Divadelní noviny > Burza Zahraničí

Zemřel Ettore Scola

Ettore Scola

10. 5. 1931 Trevico, Itálie – 19. 1. 2016 Řím, Itálie

Významný italský filmař. Je těžko zařaditelný, pracoval na filmech různých žánrů a z různých dob, někteří odborníci jej označují jako „režiséra chytrého průměru“. Nelze mu každopádně upřít mistrovské propojení prvků klasické italské komedie s dozvuky neorealismu. Jeho úspěšnou kariéru dokládají desítky celosvětově známých filmů a také přes třicet prestižních filmových cen.

Narodil se v malém městečku Trevico v jižní Itálii, po střední škole zamířil studovat práva do Říma, ale již tady se začal uplatňovat drobnými prózami do humoristických časopisů, brzy začal pracovat také pro rozhlas a televizi a od poloviny padesátých let psal filmové scénáře. Spolupracoval s úspěšnými a uznávanými režiséry (A. Pietrangeli, M. Mattoli, D. Risi atd.), většinou psal ve dvojici s Ruggerem Maccarim, zmínku si zaslouží scénáristický podíl na dvou filmech Dina Risiho SVÁTEČNÍ VYJÍŽĎKA (Il sorpasso, 1962) a STRAŠIDLA (I mostri, 1963). Mezitím si u Lizzaniho filmu ČETNÍK NA KONI (Il carabiniere a cavallo, 1961) vyzkoušel i post asistenta režie.

Během deseti let práce scénáristy získal značné zkušenosti, mezi filmaři si získal i renomé, kromě toho měl ambice točit filmy podle vlastních představ a v polovině 60. let se začal prosazovat jako režisér. Jeho debutem byla komedie KDYŽ DOVOLÍTE, BUDEME MLUVIT O ŽENÁCH (Se permettere parliamo di donne, 1964), poté se mimo jiné podílel na povídkovém filmu THRILLING (1965), s mezinárodním obsazením v čele s Vittoriem Gassmanem pak realizoval veselohru ARCIĎÁBEL (L’arcidiavolo, 1966), první větší ohlas i mimo Itálii mu ale přinesl až film AFRICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ (Riusciranno i nostri eroi e ritrovare l’amico misteriosamente scomparso in Africa?, 1968) s Albertem Sordim a Bernardem Blierem v hlavních rolích (jen v Itálii vidělo v kinech tento film přes šest miliónů diváků).

Jestliže dříve jako scénárista pracoval na filmech prvoplánově komediálních, později jako režisér začal do vlastních filmů prosazovat prvky satiry, ostře kritického sarkasmu i černého humoru. Tyto tendence se poprvé projevily na přelomu 60. a 70. let ve filmech KOMISAŘ PEPE (Il commissario Pepe, 1969) a DRAMA ŽÁRLIVOSTI (Dramma della gelosia, 1970). Teprve během sedmdesátých let začal také sbírat prestižní filmová ocenění, tragikomický příběh tří přátel z těsně poválečných let TAK NÁS MILOVALI (C’eravamo tanto amati, 1974) získal hlavní cenu na festivalu v Moskvě a s pěti a půl milióny diváků jen v italských kinech byl opět velmi úspěšný. Do zlatého fondu kinematografie se Scola zapsal syrovým příběhem z prostředí římské chudinské čtvrti OŠKLIVÍ, ŠPINAVÍ A ZLÍ (Brutti sporchi e cattivi, 1976), který mu vynesl cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes.

Mimoto nadále psal scénáře i pro jiné režiséry, znovu se podílel na filmových povídkových projektech, z významných herců, s nimiž spolupracoval, jmenujme alespoň Nina Manfrediho nebo Marcella Mastroianniho, který například vytvořil ústřední dvojici se Sophií Loren ve filmu ZVLÁŠTNÍ DEN (Una giornata particolare, 1977), jenž byl nominován na Oscara, v Itálii získal prestižní cenu Davida a ve Francii Cézara za nejlepší zahraniční film. S trojicí významných italských hereckých osobností (V. Gassman, U. Tognazzi, M. Mastroianni) pak natočil další zajímavý film TERASA (La terrazza, 1980).

Ze zavedených žánrů vybočil Ettore Scola historickým titulem z doby francouzské revoluce NOC VE VARENNES (La nuit de Varennes, 1982) opět s mezinárodním obsazením, jež ostatně angažoval i do rozsáhlé rodinné ságy RODINA (La famiglia, 1987). Mezinárodních cen se mu mezitím dostalo s němým hudebním snímkem TANČÍRNA (Le bal, 1983). Později několikrát točil s nadějným a předčasně zemřelým hercem Massimem Troisim, jehož před kameru angažoval znovu i s Mastroiannim (KOLIK JE HODIN? – Che ora è?, 1989). S francouzskými hvězdami Vincentem Perezem a Emmanuelle Béart (a mimo jiné znovu i s Massimem Troisim) natočil další historický film CESTA KAPITÁNA FRACASSE (Il viaggio di capitan Fracasse, 1990), který mu vynesl nominaci na Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně.
Dalo by se říci, že na starší film TERASA navázal Scola podobně koncipovaným filmem VEČEŘE (La cena, 1998), opět s hvězdným obsazením, jeho zatím posledním významným filmem se stal příběh dvou obchodníků z předválečné Itálie NEKALÁ SOUTĚŽ (Concorrenza sleale, 2001) realizovaný v koprodukci s Francií.

Jen výjimečně spolupracoval také s televizí, mezitím směřoval mezi elitu evropských filmových osobností a například v roce 1988 byl prezidentem poroty na mezinárodním festivalu v Cannes.

V roce 2001 obdržel Zlatou medaili za zásluhy v oblasti kultury, o dva roky později byl dekorován Řádem za zásluhy o Italskou republiku (2003). Byl ženatý, dcera Silvia Scola se též uplatňuje u filmu, kde pracuje především jako scenáristka.

Pavel „argenson“ Vlach

/Převzato z ČSFD/

• Autor: DN
• Publikováno: 21. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Ettore Scola

1. DN

   

   Jan 22
   – The „secular funeral“ of Italian filmmaker Ettore Scola, who died on Tuesday, was held at the arthouse Casa del Cinema in Rome on Friday, where Scola had celebrated his 70th and 80th birthdays. Master of Ceremonies Felice Laudadio, founder and director of the cinema, said that his late friend had always wanted to be seen off with a party. There were speeches from the stage (which at the family’s explicit request had to be „amusing, which he would have found funny“) and a final toast to his memory. His wife Gigliola, who attended with their daughters Silvia and Paola and several grandchildren, said in the final speech of the day that her husband had envisaged his death and his funeral along the lines of those in the film he co-directed – Viva l’Italia – in which a group of comedians, including Alberto Sordi, see off a colleague’s coffin the only way they know how, by making people laugh. The congregation included filmmakers Citto Maselli, Giuliano Montaldo, Carlo Verdone, Paolo Virzi, Giuseppe Tornatore and Gabriele Muccino, the actors Stefania Sandrelli, Franco Nero, Pif and Gigi Proietti, left-wing politicians Massimo D’Alema, Walter Veltroni, Nichi Vendola, Nicola Zingaretti and Stefano Fassina, intellectuals Dacia Maraini and Raffaele La Capria, and figures from the film world such as Aurelio De Laurentiis, Roberto Cicutto and Giancarlo Abete. There were also many members of the public, who applauded the speeches by Scola’s friends and colleagues. Carlo Verdone was first to speak, noting that Scola was „not just a tremendous artist, but a good man. I owe him a great deal for his ability to put humanity at the very heart of his films.“ He said that Scola’s greatest achievement was to „make Italian comedy known and respected abroad. The fact that he succeeded was thanks to writers like Scola, Mario Monicelli, Pietro Germi and many, many others.“ He was followed by Giuseppe Tornatore, Paolo Virzi and Stefania Sandrelli (who was overcome with emotion and had to stop at several points), Pif (who read out a marvellous, ironic letter to Scola, with whom he worked on the last film by his daughters Silvia and Paola) and Giuliano Montaldo. Walter Veltroni, Scola’s old friend and party colleague, gave an emotional valediction, citing a dedication he made him some years ago and emphasising his great prowess as an artist and intellectual, and his courage „in taking on the role of Italian Communist Party shadow minister in a shadow government led by a premier called Achille“. As the ceremony drew to a close, all those present raised their glasses and drank a toast to Ettore Scola.

   Převzato z Agi.It – http://www.agi.it/international/2016/01/22/news/secular_funeral_of_filmmaker_ettore_scola_held_in_rome-443014/

   27.01.2016 (13.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ