Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

Zemřel Robbie Robertson

Robbie Robertson

5. 7. 1943 Toronto, Ontario, Kanada – 9. 8. 2023 Los Angeles, Kalifornie, USA

Kanadský rockový zpěvák, kytarista, skladatel, producent a herec, vedoucí několika doprovodných skupin Boba Dylana, člen skupiny The Band. V žebříčku 100 nejlepších kytaristů všech dob časopisu Rolling Stone z roku 2015 figuruje na 59. místě /zde/. Jako skladatel a hudebník úzce spolupracoval s filmovým režisérem Martinem Scorsesem /The Last Waltz (1978), Raging Bull (1980), The King of Comedy (1983), Casino (1995), The Departed (2006), The Wolf of Wall Street (2013), The Irishman (2019), Killers of the Flower Moon (2023)…/ a dalšími hollywoodskými režiséry.

Narodil se jako Jaime Royal Robertson, byl jedináček. Jeho matka Rosemarie Dolly Chrysler (nar. 6. února 1922) byla původní Američankou z kmenů Cayuga a Mohawk. Vyrostla v rezervaci Six Nations Reserve jihozápadně od Toronta v Ontariu. Žila ve čtvrti Cabbagetown v Torontu a pracovala v továrně na pokovování šperků Coro, kde potkala Jamese Patricka Robertsona a v roce 1942 se vzali. Když byl Robbie dítě, stěhovala se rodina po různých čtvrtích Toronta, kde vyrůstal.

Často cestoval se svou matkou do rezervace Six Nations, aby navštívili její rodinu. Zde se naučil hře na kytaru, zejména s jeho starším bratrancem Herbem Mykem, a díky poslechu rádia – především diskžokeje George „Hound Dog“ Lorenze, který pouštěl rock’n’roll na WKBW v Buffalu ve státě New York – se stal fanouškem rock’n’rollu a R&B. Velký vliv na něj později měla i celovečerní bluesová show Johna R. na WLAC, stanice vysílající z Nashvillu ve státě Tennessee.

Když byl na střední škole, jeho rodiče se rozešli. Matka mu pak prozradila, že jeho biologickým otcem nebyl James, ale Alexander David Klegerman, muž, kterého potkala při práci v továrně Coro. Byl profesionálním hazardním hráčem a byl zabit při nehodě na Queen Elizabeth Way /více zde/.

První kapela, ve které hrál, se jmenovala Little Caesar and the Consuls, kterou v roce 1956 založili pianista/zpěvák Bruce Morshead a kytarista Gene MacLellan. Vystupovali především na místních tancovačkách. V roce 1957 založil se svým přítelem Petem „Thumperem“ Traynorem (který později založil skupinu Traynor Amplifiers) skupinu Robbie and the Rhythm Chords, jejíž název později změnili na Robbie and the Robots poté, co zhlédli film Robby the Robot (1956) a oblíbili si filmovou postavu Robota Robbyho. Traynor upravil Robertsonovu kytaru, osadil ji anténami a dráty, aby jí dodal vzhled vesmírného věku. Později se spojili s pianistou Scottem Cushniem a stali se The Suedes. 5. října 1959, když hráli v Hif Fi Clubu na torontské Merton Street, je uslyšel zpěvák Ronnie Hawkins na několik písní se k nim připojil. Od té doby s ním Robertson spolupracoval. Začal pro něj i skládat a stal se nejprve jeho baskytaristou a poté – pod vlivem Roye Buchanana – virtózním kytaristou jeho skupiny Hawks. Jejím členem byl i bubeník/zpěvák Levon Helm. Během turné po Spojených státech a Kanadě v roce 1961 do sestavy Hawks přibyli Rick Danko, Richard Manuel a Garth Hudson. V této sestavě, ze které se později stala skupina The Band, koncertovali s Hawkinsem až do roku 1963. Začátkem roku 1964 se osamostatnili a oslovili agenta Harolda Kudletse. Ten jim zajistil roční turné po stejných místech, na kterých vystupovali předtím s Ronnie Hawkinsem. Zprvu se jmenovali The Levon Helm Sextet a vedle všech budoucí členů The Bandu ve skupině hráli Jerry Penfound na saxofon a zpěvák Bob Bruno. Po Brunově odchodu v květnu 1964 se skupina přejmenovala na Levon and the Hawks. Penfound zůstal se skupinou do roku 1965. V roce 1965 získali dvě dlouhá letní angažmá v tehdy oblíbeném nočním klubu Tony Mart’s v Somers Point v New Jersey. Hráli šest nocí každý týden po boku Conwaye Twittyho a dalších. Současně se v roce 1964 v Torontu spřátelili s bluesovým zpěvákem Johnem P. Hammondem a spolupracovali s ním na jeho albu So Many Roads (vydáno v roce 1965 ). Robertson na něm hraje na kytaru (je uveden pod jménem Jaime R. Robertson).

Pod názvem Canadian Squires vydali Levon and the Hawks v březnu 1965 na Apex Records ve Spojených státech a na Ware Records v Kanadě singl Uh Uh Uh b/w Leave Me Alone. Obě písně napsal Robertson. Už jako Levon and the Hawks vydali v roce 1965 na Atco Records dva singly – The Stones I Throw b/w He Don’t Love You (Atco 6383) a Go, Go, Liza Jane b/w He Don’t Love You (Atco 6625).[18], všechny skladby opět napsal Robertson.

V srpnu 1965 zavolal Robertsonovi Albert Grossman z managementu Boba Dylana s žádostí o schůzku se zpěvákem Bobem Dylanem. Skupinu doporučila Grossmanovi i Dylanovi Mary Martin, jedna z Grossmanových zaměstnankyň, která pocházela z Toronta a byla přítelkyní kapely. Dylan věděl o skupině také prostřednictvím svého přítele Johna Hammonda a jeho alba So Many Roads. Zpočátku měl Dylan v úmyslu najmout Robertsona jako kytaristu pro svou doprovodnou skupinu. Robertson nabídku odmítl, ale souhlasil s tím, že odehraje s Dylanem dvě vystoupení, jedno ve Forest Hills Tennis Stadium ve Forest Hills v New Yorku 28. srpna a jedno v Hollywood Bowl v Los Angeles 3. září a doporučil Levona Helma, aby hrál na bubny. Ač reakce kritiky k novým hráčům nebyly zcela příznivé, odletěl Dylan ve dnech 15.–17. září do Toronta, setkal se a zkoušel se všemi Levon and the Hawks a celou kapelu najal na své nadcházející turné.

Jako Bob Dylan and the Hawks hráli po Spojených státech během října až prosince 1965, přičemž každý koncert sestával ze dvou částí: akustické show, na níž hrál pouze Dylan na kytaru a foukací harmoniku, a elektrické s Dylanem podporovaným The Hawks. Turné se stalo legendárním. Setkávalo se totiž s vášnivou nepřátelskou reakcí fanoušků, kteří znali Dylana jako prominentní postavu moderní americké folkové hudby a považovali jeho přesun do světa rockové hudby za zradu. Levon Helm dokonce po vystoupení 28. listopadu ve Washingtonu, D.C. skupinu opustil. Na jeho místo na prosincové koncerty nastoupil sessionový bubeník Bobby Gregg. V lednu 1966 pak místo bubeníka zaplnil Sandy Konikoff. V této sestavě odehráli Dylan and the Hawks v únoru až březnu 1966 koncerty po celých kontinentálních Spojených státech a poté se vydali i na světové turné. Od 9. dubna do 27. května 1966 hráli na Havaji, v Austrálii, Evropě, Velké Británii a v Irsku. V březnu Sandy Konikoff skupinu opustil a nahradil jej Mickey Jones, který se skupinou zůstal po zbytek turné. Australská a evropská část turné se setkala s obzvláště tvrdou reakcí nespokojených folkových fanoušků. Show Manchester Free Trade Hall 17. května 1966 se proslavilo výkřikem rozzlobeného diváka: Jidáši!, na což Dylan zareagoval: Nevěřím ti… Jsi lhář!, otočil se na kapelu a řekl: Pořádně to vohulte!, načež spustili poslední píseň večera – Like a Rolling Stone. Nahrávka koncertu oficiálně vyšla v roce 1998 jako The Bootleg Series Vol. 4: Bob Dylan Live 1966, The „Royal Albert Hall“ Concert. Evropskou část turné natáčel dokumentarista D. A. Pennebaker, ale dokončení plánovaného filmu se zpozdilo. Dylan po zotavení se z motocyklové nehody (stala se 29. července 1966), kdy na osm let přerušil koncertní činnost, snímek dokončil sám, ale televize ABC jej odmítla a snímek byl promítán pod názvem Eat the Document až v roce 1972 ve Whitney Museum v New Yorku. V průběhu těchto let Dylan pouze nahrával nová LP (včetně jeho nejdůležitější dbleLP kariéry Blonde on Blonde), přičemž využíval jako doprovodné hráče členy skupiny, především právě Robbie Robertsona.

V únoru 1967 pozval Dylan členy Hawks, aby přijeli k němu do Woodstocku ve státě New York, aby pracovali na jeho nejnovějších skladbách. Robertson se svou tehdejší partnerkou se do jednoho z woodstockých domů přestěhovali, zbývající tři členové Hawks si pronajali dům poblíž, který byl později nazván Big Pink kvůli jeho růžovému exteriéru. V tomto domě Dylan a Hawks každý den zkoušeli a vytvářeli nové písně, z nichž mnohé nahráli v jeho provizorním sklepním studiu.  Nahrávky byly pořízeny koncem jara a podzimu 1967 (v srpnu se do Hawks vrátil bubeník Levon Helm) a začaly kolovat v pirátských vydáních. V roce 1975 vyšel jejich výběr oficiálně na proslulém dble LP The Basement Tapes. Všech 138 nahrávek pak v roce 2014 jako The Bootleg Series Vol. 11: The Basement Tapes Complete. The Hawks se přejmenovali na The Band a v srpnu roce 1968 vydali z těchto session vlastní LP Music From Big Pink (1968), čímž zahájili novou etapu své tvorby. Robertson je na něm vedle hry na kytaru zastoupen čtyřmi vlastními písněmi – The Weight,  Chest Fever, Caledonia Mission a To Kingdom Come. Zpívá však pouze na jedné – To Kingdom Come. První dvě se pak staly základními pilíři repertoáru The Bandu. The Weight byla údajně ovlivněna filmy režiséra Luise Buñuela, zejména snímky Nazarin (1959) a Viridiana (1961). Zobrazuje jedince, který se pokouší stát světcem, vydává se na pouť, ale je zahlcen žádostmi o požehnání a jiné služby od lidí, které potkává.

I pulled in to Nazareth
Was feeling ‚bout half past dead
I just need someplace
Where I can lay my head
„Hey, mister, can you tell me
Where a man might find a bed?“
He just grinned and shook my hand
„No“ was all he said

[Chorus]: Take a load off, Fanny
Take a load for free
Take a load off, Fanny
And (And, and)
You put the load right on me (You put the load right on me)

I picked up my bag
I went looking for a place to hide
When I saw Carmen and the Devil
Walking side-by-side
I said, „Hey Carmen
Come on, let’s go downtown“
She said, „I gotta go
But my friend can stick around“

[Chorus]

Go down, Miss Moses
There’s nothin‘ you can say
It’s just ol‘ Luke, and
Luke’s waitin‘ on the Judgement Day
„Well, Luke, my friend
What about young Anna Lee?“
He said, „Do me a favor, son
Won’t ya stay and keep Anna Lee company?“

[Chorus]

Crazy Chester followed me
And he caught me in the fog
He said, „I will fix your rack
If you’ll take Jack, my dog“
I said, „Wait a minute, Chester
You know I’m a peaceful man“
He said, „That’s okay, boy
Won’t you feed him when you can?“ (Yeah)

[Chorus]

Catch a cannonball, now
To take me down the line
My bag is sinkin‘ low
And I do believe it’s time
To get back to Miss Fanny
You know she’s the only one
Who sent me here with her
Regards for everyone

[Chorus]: Take a load off, Fanny
Take a load for free
Take a load off, Fanny
And (And, and)
You put the load right on me (You put the load right on me)

V britské hitparádě se píseň dostala 21. místo, v americké se jí nedařilo a byla nejvýše na místě 63. Po čase se však prosadila v podání jiných zpěváků – Jackieho DeShannona (US #55, 1968), Arethy Franklin (US #19, 1969), Supremes s the Temptations (US #46, 1969) a poté také zásluhou filmu Easy Rider (1969). Od té doby se stala nejznámější písní kapely a dodnes ji zpívá a nahrála řada zpěváků (v češtině ji často zpíval Petr Kalandra se skupinou Marsyas v přebásnění Oskara Petra pod názvem Břímě), objevila se v desítkách filmů a dokumentů a dostala se do zlatého fondu americké rockové hudby.

https://youtu.be/JvJyyGKERpA

Na jaře 1969 začal The Band veřejně vystupovat, jejich první koncert se konal ve Winterland Ballroom v San Franciscu. Nejslavnější je jejich účinkování na legendárních festivalech Woodstock a na následném britském Isle of Wight (s Bobem Dylanem) v srpnu 1969. V září 1969 vyšlo druhé album skupiny nazvané eponymně The Band. Setkalo se s obrovským úspěchem jak kritiky, tak u posluchačů, dostalo se až na 9. místo americké popové hitparády a v Top 40 se drželo po dobu 24 týdnů. V roce 2009 bylo zařazeno do Library of Congress‘ National Recording Registry. Nejdůležitějšími písněmi z něj jsou The Night They Drove Old Dixie Down s tématem americké občanské války, již v roce 1971 nazpívala Joan Baez a dostal se s ní až na 3. místo americké hitparády. Dalšími pak Up on Cripple Creek jež se v USA dostala koncem roku 1969 na #25 hitparády a je jedinou jimi nahranou písní, která se do žebříčku amerického Top 30 hit dostala, Rag Mama Rag, která se v dubnu 1970 dostala na #16 ve Velké Británii, což je nejvyšší místo, kam se v tomto žebříčku jakákoli píseň The Band dostala, a Whispering Pines, již Robertson napsal s Richardem Manuelem, je jež v roce 1970 vyšla jako singl ve Francii. 2. listopadu 1969 vystoupil The Band v Ed Sullivan Show, což bylo jediné z pouhých dvou jejich živých televizních účinkování.

The Band poté vydali svá další LP – Stage Fright (1970), Cahoots (1971), Rock Of Ages (dble, 1972), Moondog Matinee (1973) -, která dnes všechna patří do zlatého fondu rockové hudby. Na jeviště se vrátili ale až 28. července 1973, kdy vystoupili na Summer Jam at Watkins Glen spolu se skupinami The Allman Brothers Band a The Grateful Dead. Nahrávky The Bandu z tohoto koncertu vyšly v roce 1995 u firmy Capitol Records na albu nazvaném Live at Watkins Glen.

V únoru 1973 se  Bob Dylan přestěhoval z Woodstocku v New Yorku do Malibu v Kalifornii, v létě téhož roku jej následovaů Robertson a v říjnu ostatní členové The Bandu. V roc 1974 všichni společně vystoupili na stadionu v Chicagu a následném reunion turné. David Geffen podepsal Dylan s Asylum Records a spolupracoval s promotérem Billem Grahamem na konceptu, který by se stal Bob Dylan and the Band 1974 Tour. Bylo by to Dylanovo první turné po více než sedmi letech. V roce 1974 nahráli a vydali s Bobem Dylanem u Asylum Records LP Planet Waves. Album se stalo #1 v žebříčku časopisu Billboard a udrželo se v něm čtyři týdny, dalších dvanáct pak v the Billboard Top 40. Jednalo se o první Dylanovo LP, které dosáhlo #1 a první a jediné, které nahráli Bob Dylan a The Band společně ve studiu. Následné turné, které začalo 3. ledna 1974 v Chicago Stadium a skončilo 14. února v The Forum v Inglewood v Kalifornii, je zaznamenáno na double albu Before the Flood (nahráno bylo na posledních třech koncertech v The Forum), jež vydala firma Asylum Records 20. července 1974. Dostalo se na #3 Billboard žebříčku a v Top 40 se udrželo deset týdnů.

1. listopadu 1975 vydal The Band po čtyřech letech nové vlastní LP nazvané Northern Lights – Southern Cross, jež nahrál na jaře a v létě téhož roku. Dostalo se na #26 Billboard žebříčku, v Top 40 se drželo pět týdnů.

V červnu 1976 se skupina vydala na rozlučkové turné, jež vyvrcholilo koncertem ve Winterland Ballroom na den díkůvzdání 25. listopadu 1976. Show byla připravena jako gala event s lístky v ceně $25 pro každou osobu, což obsahovalo i večeři – Thanksgiving dinner – podávanou divákům (bylo jich kolem pěti tisíc) během večera. Na jevišti se během něj vystřídala a s Bandem zahrála či zapívala řada exklusivních hostů včetně Ronnieho Hawkinse, Muddyho Waterse, Paula Butterfielda, Dr. Johna, Boba Dylana, Erica Claptona, Van Morrisona, Neila Diamonda, Joni Mitchell, Neila Younga, Emmylou Harris, a dalších. Akce začala v 17 hodin. Diváci nejprve dostali tradiční večeři podávanou na Den díkůvzdání u stolů osvětlených svíčkami (byla i verze vegetariánská jako alternativní menu). Přitom hrál Berkeley Promenade Orchestra valčíkovou hudbu. Ve 20 hodin se stoly odnesly a ve 21 hodin nastoupil The Band s hodinovým sólovým koncertem. Těsně po 22. hodině představil Robertson Ronnieho Hawkinse, prvního hosta na pódiu, na němž se pak střídali všichni ostatní až do půlnoci. Skupina si vzala 30minutovou přestávku, během níž několik básníků Bay Area předneslo své básně. Po přestávce se kapela vrátila a mimo jiné zahrála novou skladbu s názvem The Last Waltz Theme, kterou Robertson dokončil před necelými dvěma dny. Bob Dylan byl přiveden na konci tohoto druhého setu, zahrál několik svých písní a nakonec se spojil s ostatními hostujícími hvězdami při závěrečné písni I Shall Be Released. Poté následovaly dvě all-star jam sessions, po kterých se kapela opět vrátila, aby show uzavřela písní Baby Don’t You Do It.

Rok a půl poté, 7. dubna 1978, vydala firma Warner Brothers  Records trojalbum The Last Waltz se záznamem tohoto koncertu. Prvních pět stran obsahuje živé nahrávky z koncertu, šestá studiová sessions pořízená ve studiích MGM. Album se dostalo na #16 Billboard žebříčku, v Top 40 se udrželo osm týdnů. koncert současně zaznamenával i režisér Martin Scorsese. Jeho film Poslední valčík byl uveden do kin 26. dubna 1978 a je dnes považován za najlepší záznam koncertu v dějinách rockové hudby. Jeho vliv je patrný v dalších obdobných „rockumentech“, jako jsou například Talking Heads‘ Stop Making Sense (1984) či Rattle and Hum (1988) skupiny U2.

Další léta své plodné umělecké kariéry hojně koncertoval a spolupracoval s řadou rockových, popových, ale i folkových hudebníků – Ringo Starr (LP´s Ringo, 1973, Goodnight Vienna (1974), Joni Mitchell (píseň Raised on Robbery na jejím LP Court and Spark, 1974), Carly Simon, Ericem Claptonem (LP No Reason to Cry, 1975), Neilem Diamondem (LP Beautiful Noise, 1976, double LP Love at the Greek, 1977) včetně sólových počinů členů The Band. Stal se uznávaným „session“ hudebníkem, čehož v dalších desetiletích využívala řada renomovaných hvězd. Současně skládal a nahrával hudbu pro filmy, především pro svého přítele Martina Scorseseho (Raging Bull, 1980, The King of Comedy, 1983, The Color of Money, 1986, Casino, 1995, Gangs of New York, 2002, The Departed, 2006, Shutter Island, 2010, The Wolf of Wall Street, 2013, Silence, 2016, The Irishman, 2019, Killers of the Flower Moon, 2023).

A nadále vydával i sólová alba. Debutoval LP Robbie Robertson v červenci 1986 (#35 v Billboard 200, tři týdny se udrželo v Top 40). V září 1991 následovalo LP Storyville ( #15 v Billboard Mainstream Rock žebříčku). Obě alba získala řadu nominací na výroční ceny americké hudby. V roce 1994 se vrátil ke svým indiánským kořenům, založil skupinu složenou z původních amerických obyvatel, již nazval the Red Road Ensemble a nahrál album Music for the Native Americans, kolekci písní doprovázejících dokumentární televizní seriál společnosti TBS. V roce 1998 následovalo obdobně koncipované album Contact from the Underworld of Redboy, za něž obdržel Juno Award za nejlepší aboriginskou kanadskou nahrávku roku. 5 dubna 2011 vydal své páté sólové album How to Become Clairvoyant, na němž spolupracoval s Ericem Claptonem a dalšími známými hodebníky (Steve Winwood, Trent Reznor, Tom Morello, Robert Randolph, Rocco Deluca, Angela McCluskey, Taylor Goldsmith z Dawes). Na dalším – šestém – sólovém albu Sinematic vydaném 20. září 2019 hostoval irský zpěvák Van Morrison.

Více o jeho životě a tvorbě např. zde, zde, zde. V listopadu 2016 vydal autobiografii Testimony (vydalo nakl. Crown Archetype). V roce 2019 o něm a skupině The Band natočil režisér Daniel Roher dokument Once Were Brothers: Robbie Robertson and The Band.

Byl členem kanadské charitativní organizace Artists Against Racism. Za svou práci (sólovou i ve skupině The Band) získal řadu ocenění. Například v roce 2003 byl uveden do Canada’s Walk of Fame, v roce 2005 obdržel čestný doktorát na York University, v roce 2006 získal cenu Governor General’s Performing Arts Award za celoživotní mistrovství, kanadské nejvyšší ocenění za umění. V roce 2008 obdržel se skupinou The Band cenu The Grammy Lifetime Achievement Award. V roce 2011 byl uveden do Canadian Songwriters Hall of Fame a 27 května 2011 se stal nositelem Order of Canada, který mu udělil guvernér David Johnston. V roce 2014 byla skupina The Band uvedena do Canada’s Walk of Fame. 14. října 2017 obdržel jako zcela první ocenění Lifetime Achievement Award od indiánské komunity Six Nations. A v roce 2019 obdržel klíč od města Toronto od jeho tehdejšího starosty Johna Toryho.

24. března 1968 se oženil s kanadkou novinářkou Dominique Bourgeois, s níž měl tři děti – dcery Alexandru a Delphine a syna Sebastiana. V březnu 2022 se zasnoubil s kanadskou podnikatelkou, restauratérkou a soudkyní Janet Zuccarini. Vzali se letos (žili spolu od roku 2018).

O jeho úmrtí informoval dnes časopis Variety /zde/. Zemřel obklopen svou rodinou po dlouhé a těžké nemoci. Jeho úmrtí oznámil jeho manažer Jared Levine s tím, že Robertson nedávno dokončil svůj poslední projekt, hudbu pro film Zabijáci rozkvetlého měsíce v režii Scorceseho. Rodina požádala, aby místo květin lidé posílali peníze na kulturní centrum pro kanadské domorodé obyvatele.

/Pro i-DN z více – především zde – zdrojů zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 10. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Robbie Robertson

1. Karel Ševčík

   

   Zpracoval
   jste Robbieho bezvadně !!! Našel jsem spoustu informací, které jsem neznal.
   Dík!

   17.12.2023 (0.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ