komentáře k článku: Zdeněk Kaloč (10. prosince 1938 Ostrava – 26. března 2020 Brno)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
