Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy
Zemřel Kenzaburó Óe
Foto archiv
31. 1. 1935 Osehigashi, Prefektura Ehime, Japonsko – 3. 3. 2023 Tokio, Japonsko
Japonský spisovatel, po Jasunari Kawabatovi druhý japonský nositel Nobelovy ceny za literaturu (1994).
Narodil v rodině statkáře. Studoval francouzštinu na univerzitě v Tokiu. Byl silně ovlivněn Jean Paulem Sartrem, o jehož díle psal disertační práci.
Ještě jako student psal povídky ovlivněné tehdejší soudobou francouzskou a americkou literaturou. Hodně cestoval. V roce 1960 se setkal s Mao Ce-tungem na své cestě do Číny, následující rok navštívil Rusko a západní Evropu, kde – v Paříži – navštívil J. P. Sartra. Jedním z dalších – osobních – podnětů k psaní mu bylo narození handicapovaného syna Hirakiho v roce 1963.
V roce 1967. Foto archiv
Je považován za prvního moderního japonského spisovatele, který přispěl k posunu japonské literatury z její tradiční uzavřenosti do světového kontextu, k čemuž přispěla i jeho znalost moderní poválečné literatury.
V prvních svých prózách se zaměřil na mladou generaci, která se těžko vyrovnávala s poválečnou situací. Vyjádřil pocity deziluze nad ztrátou starého světa a jeho hodnot, tápání mladých mezi různými tendencemi. Zmatky poválečné doby očima příslušníka mladé inteligence vylíčil v povídce Chov (1958) a románu Naše doba (1959).
V roce 1994. Foto archiv
V New Yorku 21. května 1997 se svým americkým vydavatelem Barneym Rossetem, který mu zařídil čestné členství v americké Academy of Arts and Letters. Foto Astrid Myers Rosset
Vrcholným dílem tohoto období byl román Mladík, který se opozdil (1961) psaný „ich formou“. V osudech „ztracené generace“ představuje japonskou mládež, obklopenou vysokou zdí a neschopnou kvalitních lidských vztahů. V dalších prózách z šedesátých let se – ovlivněný existencialismem – zaměřil na postavy z okraje společnosti.
V roce 1965 se svou ženou Yukari a mozkovou hypertenzí postiženým synem Hikarim. Foto archiv
Narození postiženého syna v roce 1963 jej inspirovalo k hlubšímu zkoumání vztahu otce a syna, což se otisklo do novel Osobní zkušenost (1964), Otče, kam jdeš (1967), Řekněte mi, jak máme přežít své šílenství (1969) a Den, kdy on sám setře mé slzy (1972).
V roce 2013 na velkém protijaderném pochodu Tokiem, který organizoval. Foto archiv
Dalším velkým tématem, nad kterým se zamýšlel po celý život, bylo nebezpečí atomové bomby. Objevuje se v jeho sbírkách reportáží Zápisky z Hirošimy (1965), souboru povídek Budoucnosti, která nemůže nic vědět (1983) a patnáctidílném esejistickém díle Japonská literatura atomové bomby (1983).
Po roce 2000 vydal trilogii, v níž se na příbězích hlavního hrdiny Kogita proplétají realita s fikcí, autobiografické prvky s úvahamii nad životem a smrtí – Podvržené dítě (2000), Dítě se smutnou tváří (2002), Sbohem, má kniho (2005). /Více o jeho životě a tvorbě zde, resp. zde./
Nakladatelství Plus, Praha 2011. Repro archiv
Česky mu vyšly knihy Mladík, který se opozdil (Odeon, 1978, přeložila Vlasta Winkelhöferová), Chov (H & H, 1999, přeložil Ivan Krouský; kniha obsahuje román Rvát výhonky a střílet mláďata a povídky Chov, Lidské ovce, Pýcha mrtvých a Když jsem byl opravdu mladý), Soukromá záležitost (Plus, 2010, přeložil Michael Weber) a Seventeen; Sexuální bytosti (Plus, 2011, přeložil Michael Weber).
Od února 1960 byl ženatý. Jeho manželka Yukari byla dcerou filmového režiséra Mansaku Itamiho a sestrou filmového režiséra Juzo Itamiho. Žili v Tokiu a měli tři děti.
Zemřel přirozenou smrtí. O jeho úmrtí informovala agentura AFP s odvoláním na jeho vydavatelství Kodansha.
/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/
Připraveno k vydání na i-DN 18. března 2023 v 10:00h.
Komentáře k článku: Zemřel Kenzaburó Óe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
