Divadelní noviny > Burza Zahraničí
Zemřel Maxmillian Schell
V květnu 2006. FOTO HUGO HEIKENWAELDER
Maxmillian Schell
(8. 12. 1930, Vídeň, Rakousko − 1. 2. 2014 Innsbruck, Rakousko)
Švýcarský divadelní a filmový herec, režisér a producent. Už v roce 1961 za svůj druhý film Norimberský proces získal Oscara a Zlatý glóbus. Na Oscara byl nominován ještě třikrát – jednou jako režisér za přepis Turgeněvovy novely První láska a jako herec za snímky The Man in Glass Booth (1975) a Júlia (1977).
Narodil se do rodiny Hermanna Ferdinanda Schella, švýcarského spisovatele, a Margarethy Noé von Nordberg, vídeňské herečky. Po obsazení Rakouska nacistickým Německem v roce 1938 se rodina přestěhovala z vídeňského Kardinal-Nagl-Platz do Švýcarska. V Curychu vystudoval germanistiku a literární vědu, poté pokračoval ve studiu hudební a divadelní vědy v Mnichově. V roce 1952 přešel na studia herectví na Konzervatoři v Bernu (dnes Vysoká škola umělecká v Bernu) a debutoval o rok později (1953) v Basilejském městském divadle nejen jako herec, ale také jako režisér a dramaturg. Roku 1959 zastával různé funkce u komorních divadel v Mnichově. V témže roce ho Gustaf Gründgens vzal do Hamburku, kde hrál až do jeho odchodu roku 1963. Na konci 60. let hrál v Londýně a přitom do němčiny překládal dílo Williama Shakespeara. Roku 1978 převzal po Curdu Jürgensovi roli Jedermanna na Salzburském festivalu, kterou představoval až do roku 1982.
Byl ale také znám ve filmové a televizní branži. Již roku 1955 natočil svůj první film Kinder, Mütter und ein General (česky Děti, matka a generál), kde se objevil po boku Klause Kinského. Roku 1958 stanul před hollywoodskými kamerami. S Marlonem Brando hrál ve filmu The Young Lions (Mladí lvi). V roce 1961 ho vynesla do mezinárodního povědomí jeho role obhájce nacistických zločinců ve filmu Stanleyho Kramera Norimberský proces. Za tuto roli získal Oscara jako nejlepší herec v hlavní roli. Další filmy následovaly, mj. Topkapi (1964) s Peterem Ustinovem, Spis Odessa (film) (1974) nebo Drtivý dopad (1998).
Na konci 60. let se začal prosazovat i jako producent a režisér. Jeho prvotina První láska (1970) zaznamenala velký úspěch. Následovaly snímky Der Fußgänger (1974), Dürrenmattův Der Richter und sein Henker (1975), dokumentární filmy Marlene (1984) o Marlene Dietrichové a Moje sestra Marie (2002), biografie Marie Schellové, která v době natáčení již dlouho trpěla demencí.
V roce 1961 s Oscarem za roli obhájce nacistických zločinců ve filmu Stanleyho Kramera Norimberský proces. FOTO archiv
Několikrát navštívil i Českoslovesnko. V roce 1968 nastudoval v Mnichově Hamleta a jeho představení 21. srpna věnoval přátelům v Československu. Ve chvílích, kdy v Praze byly ruské tanky, nabyla inscenace na dramatičnosti a dostala obrovskou sílu. V závěru hry, kdy odnášejí tělo dánského prince, zazněla československá hymna a diváci to pochopili. Vstali, vyčkali posledních tónů a potichu opustili sál, vzpomínal na tento den.
Kromě své činnosti v divadle, filmu a televizi byl také malířem a spisovatelem. Žil střídavě v Los Angeles a v rodném horském domě v Korutanech. Dvacet let (do roku 2005) byl ženatý s ruskou herečkou Nataljou Andrejčenkovou, s níž měl dceru Nastassju (21). Byl jedním z dvou kmotrů herečky Angeliny Jolieové. Tato úloha mu připadla díky jejímu otci Jonu Voightovi, s kterým Schell točil film Der Richter und sein Henker. Z jeho předmanželských vztahů patří k nejslavnějším asi tříletý poměr s bývalou manželkou perského šáha, herečkou Sorayou Esfandiary Bakhtiari.
Podle umělcovy agentky Patricie Baumbauerové herec podlehl „náhlému a těžkému“ onemocnění.
/Pro i-DN z více zdrojů připravil a zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřel Maxmillian Schell
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
