Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřel Lars Norén

Lars Norén

9. 5. 1944 Stockholm, Švédsko – 26. 1. 2021 Stockholm, Švédsko

Švédský spisovatel, divadelní režisér a umělecký šéf několika divadel, označovaný za nejvýznamnějšího švédského dramatika po Augustu Strindbergovi.

V dětství vyrůstal s rodiči v rekreační oblasti Genarp ležící v obci Lund v kraji Skåne ve Švédsku, kde jeho otec získal zaměstnání v hotelu. Tento hotel se později stal dějištěm několika Norénových her. V patnácti letech se vrátil do Stockholmu, kde v roce 1962 pracoval jako asistent režiséra Bengta Ekorta při inscenaci v Královském dramatickém divadle. Později zde působil jako režisér a byly zde inscenovány jeho hry. V letech 1999–2007 byl uměleckým šéfem divadla Riksteatern, kde spoluzaložil oddělení usilující o vznik nového typu experimentálního dramatu. V letech 2009–2012 šéfoval göteborskému Folkteatern. Tuto funkci vykonával do roku 2012, kdy kvůli zdravotním problémům i na tuto funkci rezignoval.

Svou literární práci začal ve svých devatenácti lyrickou sbírkou Šeříky, sníh (Syrener, snö, 1963), ve které se soustředil na dvě, i v budoucnu své hlavní témata: démonický sex a intenzivní pocity spojené se smrtí. Jeho básnickou tvorbu ovlivnil především Paul Celan a do jisté míry také Friedrich Hölderlin, Simone Weil a Joseph Beuys. Úspěch u čtenářů i kritiky zaznamenaly jeho sbírky Encyklopedie (Encyklopedi, 1966) a Stupor (1968). Další sbírky se jmenovaly Denní a noční básně (Dagliga och nattliga dikter, 1973), Deník srpen – říjen 1975 (Dagbok augusti – oktober 1975, 1976) a Noční práce (Nattarbete, 1976). Tato díla obsahují lyriku psanou ve stylu deníkových zápisků.

Dramata začal psát až po smrti své matky na počátku osmdesátých let. V prvním období to byly komorní hry inspirované moderní americkou dramatikou (E. Albee, E. O´Neill). Zachytil v nich odvrácenou tvář rodinného života. Inspiruje se v nich zážitky ze svého života – Orestes (Orestes, 1980), Odvaha zemřít (Modet att döda, 1980). Jako dramatika jej proslavil následující cyklus her Noc je matkou dne (Natten är dagens mor, 1983), Chaos je sousedem Boha (Kaos är granne med Gud, 1983) a Klid (Stillheten, 1986).

V letech 1989–1995 vyšlo ve čtyřech svazcích pod souhrnným názvem Mrtvé hry (De döda pjäserna) čtrnáct jeho nových dramat. Tyto hry postrádaly dějovou přehlednost, často neměly víc než jedno jednání a podobaly se více dramatické skice než hotové divadelní hře. Věnuje se v nich lidem, kteří jsou nuceni žít na okraji společnosti či zcela mimo ni: například rumunští emigranti v Americe ve hře Rumuni (Rumäner, 1994) nebo duševně nemocní z psychiatrických léčeben ve hrách Jakýsi Hádes (En sorts Hades, 1994) a Klinika (Kliniken, 1994). Psal o jedincích ovládaných pudy, vnitřním chaosem, kteří neuměli překonat propast mezi ideálem a realitou, snem a rozumem.

V roce 1998 napsal a režíroval drama Sedm Tři (Sju Tre), jehož název odkazuje na paragraf 7.3 týkající se zločinců se zvýšeným rizikem útěku nebo recidivy. Pracoval s vězni souzenými za nacismus a rasismus, navštěvoval je a trávil s nimi svůj čas. Výsledkem byla čtyřhodinová hra, jejíž text vycházel z autentických rozhovorů s těmito vězni, z něich někteří dokonce v inscenaci účinkovali. Tři vězni hrající sami sebe byli vedeni profesionálním hercem, který jim kladl otázky o jejich životě a snažil se je přimět, aby soudili své vlastní zločiny. Kritici Noréna odsoudili za morální stránku textu i inscenace, jež stírala hranice mezi fikcí a realitou (hrála se i mimo vězení). Hlavní problém byl, že inscenace mohla být chápána jako kritika i jako propagace nacistické ideologie.

Experiment se navíc ukázal být potenciálně výbušným. 28. května 1999, po dvacáté páté repríze ve městě Halunda, využil Tony Olsson, jeden z neonacistů, kteří v inscenaci účinkovali, pod záminkou účasti na „oprašovacích“ zkouškách propustky z vězení, utekl a s dvěma komplici se zapojil do několika násilných přepadení, které vyvrcholily brutální bankovní loupeží ve městě Kisa. Incident vešel ve známost jako Malexanderská vražda – dva zasahující policisté byli před městečkem Malexander v podstatě popraveni zastřelením z bezprostřední blízkosti. Ohromnou mediální pozornost vzbudilo zjištění, že loupež byla plánována v době, kdy Norén s vězni zkoušel. Po incidentu se proti Norénovi zvedla vlna ostré kritiky. O šest let později byl o inscenaci natočen film Divadelní zkoušky (Repetitioner, režie Michał Leszczyłowski / Gunnar Källström), v němž byl Norén coby autor celého projektu rehabilitován.

Po roce 2000 se Norén od obtížných společenských témat částečně odvrátil a začal psát sevřené introspektivní hry, jejichž častým tématem je smrt (trilogie Klidná hladina / Stilla vatten, 2000, Tichá hudba / Tyst musik, 2001, Chlad / Kyla, 2002). Tématu zraněných, zraňujících lidí a složitých mezilidských vztahů se ale věnoval i nadále. Dramata Podzim (Tristano), Detaily (Detaljer), Zimní úschovna (Vinterförvaring) se vracejí k rodinným kvartetům a tematizují výhradně stárnutí a smrt. Tyto hry jsou charakteristické strohými replikami a emočně drásavými momenty – Norén se zde inspiroval stylem norského dramatika Jona Fosseho, jehož dílo do švédštiny přeložil. (Více o Norénově životě, názorech a kariéře zde.)

Mimo divadlo vzbudil v posledních letech Norén velký rozruch svým Dramatikovým deníkem I,  II a III (2013, 2016, 2019), ve kterém podrobně – na více než čtyř tisících stranách – mapuje svůj soukromý život v letech 2005 až 2019. Jeho záznamy se vyznačují značnou otevřeností a sebekritičností, zároveň si v nich ale nemilosrdně a nevybíravě vyřizuje účty s řadou významných kulturních osobností.

Do češtiny jeho dílo překládal především Zbyněk Černík. Ještě před rokem 1989 to bylo drama A dej nám stíny (Och ge oss skuggorna) a Noc je matkou dne (Natten är dagens mor – Dilia 1985), což je jedna z nemnoha Norénových hra uvedených u nás (Státní divadlo Ostrava, 1991). Z dalších připomeňme inscenace Chaos je sousedem Boha (r. Josef Janík, DPB Ostrava 2004), Okruh osob 3.1 (r. Thomas Zielinski, suterén ND Praha 2005), Démoni (r. André Hübner-Ochodlo, Národní divadlo Brno 2006), Chlad (r. Petr Štindl, Divadlo NaHraně, Praha 2014), Tichá hudba (r. Josef Kačmarčík, VČD Pardubice 2016) či Válka (r. Šimon Dominik, DFXŠ Liberec 2017). Černík přeložil a dosud vydal (většinou časopisecky, výjimku tvořil jeden svazek trilogie 3×3 Norén Fosse Saalbachová) deset Norénových dramat. Naposledy s překladatelem Martinem Severýnem v roce 2015 v nakladatelství Divadelní ústav vyšly tři novější autorovy hry Válka, V skrytu (obě přeložil Černík) a O lásce (přel. Severýn). V češtině je tak nyní dostupných jedenáct Norénových textů (více zde, zde a zde). V Dn 10/2019 vyšel od Zbyňka Černíka Norénův portrét nazvaný Psát nemilosrdně a nevybíravě.

Byl třikrát ženatý. V letech 1970–1975 s Elisabet Mörk (nar. 1942), která pod jménem Titti Mörk-Norén pracovala jako scenáristka. Měli spolu dceru Lindu (1973). Poté měl vztah s Ann-Charlotte Bonner (nar. 1949), která také pracovala ve filmu a televizi. S ní měl dceru Nelly (1978). V letech 1993–2003 byl ženatý s dramatičkou a divadelnicí Charlottou Neuhauser (nar. 1961). A v letech 2007–2013 s herečkou Annikou Hallin (nar. 1968), s níž měl dceru Sashu (2009).

Zemřel na komplikace spojené s covidem-19.

/Pro i-DN z více zdrojů připravil hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 1. února 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Lars Norén

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ