Divadelní noviny > Kontext Zprávy

Zemřel Jiří Šetlík

Jiří Šetlík

2. 4. 1929 Praha – 28. 1. 2023 Praha

Historik a teoretik výtvarného umění, výtvarný kritik, diplomat a vysokoškolský pedagog. V šedesátých letech patřil k předním osobnostem české výtvarné scény. Publikoval v několika výtvarných periodikách, vedl Sbírku moderního umění Národní galerie a byl ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea (UPM).

Pocházel z rodiny Ing. Ivana Šetlíka, který po válce zakládal Spojené farmaceutické závody, a když roku 1949 odmítl vstoupit do KSČ, byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dva a půl roku vězení za špionáž. Matka Dagmar Šetlíková byla dcerou prvního houslisty českého kvarteta Karla Hoffmanna, pracovala v České filharmonii na administrativním místě a díky znalosti mnoha jazyků zajišťovala podporu při pobytu mnoha zahraničním hudebním osobnostem. Byl bratrancem výtvarnice Adrieny Šimotové.

Od roku 1940 studoval na česko-ruském gymnáziu na Pankráci. Za okupace nemohl pokračovat a středoškolská studia ukončil roku 1948 na reálném gymnáziu v Michli. Jako člen Sociálně-demokratické mládeže obdržel po sloučení s KSČ stranickou legitimaci. V letech 1948–1953 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění (prof. A. Matějček, J. Květ, J. Pečírka, J. Pešina) a estetiku (prof. J. Mukařovský). Po absolvování vysokoškolského studia sloužil tři roky jako osvětový pracovník u oddílů PTP.

V letech 1955–1958 byl aspirantem v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, kde roku 1962 obhájil kandidátskou disertaci. Zásluhou stipendia, které pro něj zařídil ředitel Guggenheimova muzea Thomas M. Messer, absolvoval v letech 1967–1968 postgraduální studium na Institute of International Education v USA.

V letech 1949–1952 působil jako externí pracovník v nakladatelství SNKLHU v Praze a v Národní galerii. Od roku 1958 do roku 1964 byl vedoucím sbírky moderního umění Národní galerie v Praze, poté působil jako externí pedagog na AVU a na Univerzitě 17. listopadu v Praze. V letech 1968–1970 byl ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde založil oddělení architektury a fotografie. Počátkem normalizace byl za své postoje během šedesátých let vyloučen z KSČ, přišel o možnost publikovat a učit a až do roku 1989 byl zaměstnán jako technický pracovník pověřený rekonstrukcí památkových objektů a depozitářů UPM. Od osmdesátých let působil v UPM jako samostatný vědecký pracovník. V letech 1989–1990 byl odborným pracovníkem Sbírky sochařství Národní galerie v Praze.

Po roce 1989 působil tři roky na československém velvyslanectví v USA jako ministerský rada pro kulturu a zdravotnictví.  Od roku 1993 byl vysokoškolským učitelem dějin architektury na VŠUP v Praze (1993–1996 prorektor VŠUP pro vnější vztahy a mezinárodní spolupráci), členem její vědecké rady a členem české komise pro UNESCO. Roku 1994 se habilitoval jako docent. V letech 1996–2001 působil jako vedoucí Katedry dějin umění a architektury FA TU Liberec, od roku 1997 je členem vědecké rady Fakulty užitého umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.

Od roku 1954 byl členem SČSVU, 1959–1970 členem tvůrčí skupiny UB 12, roku 1962 se stal členem Mezinárodní asociace výtvarných kritiků (AICA). Od roku 1959 publikoval v kulturních a odborných časopisech Umění, Literární noviny, Výtvarné umění, samizdat Kritický sborník samizdat Obsah, Ateliér, Architekt, Architektura ČSR, Plamen, Prostor Zlín, Umění a řemesla, Výtvarný život ad.. Aktivně se podílel na druhém sjezdu Svazu československých výtvarných umělců, do jehož čela se podařilo zvolit Adolfa Hoffmeistera. Od roku 1964 do roku 1968 byl šéfredaktorem časopisu Výtvarná práce. Po vzniku Charty 77 spolupracoval s disentem a StB ho považovala za tajného signatáře.

V době normalizace se podílel na výstavních projektech v neoficiálních prostorech a nezávislých galeriích (Netvořice ’81, Dům Bedřicha Dlouhého, Barevná socha, Prostor 3, Jan Steklík: Čára, Galerie H, Kostelec nad Černými lesy, 1985–1988, Forum 88, Praha, ÚMCH Praha, Galerie Opatov, ad.). Byl spolueditorem samizdatových sborníků věnovaných památce Alberta Kutala, Jiřího Padrty, Václava Nebeského, Václava Navrátila a Olega Suse, jubilea Jana Wericha (1975), sborníku Šedá cihla (1985), ad. Spolupracoval s Jazzovou sekcí (Čas člověka a země, sborník příspěvků k dílu Vladimíra Janouška, 1988). Spolu se svojí manželkou se angažoval v revolučním dění listopadu a prosince 1989.

V sedmdesátých a osmdesátých letech uváděl v malých mimopražských galeriích výstavy výtvarníků skupiny UB 12, se kterými ho pojilo osobní přátelství. Jako samizdat vydal svazky věnované významným osobnostem výtvarného umění (Z. Palcr, 1977, Jiří John, 1978, Václav Boštík, 1978, O. Hlavsa, 1979, V. Janoušek, 1979, J. Chalupecký, 1980, Č. Kafka, 1981, E. Kmentová – in memoriam, 1982, M. Chlupáč, 1983, R. Uher, 1983, V. Janoušková, 1984, J. Kolář, 1984, K. Malich, 1987) a knihu Cesty po ateliérech (1985, též edice Petlice), která pak vyšla oficiálně roku 1996. V době normalizace se spřátelil s Oldřichem Hlavsou a byl autorem textů ve třech svazcích jeho Typographie (1976, 1981 a 1986).

Soustavně se zabýval dílem Otto Gutfreunda. Je autorem nebo spoluautorem jeho monografií (1989, 1995, 2012). Je autorem hesel v Nové encyklopedii českého výtvarného umění (1995, dodatky 2006), The Dictionary of Art (1996) a encyklopedii Dějiny českého výtvarného umění VI/I (2007).

V roce 1990 spolu s Jiřím Kolářem, Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem založil Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. Od roku 1996 je členem českého centra PEN klubu, v letech 1994–2005 byl předsedou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, od roku 1999 členem Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků a členem Uměleckohistorické společnosti.

Od devadesátých let byl donátorem Muzea umění a designu Benešov, které se rozhodl podpořit pro jeho vizi a z přesvědčení, že kvalitní umění se má šířit i mimo velká města. Muzeum podporoval také odborně v rovině jeho zaměření na design. Nakonec se roku 2010 rozhodl věnoval svou sbírku obrazů, prací na papíře a drobné plastiky k 20. výročí založení instituce. Z jeho kolekce byla vytvořena samostatná stálá expozice s názvem Šetlíkův okruh.

Za svůj život získal řadu cen a ocenění. V roce 1968 byl nominován na Cenu Antonína Matějčka (SČSVU), v roce 1996 získal Cenu Henry Allen Moe (Historická společnost státu New York), v roce 2004 Medaili Josefa Hlávky, v roce 2005 Pamětní medaili VŠUP a v roce 2014 cenu ministerstva kultury Artis bohemiae amicis (Přátelé českého umění) za celoživotní práci v oblasti výtvarného umění.

Jeho manželkou byla herečka Zuzana Talpová (1932–2005).

Jeho úmrtí oznámila jeho dcera Michaela Beňová Šetlíková.

/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 29. ledna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Jiří Šetlík

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ