Divadelní noviny > Názory – Glosy
Ze zápisníku Jany Soprové (No. 2)
Tak já nevím…
… říkám si často, když uvažuju o tom, co vlastně v současné době znamená alternativní divadlo. Jistě se shodneme na tom, že čisté žánry už dnes na scéně nepotkáme. V souvislosti s tím mě udivuje, proč divadelní vědci stále trvají na klasickém modelu, že žánrově existuje jen základní vymezení na komedii a tragédii, jako za dob Aristotela.
Co třeba Konec Faidry/ Prosebnice v open-air prostoru na Štvanici. Je jedná se o zpracování antického tématu,, které je nicméně přetransformováno viděním dovu dramatiček, jejichž textu režie spojila do jednoho celku. Tedy alternativa na třetí? Foto archiv divadla
Kdo navštívil v posledních letech jakékoli představení inspirované antikou, dá mi za pravdu, že už to neplatí ani u klasiky. Dnešní interpretace řeckých a římských témat není žánrově vyhraněná, ale nabírá do sebe nánosy všeho druhu; od psychologického dramatu přes absurdní grotesku až po tísnivé existenciální tóny dokudramat.
Kdo se průběžně a podrobněji zabývá divadlem, na tyhle rozpory kolem alternativního divadla zcela jistě narazí. Z mého pohledu existuje téměř nekonečné množství alternativ, jak životních, tak divadelních. Záleží ovšem na úhlu pohledu. Mě teď logicky zajímá otázka týkající se alternativy divadelní i podotázka, zda do žánrové kotlíku přibývají nové ingredience. Odrazovým můstkem k zavzpomínání a rozumování nad tématem mi poskytl další ročník festivalu …příští vlna/next wave…, který se odehraje v Praze a na dalších místech ve dnech 18. září – 1. října. Provází jej slogan Čtvrtstoletí s Nextkou a tentokrát se po loňském důrazu na slovo chce soustředit na obraz. Jednoznačnost ovšem není s alternativou slučitelná. A koneckonců, střídavý důraz na slovo a na obraz můžeme aplikovat i na zcela tradiční typy divadla. Rozostřenosti přibývá i tím, že mnozí z režisérů se pohybují sem tam celým spektrem divadelní sítě, od zašlých sklepení po sametem a zlatem vybavené divadelní domy.
Jen tak pro sebe jsem se pokusila pojmenovat, co to vlastně na letošním festivalu …příští vlna/next wave… bude k vidění. A tohle mi vyšlo: audiovizuální pouť postapokalyptickou krajinou, projekt na pomezí rozhlasové hry, koncertu a komiksu, poetické dokudrama založené na verších čínského disidenta, variace balancující na hraně konceptuálního umění a performance, vizuálně hudební improvizace, interaktivní procházky městem s herním historicko-dobrodružným obsahem, vivisekce dědičné viny na podkladě antické tragédie či happeningové setkání na znovuvysvěcení kultovního divadelního prostoru v centru Prahy. Nad těmito charakteristikami možná někteří budou vrtět hlavou. Nicméně pro mě je to odrazový můstek k úvaze nad tím, jak se podstata věcí příliš nemění – mění se či přibývá jen pojmenování. Čeští a českoslovenští umělci se vždy, navzdory různým politickým omezením, spoluúčastnili evropského vývoje tzv. divadelní alternativy. Svědčí o tom vzpomínky i dokumenty, které sahají přinejmenším k oné stoleté hranici naší svébytné kultury. Já sama jsem se v této spoluúčasti utvrdila při své návštěvě v dánském Odin Teatret Eugenia Barby. Až mě tehdy zaskočilo, že mnozí z frekventantů z celého světa znali alespoň některého českého umělce z oblasti netradičního divadla, včetně experimentálních amatérských spolků, které dostaly šanci vyjet na mezinárodní festival.
Poslední léta se v profesním slangu, ale stále častěji už i v odborných článcích objevují v podstatě nepřeložitelné anglické pojmy jako fringe theatre, devising theatre, immersive theatre, site-specific, site-generic, performance, conceptual theatre, walking show, verbatim theatre, docudrama, social intervence, grassroot theatre atd. atp. V oblasti nezávislého divadla se s nimi zachází samozřejmě, ale pustíte-li se do debaty, ukáže se, že každý tyto pojmy vnímá ve spojení s konkrétním projektem, který viděl nebo na němž se podílel jako umělec.
Takže co si vlastně dnes představit pod pojmem divadelní alternativa? Za sebe říkám, že jde nejspíše o netradiční způsob přemýšlení nad divadlem a jeho vnímání nežli o nějaký jasný, popsatelný či definovatelný tvar. Protože výrazové a scénické prostředky využívané dnes v divadle (projekce, bezprostředně snímající kamery, technologická kouzla, zdevastované nedivadelní prostory) existují paralelně v celé divadelní síti. Snad jen s výjimkou komerčních divadel, která se drží poctivě odvyprávěného příběhu na realistické scéně, kterému porozumí i sváteční divadelní divák. A tak si vlastně troufám tvrdit, že za léta, co sleduji nejrůznější výstřelky režijních koncepcí na nejroztodivnějších místech, se samotná podstata alternativního umění/divadla v podstatě nemění. Pouze obměňuje. A mimochodem, samotný pojem alternative theatre mi už před pár lety zpochybnil ředitel festivalu Prague Fringe Steve Gove. Objasnil mi, že toto sousloví na západ od našich hranic chápou v podstatě pouze ve smyslu queer theatre, tedy divadla věnovaného gay and lesbian community. Tak se v tom vyznejte.
Komentáře k článku: Ze zápisníku Jany Soprové (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
