Zemřel Ivo Osolsobě
Ivo Osolsobě
/26. 3. 1928 Brno – 27. 9. 2012 Brno/
Vynikající divadelní dramaturg, divadelní a literární teoretik, čelný představitel české sémiotiky, občasný režisér a častý překladatel především muzikálových textů, profesor Janáčkovy akademie múzických umění, držitel Ceny města Brna, dramaturg zpěvohry Národního divadla Brno.
Vyrůstal v brněnském Králově Poli v rodině významného českého elektrotechnika ing. Jana Osolsobě. Otec mimo to i příležitostně překládal, matka Žofie působila za svobodna jako divadelní ochotnice, bratr JUDr. Jiří Osolsobě (1918–1975) byl zahraniční letec RAF a autor válečných vzpomínek Zbylo nás devět (napsány 1947, vyšly 1988). Syn Petr (*1962), profesor FF MU, je filosof a estetik.
Svému rodišti zůstal věrný po celý život. I když díky rodinnému zázemí začal svá středoškolská studia na reálce, záhy přešel na reálné gymnázium. Už během svých gymnaziálních studií v rodném Králově Poli projevil své literární ambice příspěvky do Brněnského později Moravského středoškoláka.
Po maturitě následovalo studium anglistiky, divadelní vědy a estetiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, které úspěšně ukončil absolutoriem v roce 1953. Během studií se výrazně projevily jeho zájmy, které byly podníceny díky působení tehdejších mimořádných profesorských osobností, jako byli Frank Wollmann či Josef Vachek. Velký vliv na něj mělo detailní seznámení s dílem Otakara Zicha, Nikolaje Jevrejnova či Romana Osipoviče Jakobsona. Svá studia ukončil disertační prací na téma K základním otázkám historie a teorie operetního žánru, které předznamenalo jeho celoživotní divadelní zaměření. V roce 1953 se stal dramaturgem souboru zpěvohry Státního divadla v Brně, kde s dvouapůlletým přerušením v letech 1956-59, kdy byl dramaturgem činohry, působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. Po odchodu do důchodu byl zaměstnán jako vědecký pracovník Kabinetu dějin a teorie divadla ÚČL (1990) a dramaturg Hudebního divadla v Karlíně (1991). V roce 1993 získal stipendium na Graduate School of the City University of New York (CUNY). V roce 1994 se habilitoval a od téhož roku působí na Divadelní fakultě JAMU a na FF MU v Brně. V roce 2001 byl jmenován profesorem v oboru teorie a dějin divadla.
Od roku 1965 byl členem Skupiny pro exaktní metody a mezioborové vztahy založené Jiřím Levým. Roku 1972 spolu s Karlem Palou, Miroslavem Procházkou a Bohumírem Palkem inicioval zrod Pracovní skupiny pro sémiotickou a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti. Od roku 1970 člen exekutivy International Association of Semiotic Studies, od 1985 čestný člen Society of Amerika a od 1990 též International Association of Visual Semiotics a dalších mezinárodních institucí. V letech 1990–2000 byl prezidentem čs. národního centra International Association of Theatre Critics.
V letech, která rozhodně nebyla politicky příznivě naladěna šíření muzikálu, jenž byl často chápán jako šíření západní buržoazní kultury, byl Ivo Osolsobě neúnavným propagátorem tohoto žánru, a to nejen v tom, že přiváděl do českého kulturního kontextu špičkové západní tituly, ale také tím, že podněcoval soustavně vznik české původní tvorby a se svými spolupracovníky promyšleně budoval soubor, který byl na vysoké interpretační úrovni schopen dostát jak nárokům muzikálovým, tak nárokům klasické operety, které věnoval Ivo Osolsobě rovněž značnou pozornost.
Z desítek muzikálů, které přivedl Ivo Osolsobě na brněnské jeviště jmenujme alespoň My Fair Lady, West Side Story, Šumaře na střeše, Muže z La Manchy, Řeka Zorbu, Annie, Get Your Gun, Oklahomu a mnohé další. Především je nutné zmínit průkopnické uvedení Bernsteinova Candida v roce 1980. Inicioval původní tvorbu v tomto žánru, především vznik velmi úspěšných děl, jejíchž autorem byl člen souboru František Zacharník (Holky na ocet, Cindy, Gordický uzel) i uváděním muzikálů jiných autorů jako byli například Jindřich Brabec či Václav Zahradník. Na jeviště Reduty přivedl i tvorbu Jiřího Suchého. Velkou péči věnoval rovněž přípravě a studiu klasických operet, kde neváhal věnovat svou pozornost i titulům méně uváděným.
Rozsáhlá je jeho činnost překladatelská, často ve spolupráci s Vladimírem Fuxem (Oklahoma, Někdo to rád horké, Candide a další, spolu s Alexandrem Kozákem přeložil Hello, Dolly, která se v jeho překladu hraje dodnes. Zkusil si to i jako režisér v inscenacích komorního muzikálu Toma Jonese a Harveyho Schmidta Ano! Ano!, který uvedl v československé premiéře v roce 1974, či ve spolupráci s Lubošem Ogounem, s nímž inscenovali Kanderův Kabaret.
Mnohostranná a velice významná je teoretická a publicistická činnost Iva Osolsobě. V roce 1967 vydává svou studii věnovanou muzikálu Muzikál je když…, na níž posléze navazuje již zmíněné Divadlo, které mluví, tančí a zpívá. Z jeho sémiotických prací se zmiňme alespoň o jeho základní studii Mnoho povyku pro sémiotiku z roku 1992. Z oblasti sémiotiky publikoval Ivo Osolsobě desítky statí a článků, které vyšly v mnoha jazycích. Sám autor se zúčastnil řady vědeckých sympozií a konferenci v mnoha evropských zemích a v USA.
Dlouholeté praktické zkušenosti, znalost pramenné báze v její umělecké specifičnosti a historické kontinuitě i osvojení strukturalistických a sémiotických teorií (v návaznosti na Zichovu Estetiku dramatického umění) se staly předpokladem jeho prací z teorie umění, sémiotiky a teorie komunikace, aplikovaných často na oblast muzikálu a hudebního divadla.
Přispíval do periodik: Divadelní revue, Dramatické umění, Estetika, Opus musicum, Program – Divadelní list Státního divadla v Brně (1965–89), Slavica slovaca, Slovenské divadlo (oba Bratislava), Slovo a slovesnost, Studia minora facultatis philosophicae universitatis brunensis, Svět a divadlo, Tvar, Lidové noviny; v zahraničí: Études litteraires (Laval, Quebec), Language Sciences (Bloomington), Semiotica (Haag), Signum (Bologna), Studia semiotyczne (Vratislav–Varšava) aj. V italské revui Versus (Milano) publikoval 1974 Bibliografii čs. sémiotiky (pod šifrou A. A. V. V.). Účastnil se práce na kolektivním díle Encyclopaedic Dictionary of Semiotics. Je jedním z mála českých teoretiků divadla a estetiky, kteří jsou pravidelně citováni předními osobnostmi světové teorie (U. Eco, T. Sebeok).
Od 80. let často přednášel v zahraničí (Holandsko, Rakousko, Anglie, USA, Německo, Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie), kde také publikoval své sémiotické práce. Byl jedním z iniciátorů českého vydání a autorem předmluvy k vydání Zichovy Estetiky dramatického umění (1986) a zasloužil se výrazně o její překlad do angličtiny (překl. Samuel Kostomlatský). Ke knize Siegfried Schmidt-Joos: Muzikál (1968, překl. Ada Hlavatá) napsal předmluvu, doplnil popis cizích muzikálů a vypracoval oddíl o českém muzikálu. Příležitostně byl i divadelním režisérem a překladatelem především textů a libret hudebně-dramatických děl. Svým jménem kryl překlady libret Václava Renče (Ludwig Herzer – Fritz Löhner: Země úsměvů) a Josefa Koenigsmarka (Victor Léon – Heinrich von Waldberg: Ples v opeře). Byl spoluautorem série rozhlasových pořadů Tajemství muzikálu (1996).
Užíval pseudonymů Vojta Sobe a Richard Tomáš (v Programu) a šifer: I. O., ojediněle za studentských let xf.
/Převzato ze Slovníku české literatury.cz a z textu Mojmíra Weimanna v bulletinu ND Brno.cz, upravil hul./ K osobnosti Iva Osolsobě se ještě vrátíme.
Poslední rozloučení se bude konat ve čtvrtek 4. října od 10 hodin v kostele sv. Augustina v Brně. Po obřadu bude uložen do hrobu na Ústředním hřbitově v Brně.
Komentáře k článku: Zemřel Ivo Osolsobě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
