Zemřel A. J. Liehm
V roce 2015 ve svém pražském bytě. Foto Viktor Kronbauer
2. 3. 1924 Praha – 4. 12. 2020 Praha
Filmový a literární kritik a publicista, představitel reformního křídla pražského jara 1968. Jedna z největších osobností české kulturní a politické žurnalistiky druhé poloviny dvacátého století. Zakladatel mezinárodní kulturní revue Lettre Internationale. Dlouholetý pařížský dopisovatel a spolupracovník Divadelních novin.
Vyrůstal na Žižkově, jeho otec byl advokát. Před válkou se seznámil s Emilem Františkem Burianem a zapojil se do mimodivadelních aktivit kolem jeho divadla. Po maturitě v roce 1944 musel odjet na nucené práce v zemědělství do východních Čech. Na sklonku války se vrátil do Prahy. Ve dnech Pražského povstání pracoval jako tlumočník pro Mezinárodní červený kříž. V polovině května 1945 zorganizoval záchrannou výpravu, jež přivezla do Prahy zbídačeného E. F. Buriana, který přežil koncentrační tábor a zázrakem se zachránil v Severním moři z bombardované lodi. V roce 1946 založil s E. F. Burianem týdeník Kulturní politika. Liehm tehdy studoval vysokou školu politickou a sociální, ale kvůli práci v časopise studia nedokončil. Krátce pracoval v tiskovém odboru ministerstva zahraničí. V roce 1949 bylo vydávání časopisu úředně zastaveno a Liehm brzy dostal výpověď i na ministerstvu. V roce 1950 nastoupil na dvouletou vojenskou službu. Po návratu pracoval jako překladatel v zahraniční redakci ČTK, a to až do rehabilitace v roce 1956, která mu umožnila vrátit se do původního zaměstnání na ministerstvu.
Šedesátá léta. Foto Oldřich Škácha
V roce 1960 se stal redaktorem Literárních novin a významně se podílel na jejich proměně z ideologického týdeníku v nejčtenější časopis a symbol liberální atmosféry pražského jara. Po srpnové okupaci se rozhodl opustit Československo a pokračovat v práci ze zahraničí. Ve Francii požádal o politický azyl a začal přednášet na evropských i amerických univerzitách. Průběžně – až do listopadu 1989 – spolupracoval s římskými Listy Jiřího Pelikána. Od roku 1970 žil dvanáct let v USA, kde získal i občanství.
V redakci Lettre Internationale, devadesátá léta. Foto Ingrid von Kruse
V první polovině 80. let se vrátil do Francie a založil mezinárodní kulturně-politický časopis Lettre Internationale, který postupně začal vycházet v devíti jazycích, po roce 1989 i česky. Současně vydával periodické almanachy Čtení na léto a 150.000 slov. Jeho účast v obnovovaných Literárních novinách v roce 1990 vydavatel odmítl.
Publikoval v zahraničních a exilových časopisech a sbornících, po roce 1989 opět i v českém tisku. Mimo jiné i v Divadelních novinách, kam přispíval reportážemi z Francie. Od roku 2013 žil opět v Praze. (Více o jeho novinářské kariéře zde.)
Věnoval se i překládání. Do češtiny přeložil například romány Aurelián, Basilejské zvony a Cestující z Imperialu, výbor z literárně kritických a teoretických statí Básník a skutečnost nebo sborník Dramata.
S Jiřím Menzlem a Jiřím Krejčíkem, devadesátá léta. Foto archiv AJL
Vydal řadu knih rozhovorů s předními osobnostmi evropské i české kultury, zejména Rozhovor (1966), Generace (1969/1988), Ostře sledované filmy (1974). V roce 1990 vyšla poprvé v Čechách jeho kniha rozhovorů s českými a slovenskými spisovateli Generace (jíž předcházely rozhovory s evropskými intelektuály: Rozhovory) a v roce 1993 Příběhy Miloše Formana. V roce 2001 pak jeho kniha Ostře sledované filmy věnovaná československému „filmovému zázraku“ šedesátých let. V roce 2002 vyšla v nakl. Host jeho vzpomínková kniha Minulost v přítomnosti vycházející z textů publikovaných v exilové revue Listy. K jeho devadesátým narozeninám byl vydán kompletní soubor jeho článků v Listech pod názvem Názory tak řečeného Dalimila.
S francouzským filosofem J.-P. Sartrem v pražském Tylově (dnes Stavovském) divadle při generálce jeho hry Vězňové z Altony (1963). Zleva režisér Jan Strejček, A. J. Liehm, herec Martin Růžek a Jean-Paul Sartre. Foto archiv
V roce 1979 (jiné zdroje uvádějí 1982) se na The University of Pennsylvania, kde A. J. Liehm tehdy působil, setkali (zleva) A. J. Liehm, Arnošt Lustig, Milan Kundera, Josef Škvorecký a Pavel Kohout. Foto archiv
S herečkou Emílií Vášáryovou v roce 2006 na filmovém festivalu v Trenčianských Teplicích. Foto archiv
V roce 2000 s ním v Divadelních novinách vycházela jeho ohlédnutí za životem Divákova paměť a dojmy. V Divadelních novinách 13/2015 s ním pak vyšel velký přílohový rozhovor Hledání v paměti (zde).Vždycky jsem byl a budu českým novinářem. Jinej jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu, řekl v něm.
Za knihu Názory tak řečeného Dalimila dostal Cenu Toma Stopparda za rok 2015. Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Kdysi jsem odjel pryč, abych v exilu pokračoval v tom, co jsem dělal v Praze. My jsme to v tom roku 1968 dotáhli nejdál, kam to šlo. Teď už je to na vás mladých, řekl v březnu 2017 Britským listům v jednom ze svých posledních rozhovorů.
O jeho úmrtí dnes novináře informovala jeho dcera Alexandra Urbanová. Zemřel dnes v odpoledních hodinách po krátké těžké nemoci, uvedla. O posledním rozloučení rodina teprve rozhodne.
Komentáře k článku: Zemřel A. J. Liehm
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Pane Liehme,
tušil jsem již delší čas, že se spolu znovu nepotkáme. Naše setkání – pro mne vždy sváteční – byly dotyky dvou vzdálených světů, dvou rozdílných dějinných epoch a zkušeností. Ale velmi si blízkých názorů a postojů. Zatímco Vy jste to podstatné zde prožil a spoluvytvářel, já se teprv do tohoto světa rodil. A když jsem jej začal poznávat, bouřit se a jeho hodnoty zpochybňovat, Vy jste už byl pryč. Pro mne někdo jako praotec Čech či Jan Neruda. Trochu mytická postava a hodně autor, kterého jsem hltavě četl (Listy, Čtení na léto i 150.000 slov se ke mně občas dostávaly) a o něm se z dokumentů doby – sice nedávno, ale pro mou generaci dávno prošlé – něco málo, střípkovitě dozvídal.
Když jsme se pak v druhé půli devadesátých let poprvé potkali, u Vás v pařížské kanceláři, bylo to pro mne setkání s oživlou historií. Něco jako vstup do muzea s vzácnými exponáty. A tak jsem k Vám vždy přistupoval. A byl pokaždé rozechvělý, když jsme si dopisovali a já Vaše texty do Divadelních novin redigoval, anebo když jsme se – po Vašem návratu do Prahy – občas setkávali ve Vašem žižkovském bytě.
Vše podstatné jste vykonal, vše podstatné jste řekl a napsal. Svůj život jste naplnil. Máte mou veškerou úctu a respekt. Vážil jsem si Vás a budu. Byl jste poctivý člověk a skvělý novinář. Vzdělanec a diskutér, jakých není mnoho. Uměl jste naslouchat druhým. Chápal jste nevděčnou práci redaktorů. Stále zvídavý.
Bylo mi ctí, že jsme se mohli setkávat a mluvit spolu o divadle, o filmu, o lidech. O politice a o světě. O životě. Nebo třeba i o ženských a o tenisu. A nebojte se, před lidskou malostí, tupostí, zlobou a dogmatičností uhýbat nebudu. I když třeba taky udělám někdy chybu. Vy víte, o čem mluvím. Život je krásnej, když se žije naplno.
Děkuju Vám. Adieu.
/Na stole mám červené víno a připíjím./
05.12.2020 (3.47), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Poslední rozloučení
se koná v úterý 15. prosince od 11.00 hodin v Ústřední obřadní síni v Praze na Olšanských hřbitovech (hlavní vchod na hřbitovy).
08.12.2020 (4.08), , Trvalý odkaz komentáře,