Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřel Alain Delon

Alain Delon

8. 11 1935 Sceaux, Francie – 18. 8. 2024 Douchy-Montcorbon, Francie

Francouzský filmový a divadelní herec, ikona francouzského filmu druhé poloviny dvacátého století.

Původním jménem Alain Fabien Maurice Marcel Delon. Narodil se a vyrůstal na předměstí Paříže. Jeho rodiče Edith a Fabien Delonovi se rozvedli, když mu byly čtyři roky. Oba rodiče pak vstoupili do dalších manželství – Alain měl tak jednu nevlastní sestru a dva nevlastní bratry. Otec z jeho života zmizel, matka se znovu provdala a malého Alaina svěřila pěstounům, kteří žili v blízkosti věznice. Pěstoun pracoval jako vězeňský dozorce, takže Delon trávil dny na vězeňském dvoře s dalšími dětmi dozorců.

Ještě jako chlapec byl zapsán do římskokatolické internátní školy – jako první z mnoha škol, ze kterých byl později vždy vyloučen pro špatné chování. Vystřídal dalších pět internátů – u benediktýnů, jezuitů i františkánů. Přesto ve čtrnácti letech církevní internátní školu opustil a začal pracovat v řeznickém obchodě svého nevlastního otce v Bourg-la-Reine. Po třech letech byl ale odveden k francouzskému námořnictvu a v letech 1953–1954 sloužil u fusilier marin v první indočínské válce. Jak ale později uvedl, ze čtyř let své vojenské služby strávil jedenáct měsíců ve vězení pro časté porušování disciplíny. Nakonec byl v roce 1956 odvelen zpět do Francie a propuštěn z armády. Zůstal v té době zcela bez peněz a musel přijmout jakoukoliv práci. Vrátil se do Paříže, kde postupně zapadl do pařížské bohémy.  Pracoval jako číšník, vrátný, sekretář nebo obchodní úředník. Během této doby se seznámil s herečkou Brigitte Aubera absolvoval s ní cestu na filmový festival v Cannes, kde později začala i jeho hvězdná kariéra.

Ve filmu debutoval v roce 1957 ve filmu Quand la femme s’en mêle (Když se do toho zaplete žena) Yvese Allégreta.

V roce 1958 se herec objevil poprvé po boku herečky Romy Schneider ve filmu Kristýna (Christine). V roce 1959 poprvé vystoupil ve veseloheře – ve snímku Faibles femmes (Slabé ženy). Jednalo se o jeho první snímek promítaný v USA, a hned napoprvé s velkým úspěchem. V roce 1960 účinkoval nejprve ve filmu V plném slunci (Plein soleil) režiséra Reného Clémenta, kde hrál hlavní postavu Toma Ripleyho a sklidil za ní velkou pochvalu kritiky.

V témže roce se objevil společně s Annie Girardot ve slavném filmovém díle Rocco a jeho bratři italského režiséra Luchina Visconti. Film získal zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1961. Další zvláštní cenu poroty – na festivalu v Cannes v roce 1962 – získal jeho další snímek Zatmění (L’Éclipse) režiséra Michelangela Antonioniho, kde hrál také hlavní roli.

Svůj divadelní debut si odbyl v roce 1961 v Paříži ve hře Johna Forda Jaká škoda, že ona je kurtizána! Hrál zde jednu ze dvou hlavních rolí, a to opět po boku Romy Schneider. Produkci inscenace měl na starosti Luchino Visconti. /Více o Delonových divadelních aktivitách zde, resp. zde./

S Viscontim spolupracoval v roce 1963 na historickém filmu Gepard (Le Guépard), kde si zahrál společně s Claudií Cardinale a Burtem Lancasterem. Film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Dalším hercovým úspěšným filmem tohoto roku se stal snímek Melodie podzemí (Mélodie en sous-sol) režiséra Henriho Verneuila, kde poprvé vystoupil po boku Jeana Gabina. Film získal v USA cenu Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film.

V roce 1964 uspořádala společnost Cinémathèque française přehlídku Delonových filmů a on v této době založil – společně s Georgesem Beaumem – produkční společnost DelBean Production. Společně pak produkovali film L’insoumis (Vzpurný, 1964).

V roce 1968 založil vlastní produkční společnost Adel a hrál i v jejím prvním filmu Jeff (1969). Tam byla poprvé jeho filmovou partnerkou herečka Mireille Darc. Na úspěšný snímek navázal o rok později film Borsalino, který se stal ve Francii do té doby komerčně nejúspěšnějším filmem a v němž si zahrál po boku Jeana-Paula Belmonda.

Koncem šedesátých let spolupracoval s režisérem Jeanem-Pierrem Melvillem. Hrál v jeho filmech Samuraj (Le Samourai, 1967), Červený kruh (Le cercle rouge, 1970) a Policajt (Un flic, 1972).

V roce 1973 nahrál duet s francouzskou populární popovou zpěvačkou Dalidou. Písnička Paroles, paroles (Řeči, řeči) byla úspěšná nejen ve Francii, ale i v zahraničí. V tomto roce vznikl úspěšný film Dva muži ve městě (Deux hommes dans le ville), kde hrál s Mimsy Farmer a již potřetí s Jeanem Gabinem (po Melodii podzemí a Sicilském klanu). Režisérem snímku byl José Giovanni. V roce 1975 si zahrál maskovaného hrdinu Zorra ve snímku režiséra Duccia Tessariho.

O rok později zazářil v hlavní roli filmu Pan Klein (Monsieur Klein), kde využil příležitosti přidat do svého hereckého výkonu i psychologický rozměr. Film získal tři ocenění César, mimo jiné i za nejlepší film.

Během druhé poloviny sedmdesátých let a počátkem osmdesátých let se objevil v mnoha akčních filmech, kde hrál buď role jednoznačně kladných hrdinů, nebo naopak protikladných až tragických postav: Povídka o policajtovi (Flic Story, 1975), Comme un boomerang (Jako bumerang, 1976), Smrt darebáka (Mort d’un pourri, 1977) nebo Tři muži na zabití (Trois hommes à abbatre, 1980). V roce 1980 přišla jedna z hlavních rolí v americkém katastrofickém filmu Concorde – Letiště 1979 společnosti Universal Pictures, který zaznamenal velký komerční úspěch a kde vystoupil po boku Roberta Wagnera a Bibi Andersson. V roce 1981 natočil ve vlastní produkci také snímek Kdo nastaví kůži (Pour la peau d’un flic).

V roce 1984 získal Césara pro nejlepšího herce za svoji roli ve filmu Bertranda Bliera Náš příběh (Notre histoire). Zde ztvárnil aristokrata barona de Charlus, jeho hereckou partnerkou mu byla Nathalie Baye.

V témže roce se objevil ještě ve filmu Swannova láska (Swann in Love) natočeném režisérem Volkerem Schlöndirfem podle románu Marcela Prousta, kde hrál společně s italskou herečkou Ornellou Muti a hercem Jeremym Ironsem.

V dalším období osmdesátých a pak i devadesátých let přišla řada filmových propadáků vrcholící snímkem Poloviční šance (Une chance sur deux, 1997) režiséra Patrice Leconteho, kde si Delon potřetí zahrál s Jeanem-Paulem Belmondem. V témže roce ohlásil ukončení své filmové herecké kariéry a nadále přijímal již jen příležitostné menší role. /Více o jeho filmových rolích zde, resp. zde./

Za své herectví získal řadu ocenění. Z halvních jmenujme zvláštní cenu poroty na festivalu v Cannes v roce 1962 za film Zatmění, Zlatou palmu na festivalu v Cannes (1963) za film Gepard (Le guépard / Il gattopardo) a ve stejném roce americký Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film (Melodie podzemí), v roce 1976 cenu César pro nejlepší film za film Pan Klein (hlavní role), v roce 1985 cenu César pro nejlepšího herce za roli garážmistra Roberta Avranchese ve filmu Náš příběh režiséra Bertranda Bliera. V roce 1995 získald ocenění Zlatý medvěd na MFF v Berlíně za celoživotní dílo.

Získal i několik významných francouzských občanských ocenění: 21. února 1991 byl jmenován rytířem francouzské Čestné legie, v roce 2005 byl povýšen do hodnosti důstojníka Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění. Akt provedl osobně tehdejší prezident Francouzské republiky Jacques Chirac. A v roce 2019 obdžel čestnou Zlatou palmu za celoživotní dílo.

V roce 2011 byl součástí oficiální francouzské delegace, která přijela do Prahy na pohřeb Václava Havla. Přátelství obou osobností se datovalo od začátku devadesátých let. Poprvé se setkali počátkem roku 1990, kdy se první polistopadový český prezident účastnil slavnostní akce v pařížském divadle s vybranými francouzskými herci. Byl mezi nimi právě i Delon, který tehdy na Havlovu adresu řekl: Váš prezident na mne působí velmi kladným dojmem a skutečnost, že člověk jeho formátu je prezidentem Československa, je pro vaši zemi velká šance. O tři roky později se potkali podruhé. Delon byl tehdy jedním z čestných hostů pražského Plesu v Opeře. Tehdy se stal pravidelným dárcem fondu Společnosti Olgy Havlové. Později označil Havlovu druhou choť Dagmar za „nejkrásnější první dámu“. Jako „znalci žen“ mu byla v roce 2008 svěřena role předsedy poroty soutěže krásy Česká Miss.

Jeho životní i politické postoje a názory ale byly často vysoce kontroverzní, ve Francii politicky tíhl ke krajní pravici. Mezi jeho přátele patřil i někdejší krajně pravicový politik Jean-Marie Le Pen, s nímž se poznal v dobách své vojenské služby v padesátých letech v Indočíně.

Ve svém osobním životě vystřídal řadu vztahů. Původně se měla stát jeho první životní partnerkou herečka Romy Schneider. S ní se seznámil v roce 1958 při natáčení filmu Kristýna a 20. března 1959 se dokonce oficiálně zasnoubili. Již v době zasnoubení měl ale milostnou aféru s německou herečkou a zpěvačkou Nico a 11. srpna 1962 se jim narodil syn Ari (Christian Aaron Boulogne). Ari pak byl vychováván Alainovými rodiči. Zasnoubení s Romy Schneider bylo zrušeno v prosinci roku 1963 a herečku velmi citelně zasáhlo – chtěla dokonce spáchat sebevraždu. Dne 13. srpna 1964 se oženil s francouzskou herečkou Nathalií Barthelémy (vlastním jménem Francine Canovas, 1941–2021). Jejich syn, Anthony Delon, později také herec, se narodil v Los Angeles 30. září téhož roku. Manželství trvalo necelých pět let a skončilo 14. února 1969 rozvodem. V roce 1968 během natáčení filmu Jeff se totiž setkal s francouzskou herečkou Mireille Darc a žil s ní potom téměř patnáct let, do roku 1984. V roce 1987 při natáčení videoklipu ke své písni Comme au cinèma se setkal s nizozemskou modelkou Rosalií van Breemen. Tehdy vznikl jejich vztah později završený svatbou. Společně měli dvě děti: dceru Anouchku (* 1990) a syna Alaina-Fabiena (* 1994). Manželství však také skončilo rozvodem v říjnu 2002.

V roce 1999 přijal švýcarské státní občanství. Žil střídavě v Ženevě, kde sídlí i jeho  obchodní společnost spravující produkty a díla prodávaná pod jeho jménem /zde/, a v posledních letech už výhradně v Douchy-Montcorbon (Loiret) asi sto kilometrů jižně od Paříže se svou společnicí Hiromi Rollin (nar. 1963 /zde/, žili spolu posledních sedmnáct let) a obklopen svými milovanými psy, zahořklý ze stavu tohoto světa a tím, kam se podle něj řítí.

Před čtyřmi lety prodělal mrtvici a od té doby se jeho zdravotní stav zhoršoval. Poslední roky života tak strávil kvůli narůstajícím zdravotním problémům v ústraní.

Zemřel obklopen rodinou ve svém domě v Douchy-Montcorbon. O jeho úmrtí informovaly jeho tři děti ve společném prohlášení agentuře AFP. Alain Fabien, Anouchka, Anthony a také (pes) Loubo s nezměrnou bolestí oznamují odchod otce. Zemřel pokojně ve svém domě v Douchy, obklopen svými třemi dětmi a rodinou. V této nesmírně bolestné době smutku rodina žádá o respektování soukromí, napsali Delonovi potomci.

/Pro iDN z více zdrojů – především Wikipedie /zde/ – zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 18. srpna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Alain Delon

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ