Divadelní noviny > Zprávy

Zemřel Jan Schmidt

Jan Schmidt

3. 1. 1934 Praha – 27. 9. 2019 Praha

Filmový režisér, scenárista a příležitostný filmový herec. Patřil k méně známým tvůrcům české nové filmové vlny šedesátých let minulého století. 

Mládí strávil ve východočeském Náchodě v prostředí vzdělané buržoazní rodiny. Otec, významný lékař, ho kromě kulturního rozhledu připravoval na studium medicíny na některé ze světových univerzit. Shodou okolností byl během základní školy spolužákem a přítelem Miloše Formana, krajana ze sousedství, s nímž se pak i nadále přátelil, v době studií FAMU a následně se v roce 1980 významně podílel coby druhý režisér (second unit director) na Formanově osmém oscarovém filmu Amadeus. Dalším sousedem a známým rodiny byl o o pár let starší spisovatel Josef Škvorecký, který později na něj vzpomínal ve své knize Všichni ti krásní mladí muži a ženy. Největší vliv však na osud Jana Schmidta měl další krajan, spisovatel Vratislav Blažek (mj. film Starci na chmelu), který byl jeho oddílovým vedoucím ve skautu. Právě ten ho přivedl k filmu a přesvědčil k nástupu na filmovou fakultu FAMU.

Po nástupu komunistů k moci byla rodina silně perzekvována. Gymnazistovi Janu Schmidtovi bylo zakázáno i maturovat (zákaz byl na poslední chvíli odvolán). Studium na vysoké škole však bylo z politických důvodů zcela vyloučeno, takže následovalo nucené nasazení „do výroby“, kde coby tovární dělník a poté rehabilitační pracovník strávil roky 1951 – 1954. Po zmírnění režimu byl přijat na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. Zde však absolvoval pouze šest semestrů (1954 – 1957) a opět byl z politických důvodů nucen školu opustit. Poté na podnět Vratislava Blažka zažádal o přijetí na filmovou fakultu AMU, obor režie. Byl přijat a od roku 1957 zde studoval ve třídě Otakara Vávry. Tento ročník se později stal nejslavnějším v historii FAMU a jedním z hlavních pilířů tzv. české nové vlny. V jedné třídě (celkem pěti Otakarem Vávrou vybraných studentů) se totiž kromě Schmidta sešli a byli spolužáky Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm a Pavel Mertl.

Ještě v čase svého studia na FAMU se podílel jako asistent režie na Vávrově Srpnové neděli (1960), po absolutoriu v roce 1961 pracoval jako pomocný režisér u Jiřího Hanibala při natáčení jeho druhého filmu Život bez kytary (1962) a u Jaromila Jireše při režírování jeho debutu Křik (1963). Jeho celoživotním blízkým přítelem a zároveň spoluautorem řady jeho tvůrčích projektů se už v době jeho studií na FAMU stal Pavel Juráček,  spolužák na scenáristice a dramaturgii. Juráček je autorem komentáře ke Schmidtovu školnímu dokumentárnímu eseji Auta bez domova (1959), scénáře jejich absolventského hraného filmu Černobílá Sylva (1961), scénáře společného krátkometrážního režijního debutu Postava k podpírání (1963), i námětu a scénáře Schmidtova celovečerního filmu Konec srpna v hotelu Ozon (1967).

V letech 1963-65 vykonával základní vojenskou službu a v Československém armádním filmu natočil dobově nekonvenční krátkometrážní i středometrážní dokumentární filmy převážně se sportovní tematikou: Život po devadesáti minutách (1965), Hra pro chlapy (1966) a Odvaha (1967). Události srpnových dnů roku 1968 sledoval z daleké sovětské Gruzie, kde v té době právě natáčel černobílý film Kolonie Lanfieri (adaptace romantické povídky sovětského spisovatele Alexandra Grina). Po dlouhých jednáních se mu podařilo domluvit koprodukci, na které se podílel i tehdejší Sovětský svaz (1969).

Filmy z šedesátých let byly silné proto, že pojednávaly o tehdejší společnosti, o naší konkrétní zemi, řekl Schmidt o nejslavnější éře české kinematografie. Ve svých deníkových záznamech přitom Juráček (1935 – 1989) o Schmidtovi nepíše právě v nejlepším. To bylo naprosto běžné, že Pavel nejvíc nadával na ty, kteří mu byli nejblíže, komentoval to Schmidt, jehož během kariéry často pronásledovala smůla a kterého filmový publicita Jaroslav Boček nazval „věčným mužem v pozadí“.

V roce 1970 dokončil celovečerní film na motivy povídek Vladislava Vančury Luk královny Dorotky. Pak se na tři roky – nuceně – odmlčel. Až v roce 1973 natočil pro Československou televizi Slovenské pohádky (1973), pohádkový příběh Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975) s Milanem Kňažkem v hlavní roli, na Slovensku realizoval filmovou adaptaci pohádky M. Ďuríčkové Siroty (1974). Dále sportovní a umělecké dokumenty Oldřich Nejedlý (1974), Olga Skálová (1975) a Manželé (1982). Po roce 1989 svou spolupráci s ČT přerušil a navázal na ni až v roce 1995 pohádkou Jak si zasloužit princeznu a v roce 2001 pětidílným seriálem Stříbrná paruka na motivy stejnojmenného románu Adolfa Branalda, kterým vzdával hold hereckému řemeslu v dobách kočovných divadelníků, s Borisem Rösnerem v hlavní roli.

V roce 1982 režíroval snímek Smrt talentovaného ševce s populárním hrdinou českých detektivek, kapitánem Exnerem v podání Jiřího Kodeta, v němž po svém rozvíjel filmovou sérii detektivních případů tohoto vyšetřovatele. V tomtéž roce realizoval další filmovou detektivku Koncert. K dobové sociálně-satirické notě českého filmu se připojil snímkem Podfuk (1985). K jednomu ze svých tvůrčích a uměleckých vrcholů dospěl roku 1990 v retro filmu Vracenky. Dětský pohled na padesátá léta vybavil nostalgickým černobílým filtrem dětství a dětské nevinnosti, kontrastující s absurditou a bezprávím pohnuté doby. V letech 1995-96 pracoval na filmu podle Juráčkova námětu podle Londonovy povídky Situace vlka, natáčení bylo však kvůli kolabující produkci nedokončeno.

Schmidtova tvorba je žánrově různorodá, jejím základem je realistické vypravěčství s dobrodružnými prvky. Specifické místo v ní zaujímá trilogie celovečerních filmů z pravěku Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu, realizovaná roku 1977 na motivy prehistorických románů Eduarda Štorcha. Hlavní roli v nich ztvárnil Jiří Bartoška.

Zemřel v pátek po dlouhé nemoci. Informaci o jeho úmrtí přinesla jako první Česká televize a potvrdila ji herečka Eliška Balzerová. Schmidt patřil spolu s jejím mužem, producentem Janem Balzerem, a dalšími filmaři a výtvarníky do recesistického klubu Paleta vlasti. Někdy na akce s sebou brali i nás, manželky, takže jsme se vídali několikrát do roka včetně vánočních či silvestrovských oslav. Ale v poslední době už bohužel na setkání Palety vlasti nechodil, sužovaly ho choroby, zavzpomínala Balzerová.

Poslední rozloučení se podle sdělení jeho syna Ondřeje bude konat ve čtvrtek 3. října ve strašnickém krematoriu v Praze.

/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 29. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Jan Schmidt

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ