Zemřel Jan Sokol
(18. 4. 1936 Praha – 16. 2. 2021 Praha)
Filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog, publicista a politik. V letech 1990-1992 poslanec Federálního shromáždění, ministr školství ve vládě Josefa Tošovského (1998) a poslední protikandidát Václava Klause ve volbách prezidenta České republiky v únoru 2003.
Jeho otcem byl významný český architekt Jan Sokol (mimo jiné autor novodobých úprav oltáře katedrály sv. Víta a vrat Zlaté brány) a dědečkem astronom František Nušl. Bratr Václav je výtvarník a ilustrátor. Jan byl vyučený zlatník; pracoval jako zlatník a později mechanik. V roce 1958 v dálkovém studiu odmaturoval, od roku 1963 dálkově studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1964–1990 pracoval jako programátor, později byl vedoucím výzkumným pracovníkem ve Výzkumném ústavu matematických strojů; vydal několik knih a řadu článků o počítačích. Zabýval se různými odvětvími techniky (hodinářství, elektrotechnika, počítače), ale i botanikou.
Byl jedním z výrazných českých křesťanských intelektuálů. Zabýval se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Přednášel na četných českých i zahraničních univerzitách, zejména na evropská a filosofická témata. Byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (2000–2007).
Jeho cesta k filosofii vedla přes studium biblistiky, děl německého filosofa Friedricha Nietzscheho a setkání s Janem Patočkou. Ve filosofii vycházel z fenomenologické tradice a personalismu, jehož představiteli byli Maurice Blondel, Gabriel Marcel, Pierre Teilhard de Chardin, Franz Rosenzweig a Emmanuel Levinas. Těžištěm jeho zájmu byla filosofická antropologie, dějiny idejí a témata přirozeného světa, a to zejména v poloze prováděcí filosofie (Patočka), srozumitelné i neodborníkům. Odtud pramenil jeho zájem o vztahy mezi filosofií a náboženstvím, filosofií a vědou, filosofií a politikou. Ve spojení se svými politickými funkcemi po roce 1990 studoval antropologické a společenské podmínky demokracie. Soustavný zájem měl o otázky evropských dějin a evropské integrace. Zabýval se též historií.
Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. V sedmdesátých letech vedl různé bytové semináře (zejm. seminář o Nietzscheovi, 1973-82). Po prvních svobodných volbách byl od 7. června 1990 do 4. června 1992 poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum. Byl místopředsedou Sněmovny národů, předsedou poslaneckého klubu Občanské fóra a parlamentní delegace pro jednání s Evropským parlamentem. Po rozpadu Občanského fóra přešel do Občanského hnutí. Druhý sněm Občanského hnutí v březnu 1992 jej zvolil na post místopředsedy této politické formace, za něž kandidoval i v červnu 1992; po sloučení do SD-LSNS stranu opustil a názorově se přiklonil ke KDU-ČSL. V září 1992 ho ČSSD nominovala v pátém kole voleb prezidenta ČSFR, kandidatury se však vzdal. Na podzim 1996 kandidoval do Senátu ve volebním obvodu č. 17 (Praha 12) za KDU-ČSL. Šlo o součást obecnějšího trendu v KDU-ČSL, kdy tato strana nabídla senátní kandidátní pozice některým výrazným bezpartijním osobnostem. Skončil ale až třetí po kandidátech ODS a ČSSD. V únoru 1997 byl jmenován poradcem ministra školství Ivana Pilipa (ODS). Od ledna do července roku 1998 byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy v Tošovského vládě; následně zůstal poradcem ministra Eduarda Zemana (ČSSD). Dne 28. února 2003 byl koaličním kandidátem do třetí volby prezidenta České republiky, kde ho v posledním kole těsně porazil Václav Klaus.
Od roku 1990 byl členem redakční rady časopisu Přítomnost (v letech 1995–2000 vycházel pod názvem Nová Přítomnost). Od roku 1991 přednášel filosofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V únoru 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 profesorem. Od roku 2000 přednášel na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, v zimním semestru 2008/2009 přednášel etiku a lidská práva na Harvardově univerzitě v Cambridge ve Spojených státech amerických. Patřil mezi aktivní přispěvatele a propagátory Wikipedie.
Byl znám též kritikou vysídlení Němců z Československa. Tento postoj mu vynesl nepřátelství předsednictva Českého svazu bojovníků za svobodu, jež v době Sokolovy kandidatury na prezidenta zaslalo poslancům a senátorům výzvu s pasáží: Nebojovali jsme za republiku, v jejímž čele by měl stát pan Sokol nebo někdo jemu podobný, a jsme povinni to veřejně jménem všech živých i mrtvých odbojářů prohlásit. V květnu 2007 patřil mezi první skupinu signatářů prohlášení Ligy proti antisemitismu. Počátkem roku 2018 se vyjádřil i k českým prezidentským volbám. Varoval před další polarizací české společnosti.
Letos v únoru vydalo nakladatelství Vyšehrad knihu rozhovorů Odvaha ke svobodě, kterou s Janem Sokolem vedl Josef Beránek.
Roku 2008 byl vyznamenán Řádem čestné legie jako Commandeur. V roce 2016 obdržel Zlatou medaili Univerzity Karlovy a roku 2017 Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Roku 1961 se oženil s Františkou roz. Patočkovou, dcerou filosofa Jana Patočky. Měli dva syny a dceru.
O jeho úmrtí informoval Pavel Hájek z Knihovny Václava Havla (zde).
/Více o jeho životě zde/
/Pro i-DN z – především – Wikipedie převzal a zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřel Jan Sokol
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)