Divadelní noviny > Burza Zahraničí

Zemřel Dario Fo

Dario Fo

24. 3. 1926 Sangiano, Itálie – 13. 10. 2016 Milán, Itálie

Italský divadelní režisér, herec, scenárista, hudební skladatel, dramatik, filmový herec, ilustrátor, malíř, básník, scénograf, satirik, spisovatel a herec, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1997 (nominován byl už v roce 1975). Ve své práci navazoval na absurdní divadlo, přičemž jeho hry byly čistě autorskými, osobně laděnými fraškami s vážným podtónem. Nobelovu cenu získal jako dědic středověkých kejklířů, který pranýřuje moc. Využíval metody commedie dell’arte. Byl známý svou politickou a společenskou satirou a levicovou politickou angažovaností. Byl obdivovatelem Mao Ce-tunga a představitelem levicové organizace Soccorso Rosso Militante.

Vyrůstal v intelektuálním prostředí. V dětství mu babička vyprávěla italské bajky a povídky o cestovatelích a řemeslnících, jimiž se po celý život nechával ve své tvorbě inspirovat. Za druhé světové války působil jako parašutista Mussoliniho Italské sociální republiky, za což byl po válce často kritizován. On sám to omlouval tím, že se nechal naverbovat, aby kryl otcovu protifašistickou činnost.

Mezi jeho nejdůležitější tituly patří Mistero buffo, které otevírá cyklus Settimo: ruba un po‘ meno (v českém překladu: Nepokradeš), Isabella, tre caravelle e un cacciaballe a Parliamo di donne. Série, především Mistero buffo, přitáhla pozornost Vatikánu, který podle slov kardinála Poletti reagoval hlavně na závadný jazyk, jenž se vyskytuje u slavné dvojice umělců. Foovy hry se dočkaly překladu do třiceti jazyků a hrály se po celém světě.

Když dokončil studia na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně, začal od roku 1950 pracovat pro rozhlas a televizi jako satirický autor a herec. 24. června 1954 se Fo v Miláně v bazilice svatého Ambrože oženil s herečkou a kolegyní Francou Rame (1929-2013), spolu pak až do konce jejího života hráli a pracovali. Přestěhovali do Říma, kde v letech 1955 až 1958 fo pracoval jako filmový scenárista a stejně jako jeho žena se zapojil do činnosti organizace Soccorso Rosso Militante.

V letech 1958 až 1968 Fo a jeho žena, kteří mezitím založili společnost Compagnia Dario Fo – Franca Rame, připravovali sérii krátkých scének pro varieté televize RAI Canzonissima. Cenzura ale zasahovala tak často, že manželé opustili televizi a začali se věnovat divadlu. S kritickým postojem k tomu, co nazýval „lesní divadlo“, začal Fo vystupovat na jiných místech, než je divadlo, jako jsou náměstí, lidové domy nebo továrny, kde nacházel různé diváky, především z řad nižších tříd.

Mistero buffo, grammelot a narativní divadlo

V roce 1968 založil divadelní skupinu Nuova Scena (Nová scéna) s cílem vrátit se k lidovým kořenům divadla a jeho společenské hodnotě. V roce 1969 přinesl na scénu s velkým úspěchem svá Mistera buffo, kde jediný herec na jevišti recitoval bizarní přepracování starých textů v grammelotu (grammelot je divadelní jazyk odvozený od tradice commedie dell’arte složený ze zvuků, které napodobují rytmus a intonanci skutečné řeči). Fo využil pádštinu, která imitovala různé dialekty, kterými se mluví v Pádské nížině. Mistero buffo stálo na počátku žánru, který se obvykle nazývá narativní divadlo a mezi jehož významné autory-herce patří Marco Paolini, Marco Baliani, Laura Curino (tzv. první generace, narození v padesátých letech) a Ascanio Celestini a Davide Enia (druhá generace, narození v sedmdesátých letech). Foův odkaz lze nalézt i u komiků, jako je Paolo Rossi, a autorů jako Andrea Cosentino, kteří přinesli narativní divadlo do televizního kabaretu.

V sedmdesátých letech se Fo dal dohromady s mimoparlamentními organizacemi a založil společnost La Comune, s níž se s velkým zaujetím snažil podporovat pouliční divadlo. V roce 1970 se komedií Morte accidentale di un anarchico vrátil k frašce a politice. Toto dílo bylo evidentně inspirováno smrtí anarchisty Giuseppe Pinelliho, ale aby Fo se vyhnul cenzuře, bylo oficiálně inspirováno obdobným případem ze Spojených států počátku 20. století. Případ se odehrává v sídle centrální prokuratury v Miláně. Hlavní protagonista – Blázen – se často vrací do Foova divadla, když je potřeba odhalit nepříjemnou pravdu. Blázen přebírá různé role (psychiatr, soudce, kapitán služby k identifikaci osob a biskup), pomocí nichž ukazuje všechny nesrovnalosti oficiální verze, a ve snaze vytvořit hodnověrnou verzi se vynořují i další veselé rozpory.

Fo se spolu se svou ženou v této době vrátil do televize s cyklem nazvaným Il teatro Dario Fo (Divadlo Daria Fo). Tato série vysílání později přinesla Nobelovu cenu, protože se jí díky masovosti televize dostalo většího ocenění než dřív. Roku 1972 napsal divadelní hru Bum! Bum! Kdo je? Policie!

Osmdesátá a devadesátá léta

Foovo divadlo je charakteristické tím, že postihuje skutečnost i tématy, která jsou od sebe na první pohled vzdálena. Další stálou součástí her je antiklerikalismus. Tyto dva prvky jsou patrné v komedii z roku 1989 Il papa e la strega, která je inspirována schválením zákona o drogách, jenž měl být přísný, ale měl jen slabé důsledky. Jako obvykle je základem fraška a obětí satiry je tu krátkozrakost, kterou prokázala vláda sepsaním zákona za podpory církve.

V roce 1992, kdy se slavilo pětisté výročí objevení Ameriky, převyprávěl je v komedii Johan Padan a la descoverta de le Americhe, kde chuďas z provincie Bergamo, pokoušející se uprchnout před inkvizicí, utíká z Benátek do Španělska a po sérii příhod se dostává do Ameriky. Komedie má mnoho společných bodů s Mistero buffo, také zde je využíván zábavný pádsko-benátský grammelot, v němž je samotné sdělení podáno zábavnou formou bajky, ve které komik ukazuje svůj nepokřivený pohled na svět. Rovněž v tomto případě byl na scéně sám Fo a hrál všechny postavy.

Po Nobelově ceně

Švédská akademie ho v roce 1997 ocenila jako někoho, kdo „oživuje středověké šašky, kteří tepali do autorit a podporovali důstojnost utiskovaných“. V následujících letech Foovy divadelní aktivity pokračovaly dvěma paralelními směry – fraškovitými komediemi (Il diavolo con le zinne, 1997) a monology vystavěnými na modelu Mistero buffo (od Lu santo jullare Francesco z roku 1999 až po Il tempio degli uomini liberi z roku 2004).

Nástup druhé Berlusconiho vlády Foa znovu podnítil k občanským a politickým dílům, satirickým přímo vůči Berlusconimu, od Ubu rois, Ubu bas po L’Anomalo Bicefalo, které napsal spolu se svou ženou Francou Rame. L’Anomalo Bicefalo je komedie o soudních, politických a ekonomických událostech kolem bývalého italského premiéra Berlusconiho, do nějž Fo vtěluje expremiéra, který po nehodě ztratil paměť a kterému se podaří znovu ji získat, když přizná pravdu o svých činech. Komedie nemohla být po určitou v italské televizi vysílána kvůli žalobě ministra Marcella Dell’Ultri, protože citovala některé jeho soudní případy.

V roce 2005 obdržel Fo titul honoris causa na pařížské univerzitě Sorbona, o rok později se mu stejné pocty dostalo i od římské univerzity. V lednu 2006 byl kandidátem na starostu Milána v primárkách středo-levicové strany L’Unione, v nichž skončil druhý za Brunem Ferrantem s 23,1 % hlasů. Do následných milánských komunálních voleb tak šel s vlastní kandidátkou; ta získala jen 2,12 % hlasů, ale i to stačilo ke zvolení Daria Fo zastupitelem. O Foově volební kampani pojednává dokument Io non sono un moderato Andrey Nobileho.

Jeho tvorbu znají i čeští diváci. Hrál se v šedesátých letech – např. v roce 1966 uvedla MDP jeho hru Nepokradeš a když, tak ne málo, ve které hlavní role ztvárnili Jiřina Bohdalová, Lubomír Lipský a Květa Fialová. Jeho Mistera buffo jako první pro českého diváka objevil v roce 1977 dramaturg Petr Oslzlý a režisér Peter Scherhaufer, kteří s herci Divadla na provázku připravili sérii jeho monodramat Mistero Buffo (nastudovali je tehdy A. Ambrová, M. Donutil, V. Hauser, O. Navrátil, P. Oslzlý, J. Pecha a P. Zatloukal). V 90. letech „své“ Mistero Buffo v Hradci Králové nacvičil a dlouhá léta po republice uváděl herec Vladimír Marek. Divadelní spolek Kašpar inscenoval jeho hru Za vším vězí ďábel. Studio DVA uvádí od roku 2002 jeho Otevřené manželství v hlavních rolích s Karlem Rodenem a Janou Krausovou.

///

České překlady jeho her
Archandělé nehrají biliár (Gli arcangeli non giocano al flipper, 1959; překlad Eva Bezděková, 1963)
Isabella, tři karavely a podfukář (Isabella, tre caravelle e un cacciaballe, 1963; překlad Zdeněk Digrin a Jaroslava Bílková, 1972)
Nepokradeš, a když, tak málo (Settimo: ruba un po‘ meno, 1964; překlad Eva Burešová – Ruxová)
Mistero buffo (Mistero buffo, 1969; překlad Alena Světlíková, 1977 pro Divadlo na provázku)
Otevřené manželství (Coppia aperta quasi spalancata, 1983; překlad Věra Vrbová)
Jak byla Františka celá unešená (Il ratto della Francesca, 1994; překlad Jiří Matějíček, 2004)
Svatý komediant František (Lu Santo jullare Francesco, 1997; překlad Marina Castiellová, 2001)
Objevení Ameriky Johanem Padanem (Johan Padan a la descoverta de la Americhe, 1991; překlad Veronika Valentová, 2005 – 2008)
První Ježíškův zázrak (Il Primo miracolo di Gesú bambino, 1969 v rámci cyklu Mistero buffo; překlad Veronika Valentová, 2005 – 2008)
Marcolfa (La Marcolfa, 1958; překlad Matteo Difumato, 2008)
Alenka v říši nedivů (Alice nel paese senza meraviglie, 1997; překlad Kateřina Bohadlová, 2010)

/Pro i-DN z více zdrojů – především Wikipedie – zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 13. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Dario Fo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ