Zemřel Ferdinand Havlík

Ve své nejčastější a nejmilejší roli – jazzman a klarinetista. FOTO archiv

Ferdinand Havlík

17. června 1928 Brno – 28. října 2013 Praha

Klarinetista, hudební aranžér, skladatel, kapelník, dirigent divadelního orchestru, příležitostný filmový herec a spoluzakladatel Divadla Semafor. Dlouholetý hudební aranžér a kapelník Orchestru Divadla Semafor, spolupracovník Jiřího Suchého a Eugena Jegorova.

Otec byl mlynářem, matka pracovala jako švadlena. Ačkoli se později prosadil především jako hráč na dechové nástroje, jako dítě začínal s houslemi. Později, již za druhé světové války, mu otec sehnal klarinet a Ferdinand Havlík se do tohoto nástroje zamiloval. Ještě za okupace měl vlastní kapelu, soukromě začal studovat hru na klarinet u profesora Dvořáka, v letech 1951-1954 studoval na Státní konzervatoři v Praze.

Repro archiv

Ve čtyřicátých a padesátých letech hrával s různými kapelami, doprovázel známé zpěváky (například Arnošta Kavku), hrál v kavárně Vltava nebo v hotelu Jalta. I když to v padesátých letech nebylo jednoduché, jeho doménou byl jazz a swing. Po setkání s Jiřím Suchým přijal nabídku ke vstupu do vznikajícího divadla Semafor, kam byl v roce 1959 angažován jako kapelník. Dostal tak možnost připravovat jazzové koncerty, v první řadě ale prezentoval v divadelních inscenacích melodie Jiřího Šlitra. Orchestr Ferdinanda Havlíka hraje na drtivé většině klasických semaforských hitů a kapelníkova klarinetová sóla znějí v takových šlágrech jako Pramínek vlasů, Hluboká vráska nebo Píseň o rose.

Všichni ze Semaforu se dříve či později dostali do širokého povědomí filmových i televizních diváků a týkalo se to i Ferdinanda Havlíka. Spolu s celým semaforským souborem nemohl chybět ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (1964), později hrál v Němcově povídkovém filmu Mučedníci lásky (1966). Mezitím byl pověřen dirigováním orchestru, který nahrál hudbu k Formanovým filmům Černý Petr (1963) a Lásky jedné plavovlásky (1965). Mimoto se prosadil i jako skladatel filmové hudby (Rakev ve snu viděti, 1968; Přehlídce velím já, 1969). Havlíkův orchestr našel uplatnění i v rozhlase a pořídil hudební podklad k řadě nahrávek dodnes známých písní z repertoáru tehdejších semaforských zpěváků (Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott). V roce 1967 vyšla LP deska Portrét Ferdinanda Havlíka.

Ve druhé polovině šedesátých let se Havlík nepohodl s Jiřím Šlitrem v otázce dalšího hudebního směřování divadla a v roce 1967 ze Semaforu odešel. Nouzi o práci ale neměl. Znovu nahrával v rozhlase i gramofonových studiích, galerii zpěváků, které doprovázel, rozšířil o jména jako Judita Čeřovská nebo Milan Chladil. Po předčasné smrti Jiřího Šlitra v roce 1969 se do Semaforu vrátil a kromě postu kapelníka převzal i úlohu hudebního skladatele a svými kompozicemi doprovodil hry Smutek bláznivých panen, Sladký život blázna Vincka, Zuzana v lázni nebo Doktor Johann Faust. Největším úspěchem byla inscenace Kytice z roku 1972. V menších rolích se znovu objevoval na divadelním jevišti, často ve dvojici s Evženem Jegorovem, který byl též zdatným hudebníkem a především Havlíkovým partnerem v hudebních vystoupeních.

FOTO VÁCLAV PACNER

V průběhu sedmdesátých let se podílel na několika filmech jako skladatel nebo dirigent, mimo jiné byl autorem hudby k semaforským filmům Jonáš a Melicharová (1986) a Jonáš II. aneb Jak je důležité míti Melicharovou (1988). Znovu stál i před kamerou jako herec. Menší role otců mu připadly ve filmech s problematikou mladé generace a jejího vstupu do života (Matěji, proč tě holky nechtějí?, 1981; Láska na druhý pohled, 1981), objevil se také v legendárních Slavnostech sněženek (1983).

Poslední prací pro Semafor byla hudba k inscenaci Víkend s Krausovou (1995). Poté ze zdravotních důvodů i kvůli komunikačním problémům s Jiřím Suchým ze Semaforu odešel, nadále se ale uplatňoval jako klarinetista na různých pódiích, především v rámci vlastní kapely Swing Band, kterou založil již v roce 1977. Na různých výročních akcích a vzpomínkových koncertech vystupoval znovu pohostinsky i ve spojení se Semaforem. Jiří Suchý ostatně stál za vznikem jeho vzpomínkové knihy Historky Ferdinanda Havlíka (2006). V roce 2009 při oslavách 90 let OSA bylo Havlíkovi uděleno čestné uznání za přínos české kultuře, o kterém rozhodla dozorčí rada OSA.

Byl ženatý s manželkou Hanou (rozenou Martínkovou), měli spolu tři děti. Zemřel po delší těžké nemoci.

/pro i-DN s využitím textu Pavla Vlacha (csfd) zpracoval hul/

Zástupci Divadla Semafor sdělili, že poslední rozloučení se koná 4. listopadu v 10:00 ve Velké obřadní síni ve Strašnicích.