Plachá vzpomínka
Zdenek Plachý (9. 12. 1961 Kroměříž – 17. 4. 2018 Brno)
Kritický soud bez empatie (nebo alespoň bez předchozí vůle k ní) k dílu, k jeho intenci i tvůrci, se nutně mění v invektivu. A právě takových invektiv převlečených za kritický soud si zesnulý divadelní a televizní režisér, skladatel a divadelní ředitel Zdenek Plachý užil během svého života rozhodně víc, než bylo zdrávo – jemu, ale i celé naší kulturní obci. Patřil mezi ty, jimž právo na omyl bylo často upíráno.
Ne že by těch omylů neměl na svědomí dost – přinejmenším tolik co úspěchů, jenže o těch se většinou nemluvilo. Ale i ty do nebe volající omyly na hranici provokace (jakým byl kupříkladu jeho šéfovský záměr udělat z Daniela Landy ve fantasy „dračím příběhu“ muzikálovou hvězdu Mahenovy činohry) přinesly výsledky přinejmenším rozporuplné. Stejnou měrou, jakou Landou odradil brněnské i pražské intelektuály (včetně pisatele těchto řádků), Plachý „zabodoval“ jinde: přivedl do hlediště generaci náctiletých, a to v míře dosud nevídané.
Dodnes si neumím odpovědět na základní otázku: zda své úkroky od experimentu k popu a zpět, úlety provokativně vržené do tváře dobrému vkusu, činil proto, že si chtěl sofistikovaně ověřit zákonitosti a meze fungování velké kamenné scény, včetně mezí trpělivosti kultivovaného diváka, jemuž bořil hranice mezi vznešeným uměním a vlezlou popkulturou – anebo prostě jen v hrůze z prázdného hlediště propadl jako šéf největší moravské činohry megalomanii a vyšel vstříc infantilní mystero-fantasy-záhadologii Landova fanklubu? A zároveň s tím i zastydlému slovanskému národovectví generace nejstarší? Jako šéf však zřejmě nezvládl komunikaci navenek i dovnitř souboru.
Jestliže na výše položené otázky nemám – a asi už nikdy mít nebudu – odpověď, v jiných záležitostech mám naopak jasno až moc. Neboť jsem byl v Brně nejen jejich svědkem, ale i objektem. Dvakrát jsem se pro ČT po několika kritických glosách rozpovídal o tom, čeho si na Plachého poetice naopak cením: totiž ambivalence (viz jeho a Šimáčkovo avantgardní sdružení Střežený Parnass). Oné nepostižitelné hranice mezi smrtelnou vážností a její podvratnou subverzí, mezi slupkou kýče a vnitřním smíchem, mezi patosem a ironií. Je to riskantní žití na hrotu: převážení na kteroukoli ze stran znamená pro tuhle poetiku karambol. Zatímco (post)moderna se hrabe v ošklivosti, hledajíc v ní krásu, Střežený Parnass naopak vyhledával krásu a odkrýval pod ní tajenou ošklivost. Televizní režisérky (i Erika Hníková) mi ve výsledku ponechaly jen výhrady. Kampak na nás s nějakou ambivalencí, my chceme ukázat, jaký cvok vede nejprestižnější brněnské divadlo!
Co vlastně znamená dnes psát o „problematickém“ Zdenkovi s empatií? Znamená to psát především o tom, o čem se pohříchu mlčí: právě o té ambivalenci tragédie a grotesky, chcete-li o běsech v něm. O vnější duté vážnosti a vnitřním smíchu, jak se projevily v Mahenově činohře možná nejšťastněji v jevištní koláži o Královně Margot, ale třeba i v Shakespearově Richardovi III. Nebo ve velkých antimytologických inscenacích Střeženého Parnassu (soap western Nepohodlný Indián v Klicperově divadle, respektive v Národním divadle moravskoslezském), popřípadě ve smělé invazi Parnassu do televizně zábavní, publicistické i dokumentární machy (Těžké doby bez taktu, Árie k nezaplacení, Branky, body, padadoxy aj.). Ale především dlužíme Zdenkovi Plachému poděkování za jeho možná největší dílo – Skleněnou louku. Pár set metrů od populárního Jošta dávno před Rónou vydupal Plachý ze země, z úřadů a z divokých devadesátek významné kulturní centrum, generační středisko s neopakovatelnou atmosférou, dramaturgií i povýtce duchovním programem, reprezentovaným už jen výčtem hostů, od brněnských punkerů a novovlnných alternativců až po kardinály Vlka a Špidlíka). Četl i besedoval jsem tam tuším šestkrát a mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se, notorický Pražák, málokde na zemi cítil tak mezi svými jako v brněnské Skleněné louce. Díky, Zdenku!
Komentáře k článku: Plachá vzpomínka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
