Divadelní noviny > Burza

Zemřel Ilja Racek

Ilja Racek

24. 6. 1930 Praha – 2. 8. 2018 Praha

Herec spjatý především s pražským Divadlem na Vinohradech.

Narodil se ve středostavovské rodině. Jeho otec Sáva Racek byl profesorem žižkovského gymnázia. V hlavním městě, s výjimkou časných výletů do Jindřichova Hradce za příbuznými, prožil i své dětství a dospívání. Už v raném věku propadl kouzlu loutkového divadla a za okupace začal pracovat jako technik v Říši loutek. Po válce se přihlásil na Pražskou konzervatoř, která byla v prvním ročníku přeměněna na DAMU. Studoval u profesorů Peška, Vejražky a Půlpánové.

V roce 1950 nastoupil do svého prvního angažmá v Krajském oblastním divadle Olomouc, kde si zahrál řadu zajímavých rolí, například Romea. Vojenskou službu měl odsloužit v Armádním uměleckém divadle u E. F. Buriana, jenže kvůli špatnému kádrovému profilu skončil u PTP v Komárně. V roce 1956 se vrátil do Olomouce a pokračoval ve výrazných rolích – ztvárnil například i Hamleta. V padesátých letech se objevil v několika vedlejších filmových rolích. Už jako student se objevil v malé roli Fričova válečného dramatu Návrat domů (1948), nebo po vojně v postavě lékárnického synka Ludvíka Víky vyzývajícího spolužáka Ratkina na souboj v Krškově filmové adaptaci Šrámkova Stříbrného větru (1954).

V roce 1960 odešel do Prahy do Divadla E. F. Buriana, kde se objevoval převážně ve veselohrách, někdy až grotestního rázu. V té době získal i svou první hlavní filmovou roli – ztvárnil novináře Julia Fučíka v Balíkově adaptaci Reportáži psané na oprátce (1961). V Divadle E. F. Buriana prožil šest sezón a stal se neoficiálním dramaturgem souboru. V roce 1966 přešel za Františkem Pavlíčkem do Divadla na Vinohradech, kde se osvědčil jednak ve velkých dramatických rolích rváčů a bouřliváků, kteří chtějí když ne bořit, tak aspoň předělávat svět, jednak v psychologicky složitých postavách zklamaných, zakřiknutých a psychicky narušených lidí. Hrál například ve Strindbergově Královně Kristýně, v Noci s leguánem Tenessee Williamse nebo v řadě inscenací Čechova. Sám si zvlášť cenil rolí Doktora ze Steinbeckovy Grandlehárny a Savického v Pavlíčkově dramatizaci Babelových próz uváděných pod názvem Nanebevstoupení Sašky Krista. Byl také Grayem v Hubačově dramatizaci románu Král Krysa, Králem v Hamletovi či Wolandem v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Jako jediný člen Divadla na Vinohradech odmítl v roce 1977 podepsat takzvanou Antichartu.

Po odchodu do důchodu hostoval v Divadle ABC, Rokoku a v Divadle v Řeznické, objevil se i ve Viole, kde přednášel pohádky pro dospělé Na dobrou noc nebo Nerudovy a Seifertovy verše.

Televize a film sice jeho talentu využívaly, ale až na výjimky jen v drobnějších rolích. Objevil se například ve filmech Tarzanova smrt (r. J. Balík, 1962), Kdo chce zabít Jessii (r. V. Vorlíček, 1966) či Upír z Feratu (r. J. Herz, 1981). Patrně nejvýraznější byla role upíra v televizním zpracování Stokerova románu Hrabě Drakula (r. A. Procházková, 1970), kde prakticky bez technických podpůrných prostředků dokázal díky uhrančivému vzhledu a síle svého psychologického herectví ztvárnit hraběte nanejvýš démonickým způsobem. Několika generacím televizních i filmových diváků utkvěl v paměti i díky malé roli opilce ve snímku Vrchní prchni. Objevil se v epizodních rolích řady televizních seriálů Zlá krev, Panoptikum Města pražského, Na lavici obžalovaných justice, Četnické humoresky, v poslední době Strážce duší a Náves. Posledním snímkem, ve kterém si zahrál, bylo válečné drama režiséra Jiřího Svobody Poslední cyklista (2014).

Patřil k hercům, kteří převážnou většinu své energie věnovali divadelnímu jevišti. Za celoživotní mistrovství v činohře mu byla v roce 2008 udělena cena Thálie. Vedle divadla mu po řadu let poskytoval velký prostor i rozhlas. V televizi ztvárnil desítky postav, ale jeho tvář si většina diváků spojí spíše s cyklem Trocha šafránu z televizního archívu, který moderoval. Televizní a filmoví diváci si vybaví také jeho nenapodobitelný hlas. Mimo jiné daboval Marlona Branda nebo Genea Hackmana. Namluvil také hlas nepřítele Indiany Jonese Paula Freemana ve filmu Dobyvatelé ztracené archy.

Režisérka Alena Činčerová o něm v roce 2010 natočila dokument do TV-cyklu Neobyčejné životy (zde), publicista Michal Šimek jej loni vyzpovídal do cyklu osobností Paměti národa: zde.

O jeho úmrtí veřejnost informoval jeho syn Ilja Racek ml. Zemřel pravděpodobně na rakovinu prostaty, s níž bojoval od roku 2009.

/Z více veřejných zdrojů zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 2. srpna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Ilja Racek

1. DN

   

   Na přání zesnulého
   se poslední rozloučení bude konat pouze v kruhu rodinném.

   03.08.2018 (13.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ