Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřel Jan Minařík

Jan Minařík

25. 8. 1945 Praha – 27. 6. 2022 Čečín

Tanečník a choreograf, dlouholetý člen souboru Tanztheater Wuppertal Piny Bausch a její asistent.

Původním povoláním byl kuchařem. Od mládí provozoval box a gymnastiku, k tanci ho přivedla vojenská prezenční služba ve VUS. Na Taneční konzervatoř v Praze nastoupil až jako osmnáctiletý (absolvoval 1967). Poté byl angažován v Národním divadle v Praze (1967–68). V následující sezoně působil jako sólista v Národním divadle v Brně (Václav v Bachčisarajské fontáně, 1968; Rudovous v Labutím jezeru a Hilarion v Giselle, 1969).

Studia na katedře tance AMU v Praze v letech 1967–69 ukončila jeho emigrace. Po krátkém působení v Innsbrucku (1969/70) se stal členem Stadttheater Wuppertal a po příchodu Piny Bausch v roce 1974 i členem a kmenovým spolupracovníkem jejího Tanztheater Wuppertal jako tanečník a současně i její asistent.

První roky v souboru vystupoval pod pseudonymem Jean Mindo. Vytvořil zde rozsáhlou řadu rolí téměř veškerého repertoáru souboru. Například Smrt v Zeleném stole (1973), Thaos v Ifigenii na Tauridě (1974), Modrovouse v Modrovousově hradu (1977), dále účinkoval v jejích inscenacích Svěcení jara (1975), Café Müller (1978) /v těchto dvou se souborem hostoval v roce 1988 ve Státní opeře v Praze/, Kontakthoff (1978), Nelken (1982), Danzón (1997), Hong Kong (1997) a v mnoha dalších.

Působil i jako pedagog na Folgwang Hochschule Essen (1975/76) či ve vlastní škole založené v roce 1978.

Partnerkou na jevišti i v životě mu byla tanečnice Beatrice Libonati, též dlouholetá členka Tanztheater Wuppertal. Po ukončení kariéry si koupili statek v západočeském Čečíně, kde žili a hospodařili spolu. Přesto oba nadále udržovali pracovní kontakty s tanečním světem, především s Tanztheater Wuppertal.

O jeho nečekaném úmrtí informoval web Tanztheater Wuppertal (zde):

Am Montag dieser Woche erreichte uns die traurige Nachricht, dass Jan Minarik, ehemaliges langjähriges Mitglied des Tanztheater Wuppertal Pina Bausch und kreativer Wegbegleiter der Choreographin ab 1973, am 26. Juni 2022 auf seinem Bauernhof in Tschechien gestorben ist.

Jan Minarik arbeitete zusammen mit seiner Frau Beatrice Libonati, ebenfalls viele Jahre Tänzerin im Ensemble, zuletzt vor zwei Jahren mit dem jungen Ensemble des Tanztheaters an der Rekonstruktion der Produktion Blaubart. Beim Anhören einer Tonbandaufnahme von Béla Bartóks Oper „Herzog Blaubarts Burg“ von 1977. Dabei konzentrierte er sich zusammen mit seiner Frau vor allem auf die Solopaare Blaubart und Judith. Jan Minarik hatte diese Rolle des Blaubart, neben 32 weiteren Charakteren, kreiert. Er wird in der Reihe der Ehemaligen, die immer wieder für das Tanztheater tätig waren, um ihre Rollen und ihr Wissen weiter zu geben an nachfolgende Tänzergenerationen, sehr fehlen.

Wir alle trauern um ihn.

Bettina Wagner-Bergelt, Roger Christmann und das Tanztheater Wuppertal Pina Bausch

V pondělí tento týden jsme obdrželi smutnou zprávu, že 26. června 2022 zemřel na své farmě v České republice Jan Minařík, bývalý dlouholetý člen – od roku 1973 – Tanztheater Wuppertal Piny Bausch a její kreativní spolupracovník.

Jan Minařík pracoval společně se svou manželkou Beatricí Libonati, rovněž dlouholetou tanečnicí souboru, naposledy před dvěma lety s mladým souborem Tanztheater na rekonstrukci inscenace Modrovous. Využili při tom magnetofonového záznamu opery Bély Bartóka Modrovousův hrad z roku 1977. Spolu s manželkou se soustředil především na sólová dueta Modrovouse a Judity. Jan Minařík vytvořil v původní inscenaci právě roli Modrovouse. Spolu s ním za historii souboru dalších 32 postav. Ve skupině bývalých tanečníků souboru, kteří opakovaně pracovali, aby své role a své znalosti předávali dalším generacím tanečníků, bude velmi chybět.

Všichni jej oplakáváme.

Bettina Wagner-Bergelt, Roger Christmann a Tanztheater Wuppertal Piny Bausch

/Pro i-DN z více zdrojů připravil a zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 30. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Jan Minařík

1. Vladimír Hulec

   

   Jene,
   s Tvým náhlým odchodem jsem vůbec nepočítal. Věřil jsem, že se ještě mnohokrát potkáme a rozvineme naše hovory (i častá mlčení) do knihy, anebo aspoň do Divadelních novin či Taneční zóny. O Tobě, o Beatrici, o Pině, o tanci.
   Znali jsme se od devadesátých let, byl jsem několikrát za Tebou a Tvou ženou Beatricí na Vašem statku v Čečíně v západních Čechách a každý rok se domlouvali na dalších návštěvách. Tak jednou za měsíc dva jsme si volali, ať jsi byl v Česku, Německu či jinde ve světě. Loni v červnu jsi strávil několik dnů v Praze při natáčení se studenty FAMU. V přestávkách natáčení jsme si povídali. O životě, o Tvých plánech. To bylo naposledy, co jsme se setkali. Stále jsem chtěl, abys napsal paměti, a Tys odmítal. Že jsi nebyl ničím výjimečný, že to Pina…
   Ale Ty jsi toho tolik protančil a poznal, že je ohromná škoda, žes to nesepsal. Už jako baleťák v Praze a Brně koncem šedesátých let… Tvá líčení srpnové okupace v Brně byla famózní. A pak Tvůj taneční život ve Wuppertalu. Ještě před příchodem Piny a samozřejmě pak. Byli jsme s Ninou Vangeli a jejím souborem hned po listopadu za Vámi a Pina nám umožnila navštívit několik představení v řadě. A zařídila ubytování. A kolik jsi měl vlastních – Tebou pořízených – fotografií z cest Tanztheateru po světě! Prohlíželi jsme si je v Čečíně spolu a Ty jsi je chystal vydat kdesi v Japonsku. Nevím, zda se povedlo. Ostatně na jedné z těch cest – někdy v první polovině devadesátých let ve Vídni – jsem Vás navštívil a s Pinou tam udělal velký rozhovor. Díky Tobě. Moc jich nedávala. A zažil tam, jaké jste byli jako tanečníci hvězdy, když jste po představení museli vybíhat davem fanoušků do přistavených aut, aby vás lidé žádající o autogramy či jen stisk ruky neumačkali. Něco jako Beatles v Perném dni.
   Nevím, proč jsi byl u nás přehlédnutou osobností české taneční komunity, proč jsi nebyl hýčkán a zván na všemožné akce a slávy. Možná to bylo Tvou skromností, vnější „obyčejností“. Toho kuchaře, jímž jsi byl vyučen, ani boxera, což byl Tvůj oblíbený sport, který jsi v mládí provozoval, jsi v sobě nikdy neskrýval. Zato svou zálibu v hraní na trubku ano…
   Pro mě jsi byl největší frajer zdejšího moderního tance, kterej hrál s nejlepší kapelou světa a jsem moc rád a vážím si, že jsme se poznali, byť se mi nepodařilo naše setkávání přetavit v text o Tobě, Beatrici, Pině a druhé polovině dvacátého století ve světovém tanečním prostoru.
   Myslím teď na Tebe, Beatrici a vaše už dospělé děti, jež jsi všechny miloval a jejich fotografie mi vždy ukazoval. Tak velkejch kliďasů a klaďasů se moc nenajde.
   Ach jo.

   01.07.2022 (11.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ