Zemřel Ivan Vyskočil
27. 4. 1929 Praha – 28. 4. 2023 Praha
Spisovatel, dramatik, herec, režisér a pedagog, spoluzakladatel Divadla Na zábradlí, jedna z nejvýznamnějších postav českého moderního divadla druhé poloviny dvacátého století.
Narodil se jako nejstarší ze čtyř dětí Josefa a Františky Vyskočilových. Otec pracoval nejprve jako státní úředník, později společně se svou ženou provozoval knihařskou dílnu. Dětství strávil v tenkrát založeném Spořilově, kde také v místním skautu získal první zkušenosti se hrou a divadlem.
Po absolvování Akademického gymnázia v Praze studoval herectví a režii (1948 –1952) na dramatické konzervatoři, která se r. 1949 přeměnila Divadelní fakultu AMU. K jeho učitelům patřili Karel Höger, Otomar Krejča, Jiří Frejka, Jiří Plachý, Božena Půlpánová, Ladislav Pešek, Radovan Lukavský aj. Nato v letech 1952 – 1957 studoval na FF UK u profesorů Josefa Stavěla, Václava Příhody, Doležela či Vladimíra Tardyho psychologii (se specializací nápravná a kriminální psychologie) a také pedagogiku s filosofií, které ho učil i Jan Patočka.
Již během studií působil jako externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech (Dolní Počernice, Kostomlaty, Opatovice, Obořiště) a zajímal se o převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Pro úplnější poznání nechal se na jeden měsíc inkognito zavřít jako chovanec v chlapecké polepšovně v Opatovicích (1951). Navázal spolupráci s dr. Hugo Širokým a v ústavu Ledce – Šternberk spolu jako jedni z prvních u nás experimentovali se socio- a psychodramatem. Na poli psychologie a psychiatrie spolupracoval až do konce šedesátých let na příležitostných projektech nejen s Hugo Širokým, ale také s Evou Syřišťovou, Ferdinandem Knoblochem a Eugenem Wolfem.
V letech 1957 – 1959 se stal prvním učitelem psychologie na AMU, když dostal nabídku Miloše Nedbala a Radovana Lukavského, aby působil na Divadelní fakultě. V tu dobu se konaly i první text-appealy v Redutě, jichž byl spolu s Jiřím Suchým hlavním protagonistou.
Spolu s Jiřím Suchým, Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou založil Divadlo Na zábradlí (1958), kde po ustavení souboru pantomimy zastával post šéfa činoherního souboru a angažoval se zde jako herec, dramatik i režisér. Autorsky se podílel na pěti původních premiérách (Kdyby 1000 klarinetů a Faust, Markéta, služka a já, obojí spolu s Jiřím Suchým, Trochu s Milošem Macourkem, Smutné vánoce s Pavlem Koptou a Macourkem a Autostop společně s Václavem Havlem).
Po odchodu z Divadla Na zábradlí se vrátil do Reduty (1963), stal se zde uměleckým vedoucím Salónu Reduta a založil tu Nedivadlo. Za jeho vedení se v Redutě uskutečnilo několik text-appealových projektů (Poslední den, Blbá hra, Meziřeči aj.), konaly se jazzové koncerty, pořádaly výstavy soudobých výtvarníků a uskutečnilo se rovněž několik happeningů.
V šedesátých letech začaly také vycházet Vyskočilovy texty, časopisecky i knižně, jako samostatné publikace vyšly knihy Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry a Ivan Vyskočil a jiné povídky. Úspěšný byl také jako autor rozhlasových her: Návštěva čili návštěva, Příhoda, Cesta do Úbic. S rozhlasem spolupracoval i jako autor a moderátor na pořadech Gramotingltangl a především Jen tak, který uváděl a koncipoval s Emanuelem Fryntou. Hrál také ve filmu (Perličky na dně, O slavnosti a hostech). V roce 1968 se zúčastnil mezinárodního kongresu psychologů, kde se seznámil s Royem Hartem, s nímž vedl dílnu v „dětštině“.
S nástupem normalizace byl nucen opustit Redutu a Nedivadlo putuje po různých místech, často mimo Prahu. Rovněž mu bylo zapovězeno publikovat. Začátkem sedmdesátých let prodělal otevřenou tuberkulózu plic a kvůli ní byl dlouhodobě na léčení na Dobříši (1973). Od roku 1971 začal učit na LŠU – specializované účelové studium – kursy pro pracující v Josefské ul. v Praze. Zde postupně vznikla jeho koncepce studia psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti. Během let kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s jehož jádrem (Vítězslava Fryntová, Libuše Válková, Hana Smrčková) odešel po roce 1989 na DAMU. Aktivně se angažoval také na různých dílnách a work-shopech amatérského divadla, příležitostně své poznatky publikoval v odborném a zájmovém tisku.
Nedivadlo se postupně vyvíjela jako alternativní scéna, která se vyznačovala osobitou narativní poetikou a pokusem o improvizace. Společně s Pavlem Boškem realizovali projekty Nehraje se, Kurs a Rekurs kursu, ve trojici s Vlastou Špicnerovou cyklus Na staré motivy a pokus o otevřenou dramatickou hru Služební cesta. V Nedivadle dále účinkovali také Barbora Hocková, Otakar Roubínek, Přemysl Rut, Leoš Suchařípa a Markéta Vyskočilová. V různých sestavách a kombinacích se uskutečnily projekty: Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, Nehraje se, Malý Alenáš, HAPRDÁNS, Cesta do Úbic a Onkel Zbyndas Winterrock. V osmdesátých letech se Vyskočil výjimečně objevoval i ve filmu (Prodavač humoru, Kamarád do deště) a ČST zaznamenala inscenaci HAPRDÁNS.
Po roce 1989 se naplno vrátil do veřejného života. Knižně publikoval Malého Alenáše a v reedici Kosti a Vždyť přece létat je snadné. Přemysl Rut uspořádal reprezentativní antologii Nedivadlo Ivana Vyskočila a byl i partnerem pro knižní interview Vždyť přece létat je o hubu. Televize natočila podle jeho povídek inscenace: Ten, který má být zavřený, Bráškové či Hlídači, televizní verze se dočkala i Cesta do Úbic. O Vyskočilovi bylo také natočeno několik televizních či filmových portrétů: GEN, Mistr Vyskočil, Divadelní guru – prof. Ivan Vyskočil, Krajina osudu. Ukončenou činnost Nedivadla (1990) příležitostně obnovil na necelé dva roky (1996 – 1998) hrou Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra. Svátečně hrál ve filmu (Akumulátor, Král Ubu) a pravidelně se účastnil rozhlasových besed U kulatého stolku.
Většinu svých aktivit však v tuto dobu věnoval DAMU, zejména výzkumu dialogického jednání s vnitřním partnerem. Nejprve působil jako vedoucí katedry činoherního herectví, v roce 1994 přijal samostatnou katedru, kterou nazval katedra autorského divadla a pedagogiky, posléze autorské tvorby a pedagogiky, jejímž vedoucím byl do roku 2003. Roku 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby a od roku 2001 je ředitelem Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví. Je rovněž nositelem čestné pocty festivalu …příští vlna/next wave… Živoucí poklad (2003), čestného doktorátu JAMU v Brně (2005) či Zlaté medaile AMU (2009). V roce 2009 obdržel Medaili Josefa Hlávky.
Po celý život žil v Praze. Měl dvě dcery a syna. Jeho žena Eva Vyskočilová (1930–2017) byla psycholožka, asistentka katedry pedagogiky Univerzity Karlovy v Praze. Zabývala se především rozvojovou psychologií a psychologií pedagogiky. Český rozhlas s ním natočil desetidílný seriál vzpomínek v rámci cyklu Osudy /zde/.
Zemřel dnes ráno, den po svých 94. narozeninách. Na sociálních sítích smutnou zprávu oznámili jeho žáci.
/Více o životě a díle prof. Ivana Vyskočila zde, zde, zde, resp. zde/
/Pro i-DN z webových stránek prof. Vyskočila – zde – a dalších zdrojů připravil hul/
Komentáře k článku: Zemřel Ivan Vyskočil
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Ivane, pane profesore,
když jsme se loučili téměř přesně před dvěma lety, bylo nám oběma jasné, že se asi vidíme naposledy. Snímek této chvíle jsem si dovolil použít na konci nekrologu. Ještě ses usmál, ještě jsme si zamávali. Říkal jsi, či spíše šeptal, nebylo Ti moc dobře: „Nedělej v životě kompromisy, nečekej na lepší časy. Dělej vždy, o čem jsi přesvědčenej a co cítíš, a to hned a pořádně. Život je moc krátkej na obezřetnost a vyčkávání…“
Cítil jsem z těch slov, že jsi v životě chtěl dosáhnout víc, ale nestihls, nezvládls. Já ale neznám člověka, který toho tolik udělal, napsal, podnítil, tolik jevů, lidí a akcí inspiroval a inicioval. Jistě se teď objeví spousta nekrologů a vzpomínek, mnohý – a právem – vzpomene na Tvou zásluhu o vznik Divadla Na zábradlí a hnutí divadel malých forem šedesátých let, na Tvou spolupráci s Dürrenmattem a Frischem, která se ještě mohla, nebýt srpna 1968, rozvíjet, na Tvou metodu dialogického jednání, na Tvé Nedivadlo či setkávání s Petrem Léblem v devadesátých letech v Divadle Na zábradlí, kde díky Tobě stál velkej frťan fernetu dvacet korun a oba jsme je tam s radostí za něj utráceli.
A tak raději připomenu naše nejužší situace, nejintimnější chvíle, za který Ti jsem vděčnej.
Ty snad nejradostnější se odehrávaly už z dnešního pohledu v temném dávnověku, v polovině sedmdesátých let, kdy jsi s Pavlem Boškem a Přemkem Rutem zajížděl do klubu Drážka v Pardubicích a já Tě tam coby student gymnázia poznal a vaše vystoupení snad nikdy nevynechal. Dovolili jste mi, abych za vámi mohl do šatny, povídali jsme si tam o všem možném a pro mladýho kluka to bylo doslova iniciační. A pokračovali jsme tak i v klubu Dvojka v Praze na Vinohradech, když jsem začal studovat v Praze a vy jste tam vystupovali. Kolik skvělých (a chytrých) historek jsem tam vyslechl… Bošek záhy umřel a já Ti říkal, že on byl ten vtipnější, zábavnější… Vzals to vždy s nadhledem a úsměvem. Chodil ses pak na nás dívat, když jsme hráli s Ninou Vangeli a Studiem pohybového divadla v tělocvičně na Karlově náměstí a později v Branickém divadle pantomimy, setkávali jsme se a mluvívali spolu nadále.
A naše dialogické setkávání pokračovalo i po listopadu 1989. Na Zábradlí, u Tebe na katedře DAMU, v Hronově… Udělali jsme spolu rozhovory do několika novin a časopisů, stal ses prvním „živoucím pokladem“ festivalu …příští vlna/next wave…, který jsme s Janem Dvořákem založili a který existuje dodnes. Ale nejvíc jsi mi pomohl – a snad i zachránil – když mě Helena Albertová, tehdejší ředitelka Divadelního ústavu, vyhodila v září 1994 ze dne na den z místa šéfredaktora Tanečních listů, do kterého mě sama několik měsíců předtím jmenovala. Byla to nejhorší profesní chvíle mého života, v noci jsem nemohl usnout a ve dne na nic jiného nemyslel. Dodnes jsem přesvědčenej, že kdybych tím šéfredaktorem zůstal, byly by dnes Taneční listy stále živé a vycházely by. Ono místo obsadili jiní, snad protekční, teatrologicky erudovanější, v každém případě neschopní, kteří tento, v té době nejdéle v Evropě kontinuálně vycházející divadelní časopis nechali vyhasnout a dnes už neexistuje (trochu mi to připomíná dnešní boje o Dn…). Nebyl jsem tehdy schopen fungovat, bil jsem na všechny strany, ale všichni reagovali rozpačitě, vyhýbavě. Až Ty jsi za mnou jedno odpoledne do Celetné přišel a řekl jsi: „Pojď, musím ti něco říct. Projdem se, ať nás tu neposlouchaj, venku je hezky.“ A hodinu či dvě jsme spolu chodili Starým Městem a Ty jsi vyprávěl. O sobě, o divadle, o padesátých a šedesátých letech, o lidech, o těžkých chvílích v životě, která každá jde překonat, dycky se dá něco dělat. Že to, co se stalo mně, se dělo i Tobě a bude dít dalším. A po čase se to stane zbytným, malicherným, překonaným. „A třeba tě to i posílí, Vladimíre, záleží na tobě,“ řekl jsi. „Důležitý je něco dělat a nevzdávat se. Vždycky jsou kolem lidi, kteří budou s námi, kteří nás nepodrazí, neopustí, pochopí. Tady máš mou ruku a ty ji podej v budoucnu dalším.“ Sevřeli jsme si dlaně, objali se a já se vrátil za myšma do Divadelního ústavu.
Moc mě to tehdy pomohlo a po třech dnech konečně v noci usnul. Od tý doby jsem klidnější a vyrovnanej, v krizových situacích se nehroutím a jsem často neústupnej. Děj se co děj, bez tlumení. Seru na křiváky, šediváky a ouředníky, i když si někdy dělám zlou krev. A to je hlavně díky Tobě a tomuto našemu setkání. A za To Ti děkuju. Zachránils mi zdravej život, postavil z životního knockoutu na nohy. A to nejen tou raně podzimní procházkou Prahou, ale už od dob gymnaziálních.
Na podzim mi umřela maminka, nedávno blízký přítel, pak Zuzana Jindrová, ze kterou jsem v Divadelním ústavu mohl kdykoli – i tehdy – na kus slova a na frťana zajít, a nyní Ty. Počkejte tam někde na mě a zatím si dejte fernet za dvacku. Až to tu dorediguju a dopíšu, přidám se.
R.I.P.
28.04.2023 (16.21), Trvalý odkaz komentáře,
,DN
Poslední rozloučení
se konalo v pátek 5. května od 10:30 hodin při mši svaté v chrámu Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí v Praze.
06.05.2023 (15.25), Trvalý odkaz komentáře,
,