Divadelní noviny > Burza

Zemřel Jan Koblasa

Jan Koblasa

5. 10. 1932 Tábor – 3. 10. 2017 Hamburk, Německo

Sochař, malíř, grafik, scénograf v šedesátých a sedmdesátých letech spolupracující s Otomarem Krejčou, básník, hudebník, emeritní profesor sochařství v Kielu žijící od roku 1968 v zahraničí.

Narodil se v rodině profesionálního hudebníka. Jeho matka byla dentistkou, později novinářkou.

Během války začal studovat na klasickém gymnáziu, brzy však převážily jiné zájmy – zejména literatura, hudba a zpěv, divadlo a výtvarné umění. Po válce se otec – po návratu z totálního nasazení – dostal nabídku stát se členem nově založeného symfonického orchestru v Teplicích, kam se rodina na konci roku 1945 odstěhovala. Zde pokračoval ve studiu, navštěvoval LŠU a divadelní a výtvarný kroužek. V roce 1950 přestoupil z osmiletého humanistického na pedagogické gymnasium, kde měl možnost pokračovat v sochařském školení díky podpoře Karla Švarce (žák K. Lidického) a také v ateliéru teplického sochaře Lahody. Po složení maturity v roce 1952 se přihlásil ke studiu na AVU v Praze, úspěšně složil talentové zkoušky a navzdory nepříznivým kádrovým posudkům a chybějícímu doporučení školy byl přijat ke studiu.

Od školních let si vedl deníky, kam kromě osobních záznamů zapsal i své první literární pokusy. Se spolužáky na gymnasiu (Karel Trinkewitz, Dušan Třeštík, Petr Steiner, ad.), kteří se stejně jako on zajímali o filosofii a zakázanou literaturu založil klub (KSB) a vydávali vlastní časopis.

Od šestnácti let zpíval. Nejprve ve sboru, studoval klasický zpěv a později účinkoval jako sólista s tanečním orchestrem a v chrámovém sboru. Po prvním místě v sólovém zpěvu r. 1951 na soutěži mladých umělců získal první místo i jako sólový zpěvák na krajské soutěži roku 1952 a zároveň možnost zpívat v teplické opeře.

Na AVU nastoupil v roce 1952 nejprve do ateliéru profesora Laudy, komunistického protežé. V říjnu 1953 se mu podařilo přestoupit do ateliéru Otakara Španiela, kde panovala poněkud liberálnější atmosféra, ale po smrti prof. Španiela v roce 1954 byl nucen školu dokončit v ateliéru prof. Karla Pokorného.

Během studií se stal pravidelným návštěvníkem koncertů soudobé vážné hudby, přednášek existencialistického klubu, promítání filmů na FAMU, aktivně hledal informace o soudobém světovém výtvarném umění a skládal libreta k baletům. V roce 1954 se svými spolužáky (Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, František Mertl, Theodor Pištěk, Ladislav Placatka), studenty HAMU (Jan Klusák, Jan Bedřich, Rudolf Komorous) a herci (Luděk Munzar, Jiří Sehnal, Ladislav Fialka, Eva Klepáčová) uspořádali dadaistický večírek Malmuzherciáda v klubu Unitářů na pražských Vinohradech. V následujícím roce někteří z nich založili pánský klub a začali se pravidelně scházet.

V roce 1957 jsou zbylými členy klubu Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa a skladatel Rudolf Komorous. Po menším konfliktu a krizi přijmou název Šmidrové. V dubnu uspořádají společnou výstavu na Střeleckém ostrově s četbou básní (Václav Havel, Jiří Paukert, JK), prózy (Milena Tobolová) a provedením hudebních skladeb Rudolfa Komorouse, Jana Klusáka, Rudolfa Daška a Luboše Fišera. Škola je nečekaně prodloužena o další rok a zatímco soukromě se tvorba Jana Koblasy i pod vlivem poslechu současné hudby posunuje k abstrakci, ve škole musí dál odevzdávat realistické sochy. Jeho závěrečná práce – ženský akt – je odmítnuta a hrozí vyloučení ze školy. Nakonec zachrání diplom třemi realistickými portréty, obdrží školní cenu a stipendium. Jeho tvorba získávala mezitím různá ocenění (1956, školní cena za portrét Marie, cena za nejlepší baletní libreto roku). Pozvání ke studiu v Berlíně (prof. Seitz) vedení školy zamítlo. Soustavně se zabýval sochařským portrétem, v soukromí maloval a kreslil, psal poezii, tiskl grafické listy a monotypy.

V červnu 1958 složil přijímací zkoušky na DAMU a stal se studentem scénografie u prof. Tröstera. Vystavuje kresby a portréty v galerii Díla v Teplicích, se Šmidry zakládá dechovku, píše operní libreto Proces dle Franze Kafky, ale připravuje se také na ilegální přechod hranic a emigraci. V témže roce získává svůj první pražský ateliér v suterénu Riegerovy vily na Letné, seznámí se s Vladimírem Boudníkem a naváže hluboký přátelský vztah s Mikulášem Medkem. V následujícím roce končí z vlastního rozhodnutí po dvou semestrech studia DAMU.

V roce 1959 se plán na emigraci stává nereálný. Spolupracuje na Vláčilově filmu Holubice, uspořádá dvě výstavy svých prací ve vlastním ateliéru a na konci roku se Šmidry uspořádá parodickou inscenaci Paličovy dcery ve studentském klubu. Jeho Portrét slečny D získává bronzovou medaili na výstavě Junge Kunst ve Vídni.

Počátkem roku 1960 připravují mladí výtvarníci v jeho ateliéru skupinovou výstavu Konfrontace. Jeho neoficiální výstavy v ateliéru Jiřího Valenty a Aleše Veselého mají pozitivní ohlas mezi přáteli, do Prahy přijíždějí teoretici umění a galeristé ze západní Evropy a Koblasa dostává nabídku vystavovat v Bruselu. Ta je ale zdejšími úřady zamítnuta. V červnu uspořádají Šmidrové a přizvaní hosté v Redutě parodii na oficiální obřady – slavnostní večer k uctění památky básníka V. S. Plumlovského, v listopadu natáčí Libor Pešek o skupině amatérský film.

Na počátku roku roku 1961 probíhá série zatýkání a výslechů. Členové skupiny jsou odposloucháváni, Koblasa přichází o tvůrčí stipendium, všechna pozvání na zahraniční stáže a výstavy úřady zamítají. V létě vypukla kubánská krize a Koblasa je povolán do vojenské služby na Libavou. Tajně drží hladovku, po dvou týdnech se zhroutí. Zbytek roku stráví v nemocnici.

Rok 1962 provázejí další zákazy výstav v zahraničí i v Praze, pohroma v bytě, podezřelá návštěva nezvaných hostů a demolice ateliéru, výslech na StB a přiznání dřívějších spolužáků z gymnázia, že byli informátory StB. Neoficiálně je zastoupen na výstavách ve Washingtonu (Art since 1950) a ve Varšavě (Argumenty 62). V Teplicích vytváříl první sochy ve dřevě a připravuje návrh interiéru pro kostel v Jedovnicích.

Roku 1963 dostal spolu s Mikulášem Medkem povolení vystavit v jízdárně Teplického zámku sochy a obrazy. Výstava se stala přelomovou kulturní událostí. Ve spolupráci s architektem Filsakem získal zakázky na realizace v architektuře (hala ČSA Košice – s Mikulášem Medkem, kancelář ČSA Varšava) a instaloval oltářní reliéf s obrazem Mikuláše Medka v Jedovnicích. Zároveň je informován, že MV vydalo zákaz vývozu jeho děl i zákaz nákupu do sbírek galerií. Je vyzván k účasti na výstavě Documenta v Kasselu, ale nesmí se zúčastnit.

V roce 1964 založili Šmidrové hokejový klub Paleta vlasti, ale Koblasa účast brzy vzdal. Je povolena výstava soch v Litoměřicích a Výstava D v Nové síni, ale její repríza v Ostravě i výstava imaginativního umění na Hluboké jsou zakázány, je mu zabaven pas. Vyhrává soutěž na reliéfní stěnu pro halu ČSA v Praze, jako výtvarník se podílí na Vláčilově filmu Markéta Lazarová, režisér Otomar Krejča ho přizval jako tvůrce masek pro inscenaci hry Josefa Topola Konec masopustu v Národním divadle.

Na počátku roku 1965 získal Koblasa povolení k zahraničním výstavám v Berlíně a Baden Badenu, je zastoupen na výstavách v Mnichově, Lutychu a Aquileji, další výstavy ale byly zamítnuty (Paříž, Mánes). Na zásah ÚV KSČ má být anulována soutěž na halu letiště v Ruzyni, byl prodloužen zákaz vývozu jeho soch i cestování do zahraničí. Národní galerie zakoupila sochu Krále, Otomar Krejča pro nově založené Divadlo za branou objednal výpravu pro Maškary z Ostende.

V roce 1966 se Jan Koblasa oženil s Klárou Gočárovou. Několikrát přepracovaná verze modelu pro Ruzyň (Věčný život) je nakonec schválena k realizaci, v síni Čs spisovatele je otevřena jeho první samostatná výstava. Po nečekané návštěvě důstojníka StB v ateliéru získává podmínečně pas a povolení k cestě na svou výstavu do Bochumi, podniká svou první třítýdenní cestu po Evropě. Ze skupinových výstav v zahraničí je ale nadále vyloučen.

V první polovině roku 1967, kdy práci na ruzyňském reliéfu zdržují problémy se sháněním materiálu, zařizuje byt a ateliér. Dokončuje práce pro Jedovnice, zúčastní se sochařského sympozia na Slovensku, kreslí masky pro Krejčovu režii v Burgtheateru, leptá cyklus grafik k Apokalypse, v létě pobývá na Vysočině se Zbyškem Sionem a u Václava Havla na Hrádečku. Na podzim vyjíždí na zahájení své výstavy do Münsteru a potom podniká cestu vlakem po galeriích a památkách v Německu, Švýcarsku, Itálii a Rakousku. Artcentrum nadále odmítá vývoz jeho obrazu do Vídně.

V roce 1968 začal prací na reliéfech pro halu ČSA v Rabatu, dokončováním interiéru kostela v Kotvrdovicích, zakázkou na československou misi při OSN v Ženevě a plány na stavbu vlastního domu. V květnu odjíždí do Německa na pracovní pobyt a tvoří sochy pro autorskou výstavu v Kielu v rámci Kielerwoche a pro následující výstavu v Hamburku. Odtud podniká prázdninový výlet do Itálie, kde jej zastihne zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Návrat do Prahy odkládá na neurčito a snaží se nalézt možnosti práce v Itálii. Nejprve tiskne cyklus grafik „Jonáš a velryba“v galerii a nakladatelství Il Bisonte (Florencie), později si pronajímá dílnu v Miláně a tvoří sochy pro slíbené výstavy v Miláně, Janově a Legnanu.

Počátkem roku 1969 žije s manželkou v provizorním bytě v Miláně, kreslí kompletní výpravu pro inscenaci Lorenzaccio v Divadle za branou (200 kostýmů a masek) a zkoumá možnosti emigrace do USA nebo Kanady. Kromě Itálie vystavuje v Německu (Celle, Hannover), podniká cesty do Paříže, odtud do Ženevy, aby realizoval zadání v československé misi při OSN. Úřad velvyslance se chová nepřátelsky, zároveň vyprší platnost víz a není možné odjet. V červenci 1969 dostává víza z Německa a během příprav na emigraci do USA přichází nabídka založit sochařskou školu na Muthesius Hochschule v Kielu. Po přestěhování manželů Koblasových do Kielu v říjnu zavřelo Československo hranice, odmítlo prodloužení víz a pohrozilo trestním stíháním.

Počátky působení Jana Koblasy na Muthesius Hochschule v Kielu provázejí problémy se získáním azylu a se studenty, kteří ještě prožívají ohlasy levicové revolty z roku 1968 a hnutí hippies. V roce 1969 zakládá sochařské ateliéry a přednáší pro studenty architektury. Následujícího roku je jmenován řádným docentem, vystavuje v několika zemích.

Roku 1971 podniká cestu do USA. V Československu je odsouzen na 9 let za nedovolené opuštění republiky, jeho díla jsou ukryta do depozitářů a zčásti zabavena. Vystavuje kresby v Benátkách, Vence, Brescii, obdrží cenu na bienále grafiky v Lublani. V roce 1972 je jmenován profesorem a po získání azylového pasu se rozhodne trvale usadit v Německu. Kupuje dům v Tökendorfu, podniká časté cesty po Evropě a získává první významné veřejné zakázky, zatímco jeho privátní tvorba se ještě vyrovnává s traumaty emigrace (Ecce homo, Zeď nářků).

I v následujících letech se obtížně vyrovnává s levicovými náladami mezi studenty, zatímco sám prožívá deprese a děsivé emigrantské sny a snaží se udržet kontakt s přáteli, kteří zůstali v zahraničí (Věra Linhartová, Jiří Valenta, Jan Kotík, Ivan Nosek, František Mertl, Milan Stuchlík, Ladislav Holý, Antonín Málek, Arsén Pohribný, Peter Spielmann). Roku 1974 je ve škole navržen do funkce děkana, ale dává přednost věnovat se výuce a vlastní tvorbě. Se studenty podniká cesty do Berlína, Řecka, Paříže pořádá pro ně sochařská sympozia v Anröchte a zakládá s nimi galerii Lornsen-straße v Kielu.

Domácí rodinná krize končí roku 1977 rozvodem. Na tři roky si vyřizuje profesorskou dovolenou. V Evropě nenalézá klid a soustředění a v roce 1978 odlétá do New Yorku, kde ho zastihne zpráva o smrti otce. V první polovině roku 1979 připravuje představení Lorenzaccio pro divadelní festival v Avignonu (režie Otomar Krejča) a později ještě inscenaci Čechovových Tří sester. Znovu cestuje do USA, neúspěšně se pokouší prodloužit volno ze školy. Od roku 1980 ho trápí zdravotní problémy, vnitřní neklid, osamělost i nemožnost získat německé občanství. V následujícím roce kupuje dům s dílnou v Hamburku a roku 1982 se tam přestěhuje. V soutěžích získává významné veřejné zakázky na sochy v několika městech v Německu (Dietrichsdorf, 1982, Lübeck 1983, Flensburg, soudní budova Norderstedt 1984, Elmshorn 1985, Kiel 1986, 1988,1989, Nemünster, Swisttal, 1989) a sochu Sv. Johna Neumanna v národní kapli ve Washingtonu.

V 80. letech často cestuje, v létě pracuje na sochařských sympoziích (Brøby ve Švédsku), v Carraře nebo se studenty v Anröchte. Roku 1984 je jmenován vedoucím katedry umění v Kielu. Účastní se výstavy exilových výtvarníků v Berlíně (1986) a výstavy ke 20. výročí okupace Československa (Brusel, 1987).

Jeho trest vězení v Československu, po amnestiích v roce 1988 snížený na 2,5 roku, stále brání získání německého občanství. Počátkem roku 1989 se účastní sochařského sympozia v Izraeli a se studenty podniká zájezd po egyptských památkách. V hamburském ateliéru není už dostatek místa a koncem roku se stěhuje do bývalé malé továrny na měřicí přístroje v sousedství.

Po sametové revoluci v Praze se pokouší získat vízum k cestě do Prahy, ale ještě v prosinci 1989 je mu sděleno, že trest nebyl amnestován. Nakonec se může vrátit domů až v červnu 1990.

V devadesátých letech se pravidelně zúčastňuje sochařských sympozií v Čechách (Hořice, socha Velká oběť, 1990, Deštné v Orlických horách, socha Konec totality, 1993, České Budějovice 1996, Klášter Hradiště nad Jizerou 1999), ale s trvalým návratem už nepočítá. Své německé studenty seznamuje s českým barokem. Jeho nabídka vyučovat na AVU v Praze byla odmítnuta (1990) a teprve v roce 2002, po smrti prof. Karla Nepraše, převzal na dobu tří let jeho ateliér. Jeho první výstava soch v Praze po více než dvacetileté odmlce se koná roku 1991 v Belvederu pod záštitou prezidenta Václava Havla a ještě téhož roku je přenesena v rámci společného projektu Praha – Hamburg do Německa.

Roku 1992 poznal v Německu ruskou malířku Soniu Jakuschewu, která s ním začala spolupracovat na některých projektech a následujícího roku se za něj v Dánsku provdala. Při společné dovolené na Ibize roku 1995 přijali nabídku zřídit zde druhý ateliér, kde pak vznikla řada obrazů a menších soch. Roku 1995 pobýval jako čestný host německé Akademie ve Villa Massimo v Římě.

V roce 1998 ukončil pedagogickou činnost v Kielu. Nadále vytvářel monumentální sochy během pobytů v zahraničí – v Asuánu (2000), venezuelské Méridě (2002), Anröchte (2002, 2005), Schleswicku (2005). U příležitosti tisíciletého výročí Biskupství Bamberského vytváří z kamene Pět úzkých bran života ve Forchheimu. V Čechách v roce 2000 navrhuje spolu se Soniou Jakuschewou interiér kaple v Bílce (architekt Ivan Nosek) a následně (2002) realizoval mezinárodní sochařský projekt Cesta přátelství (pod záštitou prezidenta Václava Havla): čtrnáct monumentálních kamenných soch. Účastnil se sympozia Cesta mramoru (Dobřichovice 2003) a v letech 2004 – 2010 navrhl pomník a celkovou koncepci parku Gustava Mahlera v Jihlavě.

Po roce 2010 opouští dům a ateliér v Ibize, dokončuje dřevěné barevné sochy v Německu a pracuje na portrétu R.-M. Rilkeho. V roce 2007 je k jeho 75. narozeninám retrospektivní výstava Dialogy s hmotou v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě a Oblastní galerii v Liberci. Roku 2012 je pod záštitou prezidenta otevřena velká retrospektivní výstava k osmdesátým narozeninám v Jízdárně Pražského hradu a výstava jeho prací ze 60. let (Falešní proroci) v Neues Museum, Nürnberg.

Podíváme-li se na Koblasovo dílo jako na celek, uvědomíme si, že je plné symbolů a znaků a že velkou roli v něm hrají návraty k mýtům a k archetypům. Tento útěk k počátkům chápe Koblasa jako oporu v dnešním chaotickém světě. Dílo Jana Koblasy lze charakterizovat jako teritorium, v němž se střetávají poselství dávné historie (až prehistorie) se současným stavem života a dnešními pocity člověka, charakterizovala Koblasovu sochařovu tvorbu v roce 2012 na velké retrospektivě, která u příležitosti jeho osmdesátých narozenin vznikla v Jízdárně Pražského hradu, její kurátorka Ivona Raimanová.

Scénografie
1964 Konec Masopustu (masky), Josef Topol, r. O. Krejča, Národní divadlo
1965 Maškary z Ostende (masky), Michel de Ghelderode, r. O. Krejča, premiéra Divadla za branou, Praha
1969 Lorenzaccio (200 kostýmů a masek, rekvizity), Alfred de Musset, r. O. Krejča, Divadlo za branou, Praha
1970 Antigona, Král Oidipus (masky, kostýmy), Sofokles, r. O. Krejča, Divadlo za branou, Praha
1971 Faust (masky, kostýmy), Johann Wolfgang von Goethe, r. O. Krejča, Rezidenztheater Mnichov (nerealizováno)
1971 Scontri generali (masky), r. Giuliano Scabia, Benátky
1979 Lorenzaccio (scéna, kostýmy, masky), Alfred de Musset, r. O. Krejča, Avignon
1979 Tři sestry, Anton Pavlovič Čechov, r. O. Krejča, Belgie
1985 Romeo a Julie, balet Sergeje Prokofjeva (scéna, kostýmy), Kiel (balet Vídeň)
1986 Sluneční zpěv – dle sv. Františka, letní scéna Preetz
1989 Villon (výprava, kostýmy), r. Jaroslav Gillar, Hamburg
1990 Dáma skřítek, (kostýmy), Pedro Calderón de la Barca, r. Jaroslav Gillar

Libreta
1953 Tiché milování (cyklus písní), Jan Bedřich
1955 Královy nové šaty (balet), Jan Bedřich
1956 Honzovy toulky (dětské sbory), Jan Klusák
1956 Panatomický balet
1957/58 Wolfgang Borchert: Za dveřmi (libreto opery), Rudolf Komorous
1958 Slečna anděl (balet), Rudolf Komorous
1958 Lovecké rondeau (balet), Rudolf Komorous

Spolupráce na filmech
1960 Holubice, r. František Vláčil
1967 Markéta Lazarová, r. František Vláčil

Autor knih
Jan Koblasa: Záznamy z let padesátých a šedesátých, 2002, Vetus Via, Brno
Jan Koblasa: O tom.. (poezie), 2006, 112 s., Nakl. Knihovna J. Drdy
Jan Koblasa: Emigrace (vstávání z mrtvých se živým nedaří), 2011, Ztichlá klika, Praha
Jan Koblasa: Konec exilu (cizinec mezi svými), 2014, Jan Placák – Ztichlá klika, Praha

Byl nositelem mediale Za zásluhy, kterou obdržel v roce 2012 od prezidenta Václava Havla. Jeho úmrtí s odvoláním na rodinu potvrdil galerista Jiří Rybář.

/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval a připravil hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 9. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Jan Koblasa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ