Zdeněk Sklenář byl malíř…
Zdeněk Sklenář nebyl spisovatel, byl malíř. To samozřejmě každý ví. Tuto zdánlivě nepatřičnou větu je však dobré mít na mysli při četbě jeho vzpomínek, které pod nepříliš vynalézavým názvem Vzpomínání vydal jeho synovec při příležitosti jubilejní, „stoleté“ výstavy Zdeněk Sklenář/Deset tisíc věcí – deset tisíc let. Regulérní vzpomínky to vlastně nejsou. Je to soubor črt a záznamů různé délky i úrovně, někdy až anekdotické, a souvislejší rozpomínání v něm nalezneme jen na začátku, v němž autor evokuje svůj rodokmen a zábřežské dětství a mladí. Čas, kdy si tolik zamiloval vrabce, jejichž opeření mu později připomínalo první kubistické obrazy.
Sklenářův vypravěčský styl je prostý a trochu naivní (lépe řečeno „dětsky“ upřímný), a přesto, když dočtete poslední stránku, máte pocit intenzivního zážitku. Vzpomínání na Eskymo Welzla, Jiřího Trnku, spolužáky z UMPRUM (Romberg, Gross, Hudeček, Seydl atd.), Arnošta Hofbauera, Štorcha-Mariena, malíře Karla Černého a Františka Tichého – vybírám namátkou z dlouhé řady vzpomenutých osobností, mezi nimiž nechybějí ani slavní cizinci – bylo jistě už zpracováno literárně či „kunsthistoricky“ lépe. Ale možná právě proto, že Sklenář byl malíř, má i jako pisatel smysl pro ostrý detail, který ozřejmí příslušného umělce v netušených souvislostech, nebo o něm aspoň vypoví cosi naprosto nečekaného. Víte třeba, že Josef Istler si jistou dobu obstarával obživu jako barový pianista? Anebo že Marcel Duchamp se v pražské Unionce živil jako profesionální šachista a za každou partii inkasoval dvacetikorunu? Pozoruhodný je kupř. i Sklenářův záznam průběhu a ducha Šaldových přednášek na pražské filosofické fakultě, které budoucí malíř pilně navštěvoval jako volontér.
Je to ovšem i knížka konfesijní. Sklenář v ní vyvolává své podněcovatele – básníky (Baudelaira a Máchu), samostatná kapitolka je věnována Giusseppemu Acimboldovi (a rudolfínské Praze), jehož byl u nás prvním objevitelem. A je tu také causerie o pro malíře zásadní čínské zkušenosti, která ovlivnila jeho výtvarné „kaligramy“. Včetně detailního líčení vrcholné čínské kuchyně – doporučuji všem gurmetům!
Jedno ale schází. Doba a poměry, v nichž se všechna ta setkání a pozorování odehrála. S výjimkou mnichovské kapitulace v roce 1938, kdy byl demobilizovaný střelec z lehkého kulometu nucen – protože bez peněz – strávit noc v pražském hampejzu uprostřed, jak sám píše, svlečen. Myslím, že od autora to byla taktika. Sklenář své „útržky paměti“ koncipoval uprostřed normalizace, chtěl, aby vyšly, a nechtěl – zejména o posledním (necelém) půlstoletí, v němž se odvíjel jeho život – lhát.
Zdeněk Sklenář: Vzpomínání. Vydání první. Vydala Galerie Zdeněk Sklenář 2010.
Komentáře k článku: Zdeněk Sklenář byl malíř…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
