Divadelní noviny > Názory – Glosy
Zemička naše, středisková
V kterýchsi těsně poválečných novinách, tak někdy z podzimu 1945 až z jara 1946, otiskli kreslený vtip: blahobytný tatík po dobré večeři pročítá noviny a říká (zhruba, doslova si to už nepamatuji): Mámo, tady píšou, že komunista Emil František Burian ve svém divadle usilovně pracuje na divadelním programu nové společnosti. Tam bychom překáželi, půjdeme raději do operety!
Jízlivost to byla přinejmenším stejně, ne-li víc politická než divadelní a dala by se snadno rozvíjet i v současných politických poměrech. Na dávný vtip jsem si však vzpomněl při prologu festivalu Divadelní svět Brno, představení Demence světově proslulého maďarského Proton Theatre – ke sledování famózního drsného podobenství současného Maďarska, obecněji postsocialistických zemí, nejobecněji světa, se v obřím přízemí Janáčkova divadla sešlo tak osm, deset řad diváků. Z jeviště jistě nesršel optimismus, natož zábava (sem tam se někdo zasmál!), i když jednou z postav byla stárnoucí operetní subreta a zazpívala operetní šlágr. Inscenace nutila přemýšlet, co nás to vlastně potkalo. Zpytovat svědomí, čím jsme si současné trable vysloužili.
Jenže i představení Oidipa v provedení další významné scény Residenztheater z Mnichova zaplnilo menší hlediště Mahenova divadla sotva z jedné třetiny. Ani na dvě brémské inscenace nebylo nabito. Proč nepřišli studenti Masarykovy univerzity? Kde zůstali jamáci, studující i vyučující – že by je tak vyčerpaly oslavy sedmdesátin jejich alma mater? Vždyť jen oni sami by obsadili Mahenovo divadlo po střechu. Co na tom, že do Brna přijely špičkové světové produkce, mámo, půjdeme raději na něco hezkého českého, dalo by se parafrázovat, neboť český a slovenský festivalový výběr se těšil podstatně větší pozornosti diváků.
Jen proslulá Kibbutz Contemporary Dance Company dokázala dvakrát vyprodat Janáčkovo divadlo perfektní inscenací Horses in the Sky. V hledišti se to hemžilo zdejšími tanečníky, tanečními pedagogy a jejich studenty. Tanec je prostě z podstaty věci mezinárodní. Opera také, a přesto u nás stále přežívají obstarožní domácké estetické libosti a zdejší operní diváky, až na pár fajnšmekrů, nakonec příliš nezajímají ani pěvecké star. Pokud vím, ani dvě nedávná představení Rusalky s Piotrem Beczałou v roli Prince se v historické budově Národního divadla úplně nevyprodala.
Činoherní divadlo je z podstaty věci lokálnější, důsledněji pro něj platí, že se hraje teď a tady. A když ani samotné divadelníky nepřitáhnou špičková evropská divadla a jejich tvůrci, jak se potom divit běžným divákům? Jedna ze starších divaček se nechala na mnichovském Oidipovi slyšet: To zase nebude česky? To zase budou hrát Němci? Na představení ale přišla, i když podle v úvodu zmíněného vtipu opravdu překážela, neboť si docela nahlas brumlala i v průběhu představení. Naštěstí po „vlídné“ domluvě odešla rušit jinam. Hezky česky, viď, mámo! Vždyť Němci hrají tak nějak divně, nemá to srdíčko, je to podivně formalistní – a pak, často se zastávají imigrantů!
Neustále opakuji, a opakovat nepřestanu, že estetické cítění vyjadřuje systém hodnot každého z nás, skupin, k nimž přináležíme, a celé společnosti. Když se většina profesionálních divadelníků i těch, co jako kritikové mají jejich úsilí posuzovat, obtěžuje zajít na představení, která se jim dovezou pod nos, když je tedy moc nezajímá, jaké je divadlo – a svět – za našimi hraničními horami, můžeme se divit blbým náladám společnosti, šovinismu, strachu z každého, kdo je trochu jiný, než jsme tady my?
Komentáře k článku: Zemička naše, středisková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
