Že by Mácha?
S ideou absolutního uměleckého díla coby syntézy všech druhů umění revoltoval před více jak půldruhým stoletím hudební génius Richard Wagner. Jeho monstrózní hudební dramata protkaná mytologickou a filosofickou symbolikou rozpoutala dodnes živou diskusi o tom, zda je takové umělecké dílo – Gesamtkustwerk – uskutečnitelné, či nikoli. Právě takový „absolutní“ záměr spojit tanec, hudbu, zpěv a činohru měli režisér David Prachař a choreograf Václav Kuneš ve své – činoherně/tanečně/ hudební autorské interpretaci nejslavnějího díla Karla Hynka Máchy Máj, kterou připravili a uvedli na Nové scéně Národního divadla v Praze.
David Prachař je umělcem mnoha (hereckých) tváří… Foto PAVEL HEJNÝ
David Prachař je umělcem mnoha (hereckých) tváří. Je předním členem činohry ND, hraje ve filmu i několika televizních seriálech a od zlatých portálů své domovské scény si často odskakuje i mezi oprýskané syrové zdi experimentálního prostoru NoD, kde s režisérem Janem Nebeským, Lucií Trmíkovou a Pavlem Fajtem vytvářejí pozoruhodné postmoderní kreace. Právě projekty tohoto inscenačního týmu dokládají, že koncept Gesamkunstwerku je možný a realizovatelný. Zřejmě pod vlivem těchto úspěšných a kritikou ceněných experimentů se David Prachař rozhodl o podobný pokus s klasickým, doslova kanonickým textem české literatury, Máchovým Májem v – mnohem větších a jak se ukazuje nehostinnějších – prostorách pražské Nové scény. To, co spolehlivě funguje v komorním prostoru NoD s diváky na dosah, však na Nové scéně krutě ztroskotalo.
To, co spolehlivě funguje v komorním prostoru NoD s diváky na dosah, na Nové scéně krutě ztroskotalo. Foto PAVEL HEJNÝ
Problematické bylo už samo scénické řešení prostoru, ve kterém navázat kontakt s hledištěm zabere mnohem více úsilí. Hlína, pokrývající část jeviště, sice jistě má své textem podepřené opodstatnění a během veršů Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,/ v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,/ v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,/ v šírou tu zemi, zemi jedinou,/ v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní… je její využití několikrát umocněno gestem tanečníků – prstem mířícím k zemi. Pro diváka, obeznámeného Prachařovými performancemi v NoD, však vyznívá jako ne příliš šťastná výpůjčka z inscenace Neúplný sen (2007). Navíc jde o spíše vnější, formální atribut, který není do dění ústrojně zapojován. A angažmá rytmického mága Pavla Fajta, vybaveného soupravou bicích a řadou netradičních rytmických předmětů, tuto „nodí výpujčku“ – tentokrát přichází na mysl nedávný NoD Quijote (2010) – jen potvrzuje.
Potenciálním přínosem ambiciózního projektu mohli být členové tanečního souboru 420PEOPLE Zuzana Herenyiová, Nataša Novotná a Milan Odstrčil. Foto PAVEL HEJNÝ
Potenciálním přínosem ambiciózního projektu mohli být členové tanečního souboru 420People Zuzana Herenyiová, Nataša Novotná a Milan Odstrčil. Choreografie Václava Kuneše pracuje bohužel s pohybem jen jako s text ilustrující složkou. Taneční variace tak působí jako technicky precizní, leč bezobsažné „pobývání na scéně“. Efektní obrazy vznikají během skupinových, jako by rituálních tanců s rozstřikující se vodou okolo těl tanečníků. Ale s hrdliččiným hlasem a borovým hájem mají málo co společné. Nápaditá práce se stínohrou a nataženými bílými plátny, na nichž představitelé Viléma a Jarmily zanechávají blátivé otisky jako potvrzení své existence, jsou jen zábleskem ve tmě koncepčního zmatku. Strážného vzbudil strašný hřmot, jejž řetězů činí padání, zazní od dirigentského pultíku, kde po celou dobu v extatických stavech recituje Máchův text charismatický David Prachař. A jeden z tanečníků se během toho omotá na jevišti lesknoucími se řetězy. V první intermezzu – Půlnoci – se an zadní filmové projekci objevuje Lebka…
V této chaotické směsici asociací a popisnosti, v nekonečné řadě „pádů nápadů“ tak nejryzeji promlouvá jediné – máchovská lyrika. Prachařova interpretace Máchovy básně je natolik niterná, plná zámlk a zalykání, že by jistě sklidila ovace kdekoli, nejlépe asi v intimní poetické akvárně Viola. V efektně řešeném konceptu této produkce a v neadekvátně monstrózním protředí Nové scény vzbuzuje však především rozpaky.
V této chaotické směsici asociací a popisnosti, v nekonečné řadě „pádů nápadů“… Foto PAVEL HEJNÝ
Celý avantgardně pojatý inscenační koncept se nečekaně promění se závěrečným příchodem barda souboru činohry ND Jana Kačera. Postaví se k Prachařem uvolněnému recitačnímu pultíku na straně jeviště a s nadhledem svého stáří pronese: I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Jako bychom se náhle přenesli do dávných televizních Chvil poezie… Jeho přednes doprovází černobílý snímek idylické krajiny pod sněhem, kde zpola zaváté cesty vystupují stopy poutníka. Že by Máchy?
Hodnocení: @
Nová scéna Národního divadla Praha – Karel Hynek Mácha: Máj. Režie a choreografie David Prachař a Václav Kuneš, hudba Pavel Fajt a Ondřej Anděra, scéna Richard Maška, světla Jan Mlčoch. Premiéra 19. března 2012.
Komentáře k článku: Že by Mácha?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
