Zemřel František Derfler

Herec, režisér, dramaturg, zakladatel a principál brněnského Divadla U stolu, divadelní organizátor a pedagog.

V dětství byl ovlivněn křesťanstvím a skautingem, což ovšem bylo od roku 1948 považováno za nevhodné. V letech 1960 – 1964 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Už v době studií se objevil ve filmu, i když jen v menších rolích – Bedřich v „brigádnickém“ filmu Začít znova (1963) či traktorista Hrouda v socialisticky angažovaném dramatu Handlíři (1963). Po ukončení studií na JAMU nastoupil do Divadla Jiřího Wolkera v Praze. V době uvolnění ve druhé polovině šedesátých let se „dovzdělával“ i mimo divadlo – chodíval na přednášky Václava Černého a Jana Patočky na Karlově univerzitě. Zároveň ale sledoval a studoval představení svých kolegů z jiných divadel malé scény – Divadla Na zábradlí, Za branou nebo z Činoherního klubu. Měl také rád poetickou vinárnu Viola a intenzivně studoval soudobé texty těch, jejichž díla mohla krátce vycházet, například v Sešitech pro literaturu a diskusi nebo v Tváři – jednalo se zejména o křesťanské autory, například Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Josefa Palivce nebo Ivana Slavíka. V roce 1969 stal spoluzakladatelem Bílého divadla, experimentální divadelní skupiny, kterou vedl František Hrdlička a která byla ovlivněna polským divadelním režisérem a teoretikem Jerzym Grotowskim a jeho ideovým programem tzv. „chudého divadla“ a  „divadla fyzické akce“.

Pedagog na JAMU. Foto archiv

V polovině sedmdesátých let odešel z Divadla Jiřího Wolkera a od roku 1975 působil v brněnském divadle Na provázku (výrazná byla jeho role strýčka Drače, otce Eržiky v Baladě pro banditu). V tom čase se střídmě a opět v epizodních úlohách začal objevovat před kamerou – nejvíce však před televizní. Pohříchu se jednalo většinou o průměrné inscenace, z nichž alespoň trochu vyčnívá životopisné drama Prokop Diviš (1977), v kterém ztvárnil matematika vídeňského dvora de Marciho. Následoval na dlouhou dobu jeho poslední celovečerní film – stejně jako na divadle i ve filmové verzi romantického muzikálu Balada pro banditu (1978) si zahrál Drače, otce Eržiky, milenky Nikoly Šuhaje. Následovaly střídmé návraty do televize a až na jednu výjimku menší epizodní role, jako byl třeba primář v inscenaci z lékařského prostředí Hedvika (1979).

Na jaře 1990 ve Vysokoškoslkém klubu s Jiřím Bulisem a Janou Soukupovou (vlevo), v jejímž bytě se odehrála Derflerova první bytová inscenace. Vpravo vedoucí klubu Vlaďka Smutná, jež mu pak umožnila hrát ve Vysokoškolském klubu i oficiálně. Foto archiv

V roce 1980 se stal členem činohry Státního (dnes Národního) divadla v Brně. Podepsal Chartu 77, což ho stálo několik let pravidelných výslechů na StB a zároveň i minimum velkých rolí v divadle. V oné chmurné době aspoň dokázal potěšit disidentské rodiny, zejména děti – v zimních časech svátečních se totiž vždy „převtělil“ do svatého Mikuláše, k čřemuž využíval půjčený kostým z inventáře Státního divadla. Nadále bylo omezováno i jeho hraní v televizi, o filmu si nemluvě. Z televizních inscenací připomeňme rodinné drama Útěk (1981), v kterém ztvárnil postavu Föhra, nebo pohádku O chytrém šachovi (1983), ve které si zahrál učence. V hlavní roli gymnaziálního profesora Nováka, který čelí násilí ze strany studentů, se objevil v dramatu Zlatý drak (1985). Do konce dekády pak ztvárnil ještě lékaře-psychiatra v krimi Případ žárlivého muže (1986).

19. listopadu 2009 na koncertu připomínajícím výročí 17. listopadu 1989. Foto Wiki

Nedostatek hereckých příležitostí na oficiální scéně kompenzoval aktivitami neoficiálními: u sebe doma pořádal bytové semináře a v letech 1984 – 1989 byl editorem brněnské samizdatové edice Studnice, která se zaměřovala na texty duchovní povahy tzv. zakázaných autorů. Tyto texty ho ve druhé polovině osmdesátých let inspirovaly k založení neoficiálního bytového Divadla U stolu (DUS). Inscenace využívaly výraznou hudební složku, kterou obstarával písničkář a skladatel Jiří Bulis. Jak Derfler sám poznamenal: Šlo o společenství přátel, kteří chtěli scénicky číst či jednoduše inscenovat texty autorů, jejichž jména a díla byla z české kultury po řadu let systematicky vymazávána. Spolupracoval s literáty Milanem Uhdem a Antonínem Přidalem, hercem Janem Vlasákem nebo filosofem Josefem Šafaříkem, jehož eseje Průkaz totožnosti byly zinscenovány jako premiérové inscenace tohoto neoficiálního divadla. První se odehrála na jaře roku 1989 v bytě pozdější publicistky Jany Soukupové, později v pražském klubu v Trojické a ve Vysokoškolském klubu v Brně. StB divadlo sice sledovala, ale to už přišel listopad 1989 – Derfler stál u zrodu brněnského Občanského fóra, přičemž v listopadu a prosinci 89 byl jeho mluvčím.

V roce 1990 se stal na sedm let šéfem činohry Státního (od roku 1992 Národního) divadla v Brně. A přibylo i něco televizních rolí – z těch výraznějších to byl třeba Oldřich Bořita z Bořenic v historickém příběhu dvou znesvářených bratrů na pozadí třicetileté války Černá fortuna (1991) nebo farář v dramatu Návrat do cizí země (1994). V dalším historickém dramatu Posel (1995) dle předlohy Viktora Dyka si zahrál jednu z hlavních úloh českobratrského sedláka Tomáše Roha. Poté se ve vedlejší úloze Jarolíma zapojil do úspěšného televizního seriálu z doby první republiky Četnické humoresky (1997). Spolupracoval také s Českým rozhlasem, např. na cyklu Toulky českou minulostí.

V roce 2012. Foto Lubomír Stehlík

Když v sedmadevadesátém skončilo jeho šéfování činohře N árodního divadla Brno, začal se intenzivně věnovat svému Divadlu U stolu. Inscenoval zde mimo jiné příběhy Starého a Nového zákona, Sofoklova Oidipa, Calderónův Život je sen, Goetheho Fausta, Dona Juana, Macbetha, Jóba od Josepha Rotha, díla Dostojevského, Máchův Máj, Demlovo Zapomenuté světlo, Boží duhu Jaroslava Durycha, prózy a eseje Jana Čepa, poezii Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka, Czeslava Milosze a dalších. Činnost divadla ukončil koncem minulého roku, v prosinci 2018.

Od roku 2003 byl pedagogem na divadelní fakultě JAMU, o dva roky později se stal uměleckým šéfem Divadla U stolu, v roce 2007 odešel z Národního divadla Brno. Roku 2008 se stal na JAMU profesorem. Festival …příští vlna/next wave… mu v loňském roce udělil prestižní poctu Živoucí poklad. V DN 1/2019 s ním vyšel velký přílohový rozhovor: Původně jsem chtěl být lesník nebo ornitolog.

Byl ženatý s bývalou prorektorkou Masarykovy university, vědeckou pracovnicí, přední odbornicí na komunitní výživu a konzultantkou Světové zdravotnické organizace, MUDr. Zuzanou Derflerovou-Brázdovou.

Zemřel po těžké nemoci. Neradi sdílíme smutnou zprávu. Dnes zemřel prof. František Derfler. Náš pedagog, kolega a přítel nám bude chybět a vyjadřujeme upřímnou soustrast jeho rodině a přátelům, informovala v sobotu odpoledne JAMU.

/Pro i-DN z více zdrojů připravil a zpracoval hul/

…

…