Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Z letního zápisníčku Jany Soprové (No. 1)
K počátku léta patří pro mnohé z nás Loutkářská Chrudim. Letos už sedmašedesátá. Malebné trochu ospalé městečko nedaleko Pardubic na týden ožívá nejrůznějšími typy loutek a předmětů, a člověk občas zírá, s čím vším se dá hrát.
Ten rozsah vlastně svým způsobem symbolizují plakáty. Loňský zobrazoval bulvu celeru doplněnou vyceněnou protézou, letošní zase animovanou vývrtku… Ovšem loutkáři, ať už hrají s čímkoliv, jako by si ponechali něco z oné starodávné tradice. Jejich hrdá příslušnost ke stavu loutkářskému je patrná, i v trochu obranářské pozici proti předsudkům, že loutkařina je jen pro děti…
Jedno je jisté: všichni, kdo sem přijíždějí, loutky milují. Kromě benjamínků (ti ovšem mnohdy pili lásku k loutkám doslova s mateřským mlékem) tu potkáme i mnohé pamětníky, kteří jezdí pravidelně už několik desetiletí (například legendární Luděk Richter tu byl už 48x), a rodinné klany, které po vzoru starodávných loutkářů přespávají v maringotkách či ve stanu.
Chrudimské divadlo K. Pippicha, místo setkávání loutkářů. FOTO JANA SOPROVÁ
A tak člověk postupně začne rozeznávat jednotlivá „hnízda“ – plzeňské, svitavské, jaroměřské, hradecké. Protože si můžete být jisti, že právě odtud zpravidla přichází ta největší kvalita, to nejzajímavější. Protože ta místa mají loutkářského genia loci a většinou svého guru, nezaměnitelného tvůrce a inspirátora. A tak se na Chrudimi zcela přirozeně sejdou loutkářští doyeni i dorost, rodinné spolky, kde vedle sebe hrají třeba tři generace. V porotě zasedají vesměs uznávaní profesionálové, nejen z oblasti loutkového divadla. (P)o představeních se diskutuje mnohdy nelítostně někdy až do půlnoci. Kromě oficiálního fóra tu letos byly ještě dva diskusní semináře, probírající různé aspekty loutek s největší důkladností. Inscenace amatérských loutkářů, letos 19 kousků v hlavním programu, a dvakrát tolik od profesionálů ze známých divadel či nezávislých spolků, se odehrávají několikrát za sebou na pěti místech (Hlavní a Malá scéna Divadla Karla Pippicha, MED, Spolkový dům a letní stan), a to nepočítám příležitostné open-air produkce…
Prostor pro dětskou fantazii – Loutkoviště. FOTO JANA SOPROVÁ
Pro neznalého možná překvapivě jsou hlediště plná od rána do noci – dokonce se každoročně musí přidávat další představení. Stejně nabito je v tvůrčích seminářích, i denních dílnách pro děti. Kromě oficiálního programu se všichni těší i na závěr, kdy jsou většinou v plenéru k vidění ukázky z prací jednotlivých seminářů. Kupodivu, i když se mnohdy paří do svítání, zbývá dost energie na intenzivní práci – výrobu masek, panáků, loutek, scénografie, hraní či hudební produkce. A jako by se zcela přirozeně mazaly věkové rozdíly, vedle sebe tu najdete v pilné práci a v hledišti mrňata i důchodce. I když – jak to hezky vyjádřila letošní porota – loutkové divadlo si tak trochu vybírá oddechový čas. Vlastně to nevadilo. Široká škála představení od několikaminutových ukázek práce dětí z LŠU, až po více než hodinové produkce osvědčených týmů, svého diváka vždycky najde. I když hodnocení se mohou lišit, pár zajímavých kousků se tu objevilo. Na přehlídku Jiráskův Hronov byl porotou vyslán žamberský soubor MajTo s půvabným poetickým zpracováním Wildeovy povídky Šťastný princ, a pár diplomů se dostalo i na další soubory. Nás starší třeba potěšil čechovovsky nostalgický kabaret Hotel s retro příběhem, loutkami v podobě holí a spoustou písniček různých žánrů v provedení herců – loutkářů – muzikantů v čele s Karlem Šefrnou z „Céčka“ Svitavy. Nebo Vox Populi plzeňského rodinného souboru Rámus, svérázný komentář k dnešní politické a společenské situaci.
Komentáře k článku: Z letního zápisníčku Jany Soprové (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
