Zemřel Pavel Pípal
Pavel Pípal
11. 4. 1938 Pelhřimov – 15. 12. 2012 Praha
Herec zajímavého hlasu a ušlechtilého zjevu. Profesionální divadelní kariéru zahájil jako loutkoherec v hradeckém Loutkovém divadle v roce 1958. Poté jeho umělecká cesta vedla do činoherních oblastních divadel ve Varnsdorfu a Chebu. V roce 1965 se stal členem Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde si během patnácti sezon vyzkoušel postavy komické i psychologicky náročné. V roce 1980 nastoupil do angažmá v Městských divadlech pražských. Na scénách divadel ABC a Rokoko (po roce 1989 i divadla Komedie) strávil bezmála dvacet let. Právě tady přišly role zralých mužů, ve kterých se cítil nejjistěji. Tou první byla hlavní role v Bukovčanově hře Luigiho srdce. Výrazně na sebe upozornil i jako Morák v Hrubínově Srpnové neděli, Berg v Daňkově Příštím létě v Locarnu nebo v roce 1984 Oberon ve slavné Křížově inscenaci Sen noci svatojánské. V roce 1987 ho čekala jeho patrně nejvýraznější role patriarchy rodu Ezry Mannona v O’Neillově tragédii Smutek sluší Elektře v režii Miroslava Macháčka.
S Danou Syslovou v televizní inscenaci Anny Procházkové Cizí lidé (1983). FOTO archiv
V souboru Městských divadel pražských zůstal i po roce 1989. Hrál například postavu Halušky v adaptaci Švandrlíkových Černých baronů v režii Miloše Horanského. Z devadesátých let si ho diváci mohou nejlépe pamatovat z nejrůznějších „důstojnických“ rolí: jako majora Arkdusta v Ryanově Jak jsem vyhrál válku (1994), plukovníka Sira Chesneye z Charleyovy tety (1996) či majora Mecalfa z Pasti na myši (1996). Jeho poslední rolí před odchodem do důchodu v roce 2000 byla postava iluzionisty Filipa Langa v Golemovi Voskovce a Wericha v režii Milana Schejbala.
V pohádce Ztracená dcera z Frýdlantu režiséra Miloše Bobka (1991). FOTO archiv
Charakteristickým rysem Pípalova herectví byla sebejistota a sklon k autoritativním typům. Proto byl často obsazován do rolí příslušníků vládnoucích vrstev se silnou individualitou. Svůj výrazný herecký typ opakovaně zhodnotil i ve filmu a v televizi, uvedla ve smutečním oznámení Městská divadla pražská.
Ačkoli své první filmové zkušenosti čerpal už v době svého působení na oblasti, teprve příchod do Prahy mu umožnil projevit se na filmovém plátně častěji. První větší příležitost získal v historickém filmu Poklad hraběte Chamaré (1984), kde ztvárnil s Blankou Bohdanovou ústřední dvojici. Následovaly filmy pod vedením Vladimíra Drhy Muka obraznosti a Jestřábí moudrost. Naposledy se na filmovém plátně ukázal v roli hajného Kaliny ve filmové verzi Váchalova Krvavého románu (1993). V devadesátých letech spolupracoval především s televizí. Objevil se ve snímku Hřbitov pro cizince (1991), v pohádkách Duhová hora (1994) a Stříbrný a Ryšavec (1998).
Výrazný hlas přinesl Pípalovi významné uplatnění v rozhlasu, například v dramatizacích knih Julesa Verna, a v dabingu filmů a počítačových her. Několikrát daboval například amerického herce Jamese Doohana (Scotty v seriálu Star Trek), slyšet jsme jej mohli také jako Gimliho v trilogii Pán prstenu nebo v animovaných dětských seriálech (Příběhy z Kačerova). Čaro ohlašoval mimo obraz denní program TV Nova.
/z více zdrojů pro i-DN připravil hul/
Komentáře k článku: Zemřel Pavel Pípal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Osobní vzpomínka:
Od října 1979 začali plzenští jezdit do Prahy do Rubínu s komorní inscneací Bitva na Moravském poli. Byla to inscenace dramatizované prózy O. Daňka Král bez přilby (J. Kudláčková) v režii Lídy Engelové. Moc se mi to líbilo, byl jsem dvakrát.
Mladý král Václav II. se snažil pomocí svědectví pamětníků získat obraz o fatální bitvě, ve které zahynul jeho zlatý a železný otec. Pavel Pípal hrál jednoho z rytířských účastníků bitvy, duši prostou, leč statečnou, konzervativního bojovníka, upřednostňujícího v bitevních střetech sekeru před mečem. Věřil jsem mu to. Věřil jsem mu všechno!
21.12.2012 (1.56), , Trvalý odkaz komentáře,