Zemřel František Miška

V roce 2016 během natáčení pořadu ČT Na plovárně. FOTO archiv ČT

František Miška

27. 8. 1919 Praha – 11. 2. 2017 Praha

Herec a režisér, jehož kariéra je spjata především s Městskými divadly pražskými, ale také s městskými divadly v Baden-Badenu, Düsseldorfu nebo Münsteru. Jenom v Městských divadlech režíroval přes čtyřicet inscenací a v zahraničí pak dalších šedesát osm. Dokázal přežít Terezín a Osvětim. V letech 1996 – 1999 byl ředitelem a uměleckým šéfem Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami.

V roce 1925/26. FOTO archiv Paměť národa

Vystudoval obchodní akademii, již jako středoškolák účinkoval ve studentském Divadelním kolektivu mladých, kde se spřátelil s Pavlem Tigridem, Jiřím Ortenem či Josefem Schwarzem. S těmito vrstevníky jej spojoval živý zájem o avantgardní umění. Divadlu se jako ochotník věnoval i nadále. Za války se mu stal osudným jeho židovský původ a byl vězněn v několika koncentračních táborech. V Terezíně hrál divadlo – recitoval a hrál v několika divadelních představeních, účinkoval v Šenkově kabaretu. Byl převezen do Osvětimi, následovaly pak další koncentrační tábory. Osvobození se dočkal v Buchenwaldu.

V roce 1946 se svou ženou, herečkou Ludmilou Píchovou. FOTO archiv Paměť náíroda

Po válce začal hrát divadlo profesionálně. První dvě sezony strávil v Kladně (1945-1947), následující tři roky strávil v angažmá v Realistickém divadle v Praze a v Divadle Státního filmu. Následujících třicet pět let (1950-1985) byl členem Městských divadel pražských. Původně pouze jako herec, vynikl například v Misantropovi nebo Večeru tříkrálovém. Od roku 1964 se věnoval i režii. Jeho první prací byla inscenace hry Arthura Watkyna Anna přechází na červenou. Z dalších jeho jevištních realizací v MDP připomeňme inscenace Víš přece, že neslyším, když teče voda, Já, k čertu žiju rád a především Čtrnáctý hrabě Gurney, který dosáhl 116 repríz a teprve zákaz ukončil jeho uvádění.

S dcerou Michaelou, později též herečkou (50. léta). FOTO archiv Paměť národa

Účinkoval i ve filmu. Po válce se objevil ve dvou zcela protichůdných postavách – v dramatu Muži bez křídel (1946) hrál gestapáka, ve filmu Nadlidé (1946) naopak ztvárnil odvážného odbojáře. Režisér František Čáp ho v roce 1947 obsadil do hlavní role ve filmu Muzikant. Čtyřicátá až šedesátá léta mu pak přinesla dalších přibližně dvacet rolí, převážně menšího formátu. Například v roce 1959 hrál v šesti filmech, například dr. Strnada v dodnes populární komedii Kam čert nemůže (1959). Svou filmovou kariéru uzavřel v roce 1967 postavou číšníka v komedii Jak se krade milión. Vzhledem k tomu, že se v té době začal naplno věnovat divadelní režii, další filmové nabídky již nepřijímal.

Varšava, 1970. FOTO archiv Paměť národa

Od roku 1968 až do poloviny devadesátých let působil v zahraničí (Švýcarsko, Francie, Německo), nikdy však neemigroval. Po hostování v Düsseldorfu (Ženitba) následovaly scény ve Wuppertalu, Hamburku, Münsteru, Bonnu, ale i v Basileji a Paříži. V letech 1983 – 1996 byl ředitelem městského divadla v Baden-Badenu.

Düsseldorf, 1968. FOTO Paměť národa

Poté se vrátil do vlasti. V letech 1996 – 1999 byl ředitelem a uměleckým šéfem Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami. Během svého tříletého působení zde režíroval řadu titulů, například Dva šlechtice z Verony, Všichni moji synové nebo Vánoční hru. Spolu se svou manželkou, herečkou Ludmilou Píchovou (1923-2009) také založil a sponzoroval První pražské studentské divadlo. (Více o Františku Miškovi zde.)

S ministrem kultury Danielem Hermanem, který mu loni 26. února v rámci festivalu Mene Tekel v Praze předal ocenìní Rytíř české kultury. FOTO MICHAL KRUMPHANZL

Je autorem memoárové knihy Když se pláč směje (2002). Po celý svůj život čerpal z dramatických životních zkušeností z války, sám se ale k tomuto tématu vracel nerad, nicméně ve zmíněné knize se této etapě věnuje poměrně podrobně. Marek Eben s ním loni natočil jeden díl z cyklu Na plovárně (zde).

Nadace Život umělce mu v roce 2005 udělila cenu Senior Prix. Před rokem převzal od ministra Daniela Hermana ocenění ministerstva kultury, byl jmenován Rytířem české kultury.

Jeho dcera Michaela Mišková (*1949) je též herečkou.

Poslední rozloučení se bude konat v úterý 21. února od 14:30 v kostele svatého Matěje v Praze.