Zemřel Carlos Saura
Foto archiv
4. 1. 1932 Huesca, Španělsko – 10. 2. 2023 Madrid, Španělsko
Filmový režisér, fotograf a scenárista, jeden z nejvýznamnějších španělských filmových tvůrců historie, autor filmů inspirovaných různými tanečními a hudebními styly, jako například Krvavá svatba, Tango, Flamenco, Salomé, Iberia či Fado. Mezi další známá jeho slavné snímky patří psychologická dramata Peppermint Frappé či Anna a vlci. Jeho tvorbu citovali ve svých dílech Martin Scorsese, Woody Allen či Steven Spielberg. Velmi ho obdivoval i Stanley Kubrick.
Narodil se jako druhý ze čtyř sourozenců do liberální středostavovské rodiny. Jeho otec Antonio Saura Pacheco pocházel z Murcie, byl právník a státní úředník. Matka, Fermina Atarés Torrente, byla koncertní pianistka. Carlos měl staršího bratra Antonia Sauru (1930–1998), který se stal malířem, a dvě mladší sestry, Maríu del Pilar a Maríu de los Ángeles. Jelikož otec byl pracovníkem ministerstva vnitra, rodina Saurových se často stěhovala. Nejprve do Barcelony a v roce 1953 do Madridu.
Foto archiv
Jeho dětství bylo poznamenáno španělskou občanskou válkou, během níž nacionalisté bojovali proti republikánům. Carlos od dětství projevoval umělecké sklony, věnoval se umělecké fotografii. V roce 1957 vystudoval režii. Některé zážitky ze španělské občanské války v něm zanechaly nepříjemné vzpomínky, proto život bere jako trauma a točení filmů jako terapii. Měl velmi blízký vztah ke své dominantní matce, některé postavy jeho filmů pocházejí z matriarchálně založených rodin.
Foto archiv
Debutoval dokumentem Cuenca (1958), následoval film Los golfos (1960) který otevřel španělské kinematografii cestu k neorealismu. La caza (1965) je analýzou ran, které přinesla občanská válka, film získal cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Ve spolupráci s producentem Elíasem Querejetou vznikl i film Peppermint frappé, psychologická sonda do následků represí Francova režimu. Sondami do zla, které trápila španělskou společnost, byly i filmy Stress, es tres, tres 1968, La madriguera (1969), El jardín de las delícias (1970) a Ana y los lobos (1972).
Jeho nejlepším obdobím jsou sedmdesátá léta. Anna a vlci je jeden z nejzajímavějších Saurových filmů, v hlavní roli se objevuje Geraldina Chaplin a její postava Any se vrací do volného pokračování filmu Mamá cumple cien años. Film La prima Angélica (1973) získal speciální cenu poroty na festivalu v Cannes. Film Elisa, vida mia (1975) poctěný cenou v Cannes, je Saurovým mistrovským dílem s mnoha autobiografickými rysy. V té době si vybírá témata, o kterých se moc nemluvilo nebo dokonce nesmělo mluvit: sex, násilí, zabíjení a jiné nižší pudy na pozadí latentní směsice politiky a náboženství. Jeho hrdinové často vykazují vnitřní samotu, oddělenost od rodin, která se nedá zacelit. U spousty jeho filmů lze najít autobiografické prvky, přestože Saura sám to popírá.
V osmdesátých letech začíná spolupracovat s tehdejším předním tanečníkem flamenca Antoniem Gadesem. Převedl na filmové plátno jeho taneční představení Bodas de sangre (1981) a započal tím nový směr svých hudebně tanečních filmů. Jeho Carmen (1983) byla nominována na Oscara. Další řádka filmů z osmdesátých a devadesátých let jsou: Dulces horas, Antoinera, Los Zancos. V roce 1985 natáčí v Kostarice ambiciózní projekt o hledání El Dorada. Z roku 1989 je La noche escura, z roku 1990 Ay, Carmela!, filmová adaptace stejnojmenné divadelní hry.
Foto archiv
V roce 1991 natáčí v Buenos Aires film El Sur, roku 1994 Flamenco a v roce 1997 v Argentině film Tango. V roce 1999 má premiéru Goya en Burdeos, z roku 2001 je Buñuel a La mesa del rey Salomón. Následují hudební snímky Salomé (2002), Iberia (2005) a Fados (2007) v portugalské koprodukci. Z jeho posledních filmů vynikaly ještě El séptimo (2004) a Don Giovanni (2009). Pro mezinárodní výstavu v Zaragoze 2008 natočil krátkometrážní Sinfonii de Aragón.
Zůstal aktivní i ve vysokém věku. V roce 2021 natočil celovečerní hudební drama El rey de todo el mundo (Král celého světa) a loni v únoru představil svůj celovečerní dokumentární film Las paredes hablan (Zdi mluví). /Přehled jeho filmů zde./
V dubnu 2013 na pražské výstavě svých fotografií. Foto archiv
Za své filmy dostal ocenění na filmových festivalech v Berlíně, Cannes a v Karlových Varech. V roce 1992 dostal Zlatou medaili od Academia de las Ciencias y las Artes Cinematograficas de Espanha a roku 1994 titul doctor honoris causa na Univerzitě v Zaragoze.
Několikrát navštívil Česko. V roce 2000 byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. V roce 2005 byl hostem Febiofestu, kde byl vyznamenán Cenou za přínos světovému filmu. V roce 2012 převzal na Letní filmové škole v Uherském Hradišti výroční cenu Asociace českých filmových klubů. V dubnu – červnu 2013 vystavoval v pražském Instituto Cervantes své fotografické portréty a účastnil se vernisáže této výstavy.
Autoportrét. Foto Carlos Saura
Byl třikrát ženatý a má několik dětí i mimo manželství. První manželství s Adelou Medrano (španělská režisérka): synové Carlos Saura Medrano (1958) a Antonio Saura Medrano (1960). Ze vztahu s americkou herečkou Geraldinou Chaplin má syny Shana Sauru Chaplina (1974). Druhé manželství s Marcedes Pérez: synové Manuel Saura Pérez (1980), Adrián Saura Pérez (1984), Diego Saura Pérez (1987). Třetí manželství s Eulálií Ramón (španělská režisérka): dcera Ana Saura Ramón (1994)
O jeho úmrtí informovala akademie španělského filmu, která režisérovu hodlala tuto sobotu předat cenu Goya za celoživotní dílo. Zemřel doma, obklopen svými milovanými, uvedla akademie. Podle španělského deníku El País zemřel na selhání dýchacích cest.
/Pro i-DN z více zdrojů připravil hul/
Komentáře k článku: Zemřel Carlos Saura
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
