Divadelní noviny > Názory – Glosy Paměti, záznamy a deníky

Zdravím vás ze Stavovského divadla

 … a dovolte, abych vám vysvětlil situaci, proč jsem se rozhodl odejít z Národního divadla.

Co mě k tomu vedlo? Je to především proto, že už nedokážu vydržet to oficiální prostředí divadelního establishmentu. Je to prostředí plné strachu, trafik, rutiny, cynismu, je to prostředí, kde vůbec nejde o divadlo, a je to prostředí, kde se hodně manipuluje a kde se dělá taková ta taktika „já tobě – ty mně“. Je to něco, s čím jsem se jako umělecký šéf setkal opravdu vydatně.

Je nutné si uvědomit, že tohle prostředí způsobují lidé, konkrétní lidé na nejrůznějších postech, kteří různě kumulují funkce, kteří jsou tam dokonce několik desetiletí, kteří jsou v nejrůznějších komisích a v různých postech, které rozhodují. Jsou to pořád ti stejní lidé. Ale co je důležitý, že když vám konečně umožní se někam dostat, například vyhrát konkurs, tak jim za to máte být doživotně vděční.

Nejde úplně o to, jak kvalitní práci odvádíte, vlastně je to ještě horší. Pokud chcete pracovat ve smyslu měnit, posouvat věci, tak oni se k vám chovají tak, že jste spíš obtížný, že jste protivný a v mým případě dokonce hysterický.

Nikdy jsem nepatřil do žádné partičky, žádné skupinky a vždycky jsem si musel všechno tvrdě oddřít. A přesto se pořád setkávám s obrovskou vlnou nedůvěry. Pořád musím vysvětlovat, že už nejsem žádný školáček ve svých 42 letech. A vlastně pořád poslouchám, že se neumím chovat. Rozuměj, že nedokážu tancovat na písničku oficiálního českýho divadelního establishmentu.

Myslel jsem si, že je to asi normální. Já jsem v tom nějakým způsobem vyrostl, jsem takhle naučenej ze školy a myslel jsem si, že takhle to bude vypadat celý život, že to tak prostě je a bude. Až díky obrovský odvaze studentů DAMU a jejich iniciativě Ne!musíš to vydržet jsem nějak pochopil, že ani já to nemusím vydržet, že nikdo z nás to nemusí vydržet. A tak vás moc prosím, pojďme se teďka zamyslet nad tím, v jakým prostředí pracujeme, v jakým prostředí chceme tvořit, jestli máme tu svobodu, nebo ne.

Položme si otázku, jestli na ní taky tak trochu neparazitujeme, ať už z důvodu, že se bojíme, nebo z nějakýho zvyku, nebo dokonce z nějakýho prospěchu. Pojďme si nalít čistýho vína, pojďme se trošku podívat do svého svědomí.

Katedra činoherního divadla na DAMU se nezměnila třicet let. Pořád ji vedou ti samí lidé a nám to nepřijde divné. Když je někdo ve střetu zájmů, protože nakumuloval tolik funkcí, nepřijde nám to divné. Já chápu, že v týhletý zemi je těžký bojovat za něco etickýho, morálního, když prostě naše politický špičky se ve střetu zájmů přímo koupou, ale my jako divadelníci strašně rádi nadáváme na politiku, na Andreje Babiše, a přitom si neumíme zamést před vlastním prahem. Bureš – Buroš. Najdi sedm rozdílů.

Nebuďme pokrytci. Jestliže chceme se vyjadřovat skrze umění ke společnosti, ke světu, tak bychom měli začít u sebe. Měli bychom žít v pravdě.

Proto oficiální divadelní scéna tak strašně zahnívá, je tak strašně konzervativní, nikam se neposouvá, je zkostnatělá. My se pořád schováváme za nějaký klasiky, ale vlastně vůbec nevíme, co chceme říct. Nejsme vůbec autorští, osobní a vlastně nejsme svobodní. Jsme napasovaní, znormalizovaní do nějakýho prostředí a každá změna, ať už umělecká nebo třeba změna strukturální nebo organizační, je prostě skoro nemožná. A říkám to z vlastní zkušenosti.

A jaký je výsledek? Divadelní síť v Praze je naprosto přehuštěná, soubory jsou v podstatě formální celky, žijeme v nadprodukci, v chaosu, nedokážeme se na nic soustředit a naše výsledky v porovnání se zahraničím jsou podprůměrný, v nejlepším případě průměrný.

A můžeme si za to sami.

Naštěstí se výrazně posouvá společenský klima a mladí lidé už v tomhle žít nechtějí. Atmosféra strachu, toxicity, elitářství, sexismu, zneužívání moci, mazácký přístup, cynismus. Tohle je atmosféra, v který se opravdu nedá svobodně a kreativně tvořit. A tohle všechno začíná na škole.

A z tohohle důvodu odcházím. Jsem vyčerpanej a znechucenej. Ale na druhou stranu nezlomenej, svobodnej a rozhodně šťastnější. V Národním divadle zůstávám ještě rok, jak jste se mohli dozvědět z médií, abych dodělal řádně sezonu a mohl svoji agendu předat svýmu nástupci.

Jsem hrdý na to, co jsme tady společně s mým týmem, ofisem a herci dokázali za těch šest let a strašně moc vám děkujeme za vaši přízeň a přeju vám, aby se vám letošní sezona vydařila a děkuju za pozornost.

Daniel Špinar, 30. srpna 2021, 11:29 (zde)

/Pro i-DN z Facebooku Daniela Špinara – zde – přepsala Bára Buchtová. K vydání připravil hul/

///

Více na i-DN:

Daniel Špinar: Odcházím

…

• Autor: DN
• Publikováno: 31. srpna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zdravím vás ze Stavovského divadla

1. Vladimír Hulec

   

   Sorry,
   ač se snažím porozumět, moc mi myšlenkové pochody, postoje a činy páně Daniela Špinara pochopitelné nejsou. Útočí především na svého šéfa Jana Buriana, ale bere do zástavy celou českou společnost. Pod Janem Burianem vystudoval DAMU a pod jeho řízením (a jeho výběrem) je od září 2015 uměleckým šéfem činohry ND, kterou – dle vlastních slov – povede ještě minimálně rok. V ND si mohl a může dělat v podstatě co chce, do nedávna měl Burianovu v zásadě neomezenou důvěru, což mohu dotvrdit Burianovými slovy, když jsem s ním připravoval na jaře 2019 do DN velký rozhovor (samozřejmě do zákulisí člověk nikdy nevidí…). Udělal několik skvělých tahů (především vstupem výrazné, společensky angažované dramaturgie na Novou scénu včetně outdoorového čtení celého Fausta či famózního festivalu Pražské křižovatky), ale i řadu problematických. Choval se arogantně a výsměšně vůči tradici ND a některým jeho historickým osobnostem (Hrušínský), což je podle mne v dané funkci nepřijatelné, zbytečně se rozloučil s některými spolupracovníky či dlouholetými zaměstnanci ND (dramaturgové Ullrichová, Klestilová, Urban, herci Donutil, Bareš…) či je využívá minimálně. Podle mě předčasně zastavil několik inscenací (Sluha dvou pánů, Strýček Váňa, 1789…), angažoval a využíval především sobě generačně blízké herce a jiným nedává příliš příležitostí. Z ND tak udělal vyhraněnou – téměř generační – scénu, jež dlouholeté tradici této instituce neodpovídá. Přesto měl stále od Jana Buriana zelenou. A teď náhle křičí a rozčiluje se, že mu oči otevřela iniciativa Ne!musíš to vydržet?! Trochu pozdě a zčistajasna… Nepůsobí to příliš přesvědčivě a konsistentně.
   Nezneužívá náhodou studentů jen jako zástěrku svých osobních frustrací či dokonce zájmů!? Když někam přišel, tak právě s takovými gesty a postoji odcházel (vzpomeňme na jeho Vojcka v Divadle na Vinohradech a spor se Stropnickým) či na odlišné názory obdobně (tedy osobními útoky) reagoval. Nepoužívám Facebook, ale občas se ke mně Špinarovy extravagantní výkřiky dostaly, a nebyly zrovna netoxické, abych použil jeho termín. Dosud jsem jej neviděl příliš se angažovat ve věcech veřejných. Z pozice šéfa ND by studenty mohl podpořit daleko víc, než jen svým indiánským pokřikem a hurá gesty. Proč nevede s nimi, s absolventy, s pedagogy i dalšími zúčastněnými veřejný dialog? Proč nezapojí kolegy a nesvolává na jeviště ND (či jinam) aktéry a nekonfrontuje je vzájemně? Anebo nevyvolává pochody, mítinky, stávky či vímjájaká veřejná shromáždění?
   Takhle to vypadá jen jako osobní spor s Janem Burianem, ve kterém se – podle toho, co vím – kloním spíše na stranu současného ředitele ND. V této funkci (angažmá na DAMU nejsem schopen posoudit a třicet let je skutečně – na jakoukoli funkci – hodně a je chyba, že to Burian nevidí, či nechce uznat) si myslím vede dobře a nevidím důvod, proč by ji měl náhle (jak naznačuje Špinar) opustit. Navíc nenabízí-li Špinar jiného kandidáta. Anebo nějakého má? Není u nás příliš osobností (jsou-li jaké), které by tuto funkci zvládaly tak jako on (že mě dodnes mrzí vynucený odchod jeho předchůdce Ondřeje Černého je jiná věc). Překonal řadu krizí ve všech souborech, dokázal si uvědomit své chyby a omyly a napravit je (jmenování Sylvie Hroncové um. šéfkou opery), navýšil platy a honoráře. Jistě ne všechno bylo a je (a bude) bez chyby, ale aby někdo naplnil Špinarovu představu fungování činohry ND a současně udržel – ekonomicky i jinak – její chod, si dost dobře neumím představit. I plzeňský festival Divadlo Burian zvládá s elegancí a grácií hodnou málokoho. Je to vždy kvalitně organizačně připravený festival s asi nejvýraznější prezentací české činohry u nás a pokaždé s několika parádními zahraničními produkcemi, který udržet v Plzni rovná se téměř zázraku.
   To, po čem touží Daniel Špinar, se podle mne neslučuje s možnostmi a smyslem tak velké (a staré) instituce, jakou je ND, a hodí se spíše do scén typu Švandova divadla, Palmovky či Divadla Komedie (anebo do Hradce Králové, pokud je tam osvícený ředitel, abych vzpomněl hvězdnou éru Ladislava Zemana a Vladimíra Morávka). Ostatně asi není náhodou, že právě tam – do MDP – bývalý umělecký šéf činohry ND Michal Dočekal odešel (a možná tam Špinara přivítá).
   Jsem zvědav, kam se daná situace vyvine a její aktéři vydají. Nemyslím, že je vhodná doba na rozdmychávání vášní. Věřím na dialog. Byť trocha luftu nikdy neškodí.

   31.08.2021 (22.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Martin Mikyska

   

   O uměleckých úspěších i neúspěších pana Daniela Špinara
   nechť soudí odborníci. Já jako, přiznávám se, divácký příznivec konzervativnější činohry, jsem u pana DŠ poněkud postrádal úctu a pokoru vůči funkci první české národní činohře a těm, kteří ji dlouhodobě vytvářeli. Ale jsem možná ustrnutý v čase.

   Martin Mikyska

   02.09.2021 (10.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Kateřina Jírová

   

   Na úvod nejdříve faktum:
   Jan Burian je vedoucím katedry činoherního divadla DAMU od roku 2001. Tedy 20 let. My, děti ze stanice Řetězovka, jsme nikdy s „Velkou“ moc nekamarádili, ale co už. Formální ředitelování Mezinárodního festivalu DIVADLO získal Jan Burian poté, co zakladatelé festivalu Karel Král a prof. Milan Lukeš odstoupili, avšak přesto jsme všichni zůstali členy Divadelní obce. Protože nám šlo o divadlo, ne o půtky.
   Pokud by čtyřicetiletí mladí chtěli Burianovy funkce, už by je měli. Jak říkával Petr Pavlovský, náhodu lze zařídit. Nespadne z nebe.

   „Až díky obrovský odvaze studentů DAMU a jejich iniciativě Ne!musíš to vydržet jsem nějak pochopil, že ani já to nemusím vydržet, že nikdo z nás to nemusí vydržet. A tak vás moc prosím, pojďme se teďka zamyslet nad tím, v jakým prostředí pracujeme, v jakým prostředí chceme tvořit, jestli máme tu svobodu, nebo ne.“
   Pane Danieli Špinare, tak to je mi Vás velice líto.

   „A jaký je výsledek? Divadelní síť v Praze je naprosto přehuštěná, soubory jsou v podstatě formální celky, žijeme v nadprodukci, v chaosu, nedokážeme se na nic soustředit a naše výsledky v porovnání se zahraničím jsou podprůměrný, v nejlepším případě průměrný.“
   Ano, divadelní síť v Praze je přehuštěná. Kdyby diváky nezajímala, nebyla by. Nevím, zda lze pražskou přehuštěnou divadelní síť srovnávat se zahraničím, ale když vedle sebe dokáže existovat Divadlo Bez zábradlí a Venuše ve Švehlovce, asi to nebude tak zlé.

   Btw, Karel Heřmánek odešel z Divadla Na Zábradlí, protože chtěl mít svobodu. A tak ji má.

   02.09.2021 (12.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Jan Nepomuk Piskač

   

   Na jiném místě
   jsem na margo iniciativy Ne! Musíš to vydržet a na popud veřejného zasedání AS DAMU 31. 8. 2021 (ke zhlédnutí na youtube) publikoval mj. níže citovaná slova. D. Špinara se týká zmínka o institutu kajícného, obráceného hříšníka a jeho nezastupitelné funkci při změně poměrů v toxickém divadelním rybníčku. Obecně platí: Je-li někdo schopen své dvacet let odložené, vytěsněné mladické ideály pod nánosem životního a kariérního konformismu resuscitovat, zaslouží uznání a povzbuzení, aby mu to vydrželo!

   Z delšího textu vyjímám:

   … A tím se dostáváme k ožehavému tématu personální nouze v omezeném českém divadelním rybníčku (a divadelním školství). Není kde brát a je třeba se smířit s tím, že k přeměně, příp. demontáži a kompletní rekonstrukci systému je třeba přizvat i dosavadní údržbáře systému starého. Kompletní čistka by patrně způsobila zrušení instituce nebo přinejmenším redukci provozu školy.

   Není ovšem na místě farizejsky okřikovat diskutéry, aby nestáčeli diskusi ad rem k diskusi ad personam, případně vymáhat omluvy za mediální vyjádření k osobám spoluzodpovědným (ze svých leta držených funkcí) za postupující marasmus, kterému se ve svých funkcích nedokázali postavit. Toho okřikování se dostalo např. umírněným a nesmělým kritikům poměrů (zevnitř, z funkcí na DAMU) Jiřímu Adámkovi nebo Petru Prokopovi. Bylo mi za ně vysloveně trapně, když kritická slova k funkcionářům dnešním i včerejším (blahé paměti) byli nuceni mírnit ujišťováním, že si dotyčných držitelů funkcí osobně váží jako slušných, hodných lidí s dobrými úmysly (parafrázuji teď jejich výroky). Nic proti tomu. Jenom je třeba se poučit, a to ad personam, že dotyčný typ lidí se ve vedení neosvědčuje, tj. nezjednává nápravu zlých poměrů a nepřináší změnu k lepšímu. Slušní, hodní, ohleduplní lidé leckdy postrádají odvahu, sílu, razanci i nutnou konfliktnost a neústupnost k řešení nahromaděných problémů (a že jich na akademické půdě je!). Sami se bohdá nepravostí nedopouští, nicméně oči před nimi zavírají a z vedoucí funkce panující poměry legitimizují.

   Budiž opakovaně řečeno, že nejde o skandalizování konkrétních osob, ani o krvelačnou čistku. Jde o to neopakovat konkrétní chyby, způsobené (ne)činností dosavadních funkcionářů. A tady je přístup ad rem neoddělitelný od přístupu ad personam. Petr Prokop odpustí, že jej beru do úst a za příklad nesmělého kajícného hříšníka, přiznávajícího svůj podíl na podobě řízení fakulty a školy v letech minulých. Věřím, že kajícných hříšníků bude potřeba a bude jich potřeba příštím reformátorům školy, kteří se chyb bývalých funkcionářů musí uvarovat. Už proto je třeba, aby jim kajícní hříšníci byli k ruce, až se budou nahrazovat nefunkční mechanismy řízení a systému školy a studia jinými, jež budou odpovídat parametrům svobodného vysokého učení univerzitního typu.

   Zbožná přání pana děkana a jeho upřímné volání po proměně vztahů mezi lidmi na škole, po etickém obcování na akademické půdě, je třeba uvést v život jak zevnitř, individuální prací na sobě každého z nás, tak zvenčí, systémovou změnou pravidel a podmínek k životu. Jistěže, i ve vězení lze uplatňovat etický přístup, svobodu to však nepřinese.

   S díky za vstup do diskuse (které jsem se nemohl účastnit live a on line v čase jejího konání, pro pracovní povinnosti off line)
   Jan Nepomuk Piskač
   člen akademické obce DAMU v letech 1995 – 2010

   PS: Archiv dokumentující předchozí zmarněné pokusy o reformu DAMU z dob mého působení, svědectví o dílčích vzpourách na jednotlivých katedrách, o pokusech individuálních i skupinových jsem dal k dispozici redaktorce Čro Esther Hyhlíkové. Neváhejte se na ni obrátit v případě zájmu o prameny.

   12.09.2021 (10.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ