Zdeněk, můj oblíbený…
Zdeněk Hořínek byl můj oblíbený učitel, později kolega a ještě později kamarád. Na počátku devadesátých let jsme oba nastoupili na divadelní vědu pražské filozofické fakulty, on jako pedagog, já jako studentka. Docent Hořínek vyučoval předměty z teorie či dějin dramatu a divadelní kritiku. Z jeho lekcí mi utkvěly dva hlavní dojmy – samozřejmost a hravost. Zdeněk přednášel zcela samozřejmě, což ovšem nevyrůstalo z jeho – obdivuhodné! – fundovanosti ani z vědomí vlastní důležitosti, nýbrž z jeho pojetí demokracie – své názory nechtěl nikomu vnucovat ani nepotřeboval zdůrazňovat úlohu pedagoga. Většinou tedy docílil toho, že své zásadní znalosti pronesl jen jakoby mimoděk, takže člověk nabyl dojmu, že uvedené věci každý zná a netřeba se je nějak zuřivě učit. Podezírám Zdeňka, že samozřejmost jeho projevu kořenila také v názoru, že pedagog ve skutečnosti poznatky předat stejně nemůže, může jen posluchače navnadit a inspirovat, aby se za poznáním pídil sám. A to se mu, myslím, dařilo dokonale.
Romeo dnes večer Julie (Studio Ypsilon 1993) FOTO ARCHIV
Druhým pocitem, který jsem si odnesla z jeho výuky, byla hravost. Zdeněk měl vždy pečlivě připravené přednášky, a i když se jich držel, nedalo mu to neodbíhat k všemožným srovnáním, ilustracím, dodatkům, případně k poznámkám ze zákulisí divadelního či literárního života, nezřídka i ke vzpomínkám z dětství a vlastní dramaturgické praxe. Tím nejen ozvláštňoval předávané vědomosti (protože miloval dění a vzruch, nudilo ho opakovat stejné informace bez špetky autenticity přítomného okamžiku), ale nadto studenty bavil – užívaje si skutečnost, že přednáška je také svého druhu divadlo.
Především pro tyto životní postoje jsem si Zdeňka jakožto učitele oblíbila. Avšak teprve když jsem se sama začala zabývat vědou, poznala jsem ho důkladně i z odborné stránky. Na základě toho si dnes myslím, že Zdeněk Hořínek byl nejlepší poválečný český teatrolog, neboť položil základy jak moderní teorie dramatu a divadla, tak teorie a praxe moderní dramaturgie i moderní kritiky (a to navzdory tomu, že po absolutoriu nemohl několik let v oboru působit).
Zdeněk byl totiž člověk nejen chytrý a vzdělaný, jenž měl oblasti svého zájmu probádané, promyšlené a srovnané a který navíc dokázal přesahovat i k oborům jiným – především k literatuře a filozofii, ale byl to také člověk talentovaný: což prokázal jedinečnými dramaturgickými analýzami, jakož i kritikou. Provozoval totiž tu nejvyšší formu interpretačního a kritického umění – dokázal ve zkratce zobecnit okolnosti existence díla i problémy, které zpracovává, provést břitkou analýzu a vyhodnotit jeho smysl.
V další etapě našich životů jsem měla možnost zažít Zdeňka rovněž jako kolegu, který i přesto, že s pedagogy na katedře často komunikoval komickou formou, se v případě nějakého rozhodování či potřeby pomoci okamžitě postavil na správnou stranu – a potom se zas vrátil k svému humoru (takto neokázale čestně se choval i za minulého režimu). A když pak psal pro různá kompendia, která jsem připravovala, znovu a jinak vystupovala do popředí jeho kompetentnost a slušnost: odevzdával totiž texty kvalitní, krásně napsané a dodával je včas, zpracované podle dohodnutých regulí.
V posledních letech jsem Zdeňka poznala také jako kamaráda. Potkávali jsme se při různých příležitostech: v knihovně, na přednáškách, při oslavách. Obvykle mi vyprávěl, co hezkého zažil v přírodě, co zajímavého četl nebo viděl v divadle – o svém oboru měl totiž neustále přehled – a já jsem si vždycky znovu uvědomovala, za kolik znalostí a postřehů mu vděčím.
LENKA JUNGMANNOVÁ
Komentáře k článku: Zdeněk, můj oblíbený…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
