Divadelní noviny > Zprávy

Zemřel Ivan M. Havel

Ivan Miloš Havel

11. 10. 1938 Praha – 25. 4. 2021 Košík

Vědec, spisovatel, zakladatel a mnoho let ředitel Centra pro teoretická studia, společného pracoviště UK a AV ČR, šéfredaktor časopisu Vesmír. Mladší bratr dramatika a bývalého prezidenta Václava Havla.

Narodil se v rodině stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele firmy, pod niž patřily například pražský palác Lucerna a Barrandovské terasy. Spolu se starším bratrem Václavem vyrůstali v prostředí ovlivněném duchem prvorepublikové inteligence, dětství trávili převážně na usedlosti Havlových na Tišnovsku. Velký vliv na ně měl kromě matky, rozené Vavrečkové, i dědeček Hugo Vavrečka, bývalý diplomat, národohospodář a jeden z ředitelů Baťových závodů. Jeho otec vybudoval Barrandov, strýc byl filmovým podnikatelem a druhý dědeček Vácslav Havel postavil Lucernu.

V roce 1966 absolvoval obor automatizace na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a díky politickému uvolnění se mu podařilo studovat ve Spojených státech, kde v roce 1971 získal doktorát z teorie počítačů na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Vědeckou dráhu zahájil ještě před odjezdem do USA ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky. Počátkem normalizace musel odejít, ne ovšem kvůli původu, ale kvůli bratrově politické činnosti. Podařilo se mu získat místo v Čs. akademii věd, kde vydržel až do roku 1979. Po Chartě 77, v níž se na bratrovu žádost neangažoval (“v rodině stačí jeden“, řekl mu Václav), byl obviněn z podvracení republiky.

V ČSAV už poté pracovat nesměl a po různých peripetiích se uchytil v podniku Svazu invalidů Meta jako programátor pro ČKD Polovodiče. V sedmdesátých a osmdesátých letech organizoval neoficiální filosofické a vědecké bytové semináře a podílel se na vydávání samizdatové literatury. Od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra, ale do politiky poté vstoupit odmítl. Začal se plně věnovat své vědecké kariéře a pedagogické činnost, především na Univerzitě Karlově, kde přednášel o přirozeném a umělém myšlení dvacet sedm let (do roku 2018). V roce 1992 se na Univerzitě Karlově habilitoval. V roce 1990 spoluzaložil při UK a AV ČR Centrum pro teoretická studia (CTS), jehož byl až do roku 2008 ředitelem. Zabýval se v něm kybernetikou, umělou inteligencí, robotikou, kognitivními vědami a filozofickými otázkami, které s těmito obory souvisejí. Vedl zde dvousemestrální transdisciplinární seminář.

Byl autorem četných vědeckých studií a esejistických úvah. Mezi knižní publikace Ivana M. Havla patří Robotika – úvod do teorie a funkce kognitivních robotů (1980), Otevřené oči a zvednuté obočí (1998), Svatojánský výlet (spolu se Zdeňkem Neubauerem a Martinem Paloušem, 1999), Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení (spolu se Zdeňkem Neubauerem, 2004), tři knížky rozhovorů s Michalem Ajvazem, a to Snování. Rok dopisů o snech (2008), Sindibádův dům (2010) a Pokoje u moře (2017); Zápisky introspektora (2018). V roce 1957 sepsal krátkou prózu nazvanou Arsemid. Po roce 1989 se dočkala tří knižních vydání.

Byl členem správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, členem správní rady Nadace Občanského fóra a od roku 2005 byl předsedou správní rady Libri prohibiti. Byl také členem vědecké společnosti Academia Europea, která byla založena v roce 1988 v Cambridge.

V prosinci roku 2008 obdržel Zlatou medaili Univerzity Karlovy. V roce 2012 mu byla udělena Ústavem pro studium totalitních režimů Cena Václava Bendy a v roce 2017 se stal čestným členem České společnosti pro kybernetiku a informatiku.

Byl dvakrát ženatý. S první manželkou Květou, s níž se oženil v roce 1968, měl syny Prokopa (1974) a Vojtěcha. V roce 1988 se podruhé oženil s Dagmar Ilkovičovou, dcerou předního slovenského fyzika Dionýze Ilkoviče. Ta je známá především jako správkyně rodinného majetku, který její choť restituoval a který na ni převedl.

 

O jeho smrti informoval na sociálních sítích ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský (zde).

/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 25. dubna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Ivan M. Havel

1. Štěpánka Nohýnková

   

   Poslední dny mám prostoupeny smutkem.
   Osobně mne zasáhl nejvíce skon Jana Folla a Pavla Diase. A nyní i Ivan M. Havel, člověk vpravdě renesanční. Měl neopakovatelný dar spojovat lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali, chápat každý jejich názor a najít v něm to podnětné a zajímavé. Bylo o něm napsáno mnohé, ale já bych chtěla vyzvednout to, o čem on sám vždy skromně mlčel – totiž jeho neokázalé mecenášství. Je hodně těch, co mu vděčí za podporu, ať hmotnou či morální. Mimo jiné mnoha fotografům, včetně mne, umožnil vystavovat ve svém klubu. Chtěla bych připomenout to, na co se ve výčtu jeho zásluh pozapomnělo; totiž že se Ivan Havel též zapsal do dějin divadla nejenom jako původce ptydepe v bratrově hře, ale i jako herec. Kdo viděl před několika lety jeho svérázného doktora Chrousta, nezapomene. Roztomilá hříčka Rr Václava Havla, kterou napsal spolu s Pavlem Kohoutem, měla svou premiéru až po mnoha letech právě v podání Ivana Havla a Pavla Kohouta.
   S Ivanem Havlem odešlo více, než si právě nyní uvědomujeme, a jeho ztráta je bolestná nejenom pro vědu, ale i pro umění, společenský život a celou naši dobu.
   Čest jeho památce!

   29.04.2021 (16.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Petr Feyfar

   

   Na pana doc. Ivana Havla
   vzpomínám s vděčností. Ve svém soukromém klubu Koníček v Lucerně přijímal pravidelně přátele i přátele přátel a organizoval za spolupráce své manželky Dagmar a p. Sanytráka malé, ale zajímavé výstavy řady fotografů. Měl jsem tu čest (za pomoci Štěpánky Nohýnkové, která tam rovněž několikrát vystavovala) uskutečnit výstavu portrétů významných osobností vytvořených mým otcem a také svých TROUVÉ.

   30.06.2021 (11.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ