Zemřel Milan Šimáček
Foto Pantheon Production
Milan Šimáček
21. 4. 1962 Hodonín – 25. 9. 2018
Publicista a herec.
Narodil se sice v Hodoníně na jižní Moravě, ale jen proto, že zde jeho otec vykonával práci stavbyvedoucího. Po gymnáziu se vrátil do Prahy, kde žil až do své smrti. Po maturitě na Purkyňově gymnáziu (tehdy Gymnázium Marušky Kudeříkové) ve Strážnici vystudoval Vysokou školu ekonomickou, Lidovou konzervatoř /obor literární žánry/ a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK.
Foto archiv
Svou profesní dráhu začal jako náměstek ředitele Studia Ypsilon. Dokonce si zde i dvakrát zahrál – v inscenacích Vosková figura (prem. 1987) a později Putování slepého hada za pravdou (prem. 2007). Odtud přešel do akademického světa – stal se tajemníkem a pedagogem divadelní fakulty AMU. Následovala kariéra dramaturga a uměleckého ředitele Paláce kultury /dnes Kongresového centra Praha/. Byl zástupcem ředitele Vyšší odborné školy publicistiky zřizované Arcibiskupstvím pražským, zástupcem šéfredaktora křesťanského týdeníku Naše rodina, tiskovým mluvčím Hospodářské komory Praha a šéfredaktorem jejího časopisu. Zasedal v řadě porot na mezinárodních filmových festivalech, zejména ekumenických; za všechny jmenujme: Berlín, Karlovy Vary, Zlín, Varšava, Plzeň, Trenčianske Teplice.
Jeho filmová kariéra začala v roce 1989 ve filmu Karla Kachyni Blázni a děvčátka. O rok později ho tentýž režisér obsadil do koprodukčního válečného snímku Poslední motýl (1990). Proslavila jej ale až role rotmistra Soudka v Tankovém praporu (1991) a vojína Vaty v Černých baronech (1992). Později se objevil třeba ve snímku Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále (2006). Naposledy si zahrál ve filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče, který byl dotočen teprve letos v létě a do kin má dorazit příští rok.
Jeden z jeho posledních snímků z června tohoto roku. Foto Profimedia
S manželkou Marií měl, dnes již dospělé dcery – Hanu a Kateřinu.
Zemřel v noci na včerejšek. Trpěl rakovinou jater.
Komentáře k článku: Zemřel Milan Šimáček
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Břetislav Rychlík
Smrt Milana Šimáčka
mne zasáhla v proudu několika odchodů (Julek Neumann, Pavel Řezníček). Ale: rodina záhy neodešla do Prahy! Milana jsem znal od mládí. Rodina žila ve Strážnici. Ono Purkyňovo gymnázium, které anonymní značka DN zmiňuje, je Gymnázium Marušky Kudeříkové Strážnice, jak se za onoho režimu nazývala škola, kde Milan byl mým mladším spolužákem. Takže – do maturity žil zde. Ovlivněn HaDivadlem se toužil stát tajemníkem u nás. Dobrák Arnošt Goldflam mu pomohl do Ypsilonky. Tak zůstal v Praze, kde měl vystudovanou VŠE. A ke Strážnici se celý život hlásil! Dnes mi moje devadesátiletá matka připomněla, jak jezdil Milan do Veselí nad Moravou za galánkou, v noci se neměl jak dostat do Strážnice, přespával u nás a ráno mu vždycky dala pět korun na autobus.
Kde se berou takové mylné informace o životě našich kolegů? Nežijeme v době pohanů, o jejichž osobních životech a rodech nevíme!
27.09.2018 (0.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Milana Šimáčka jsem neznal,
a to je vždy problém, píše-li člověk nekrology. Nechce-li dlouho čekat na původní text od pamětníka, musí se spolehnout na veřejné zdroje. Informace obsažené v tomto nekrologu jsem čerpal především z profilu Milana Šimáčka uveřejněném v 31. dílu cyklu Léta letí k andělům televize Noe: http://www.tvnoe.cz/porad/leta-leti-k-andelum-milan-simacek-31-dil, který připravil Otakáro Maria Schmidt.
Píše se zde a v dokumentu (http://www.tvnoe.cz/video/2985) Otakáro Šimáčka cituje: „K tomu kraji, kde jsem v porodnici spatřil světlo světa, nevím, co dál napsat, neb jsem se brzy odstěhoval zpátky do Čech, tedy do Prahy. Náš rod Šimáčků pochází z Koněprus, tedy z Karlštejnska. Folklor, lidové zpěvy+tance, to mně nic neříká, jsem celou svojí bytostí Pražan… Po maturitě na Purkyňově gymnáziu vystudoval v Praze Vysokou školu ekonomickou…“ Tak nevím, na co se spolehnout.
Nicméně Ti, Břéťo, děkuju za opravu faktických údajů a uvedení věcí na pravou míru (v textu jsem opravil).
27.09.2018 (1.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Břetislav Rychlík
Milý Vladimíre,
je jasné, že se takto píše nekrolog těžko, když sám nebožtík ještě za života mystifikuje. Dnes ho připomíná jeho spolužák ze strážnického gymnázia, novinář Jiří Nováček, který moje slova potvrzuje.
Umřel Milan Šimáček. Barokní chlap s renesančními zájmy odmítl chemoterapii
V neděli jsme se po letech sešli s kamarády ze strážnického gymnázia. Řeč se po dlouhých letech stočila zvláštní shodou okolností na Milana Šimáčka (+56). A přesně v té chvíli náš kamarád na druhém konci republiky umíral na rakovinu.
„Milan na tom není dobře, má rakovinu,“ nesl jsem zlou zprávu přátelům. „Snad to dopadne dobře, je bojovník,“ shodli jsme se toho večera. Nedopadlo. Milan v pondělí v noci umřel.
Nevšední chlap s renesančními zájmy, který miloval život a všude ho bylo plno. Odmítl chemoterapii. Jako hluboce věřící se odevzdal osudu.
Z kuřácké uličky až do Ypsilonky
Milana přivedl k herectví jeho starší spolužák ze strážnického gymnázia Břetislav Rychlík (60). Viděl jej ještě na škole hrát v HaDivadle. „Úplně mi to změnilo život. Chci být jako oni,“ tvrdil nám Milan za školou na tajných kuřáckých pauzách mezi zeměpisem a matikou. Když típal rychlou startku, svítily mu u toho oči. Později sehnal hezkou spolužačku Alenu a pár dalších a ještě jako gymnazista zinscenoval své první studentské divadlo. Probojoval se s ním dokonce do místního kulturáku. A bylo vyprodáno!
Břeťa Rychlík si dodnes dobře vzpomíná, jak moc chtěl Milan hrát opravdické divadlo. V polovině osmdesátek, za minulého režimu, to ale nebylo jen tak. Chlap jako hora musel na vojnu. Do Litoměřic.
„Nabízel se nám pak jako kulisák, účetní, holka pro všechno. My ale neměli tehdy místo. Arnošt Goldflam, když viděl jeho zápal, Milana doporučil Honzovi Schmidovi do Ypsilonky. A tam si ho pak všimli lidi od filmu a tam se vlastně poprvé proslavil,“ vzpomněl na přítele Rychlík.
Na Björk za flašku slivovice
Divadelní a filmová kariéra Milana Šimáčka je zmapovaná dobře. Málokdo však mohl dohlédnout šíře jeho vášní, zálib a zájmů.
Milan úspěšně vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. A v hlavním městě už pak víceméně zůstal. Jako mladý inženýr se stal ekonomickým náměstkem Paláce kultury v Praze. „Potřeboval bych lístky na Björk, už je vyprodané,“ žadonil jsem po telefonu. „Přijeď, protáhnu tě na přístavek,“ nebyl problém službičky krajanovi. „Tu máš od babičky slivovicu,“ dávám mu všimné. „Ale to’s neměl, dík,“ blýskne mu v očích. Podobné historky s Milanem mají snad všichni, kdo jej v Praze navštívili. Na rodné Slovácko a kamarády nedal do poslední chvíle dopustit. Psával nám všem dlouhé, košaté maily. Plánoval, líčil kde všude byl, s kým se potkal a taky na co se těší. Psal povídky, scénáře, dokonce si troufl na básně. A zasedal v porotách filmových festivalů nejen u nás, ale i v Německu, Polsku a na Slovensku. Studoval čtyři vysoké – kromě zmíněné VŠE i produkci na AMU, žurnalistiku na Karlově univerzitě a ekumenismus na Evangelické fakultě Karlovy univerzity.
Nejen herec, ale i mluvčí Hospodářské komory
Po zániku „Pakulu“ Milan příležitostně hrál divadlo a točil filmy, patřil k oblíbencům režiséra Víta Olmera. Na živobytí si však vydělával i psaním a nakoukl v dresu lidovců i do komunální politiky v Praze. Před 11 lety se stal tiskovým mluvčím Hospodářské komory Hlavního města Prahy, připravoval pro byznysmany i zdařilý ekonomický časopis. Později psal ekonomické články a recenze do kulinářských časopisů. Milan totiž kromě divadla náramně miloval i jídlo.
I při svém pražském angažmá se stále vracel na rodné Slovácko. Zajímaly ho kapličky a kostelíky v okolí Strážnice, část života věnoval i výzkumu a pozvednutí židovského hřbitova a synagogy ve Strážnici.
„Chtěl bych toho ještě tolik stihnout,“ zasnil se při posledním setkání. Jeho oči už ale byly trochu posmutnělé. Knížku „Cimrmanů je třeba si vážit“, kterou měl rozepsanou s Janem Hrabětem, už dokončit nestihne.
(psáno pro Blesk a Aha!)
27.09.2018 (10.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Břetislave,
jak už napsal Vladimír Hulec, dík za upřesnění. Jen nechápu tvůj útočný tón, VH žádnou „badatelskou“ chybu v dané chvíli neudělal…
Redakční značku DN používáme u materiálů, u nich ustupuje role autora do pozadí. Možná to v tomto případě není úplně vhodné, ale jen pokračujeme v zavedeném způsobu. Mimo jiné proto, že údaje pro nekrology občas dáváme dohromady jaksi kolektivně, co kdo ví. Ale není to anonymní ve smyslu, který tomu podsouváš.
01.10.2018 (12.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Břetislav Rychlík
Josefe,
nezdá se mi, že jsem použil útočný tón. To by vypadalo asi jinak… Spíš jsem se divil (a tam směřoval můj atak a dotaz), odkud se berou informace, že Strážničan jak poleno žil po narození v Praze. Vím, že s těmi životopisy je to pitomé, jeden můj asi už stokrát opravený lítá někde po internetu a jeho citace mne vždycky rozčílí. Šak jsem Vladimíra Hulce politoval, že se těžko píše nekrolog, když sám nebožtík ještě za života mystifikuje. Ten náš bude mít pohřeb ve středu 3.10. v 17.30 ve Svatovítské katedrále v Praze. Ať je mu země lehká.
01.10.2018 (20.59), , Trvalý odkaz komentáře,