Zemřel Zdeněk Braunschläger

V roce 2014. FOTO RADEK LAUDIN

Zdeněk Braunschläger

30. 1. 1932 Boskovice – 17. 1. 2018 Praha

Herec a scenárista. Hrál v první inscenaci Divadla Semafor Člověk z půdy, později byl členem Divadla na Vinohradech a Činoherního klubu.

S divadlem začínal v Třebíči pod režijním vedením Josefa Gerži. V tomto městě strávil svoje dětství a mládí. Po studiích herectví na brněnské JAMU (absolutorium v roce 1955) hrál nejprve v Brně v Divadle bratří Mrštíků (1955-1960). V roce 1960 přešel do Prahy, hrál v Semaforu (1960-1962), poté v letech 1962-1964 v Divadle na Vinohradech, v experimentálním zájezdovém souboru Maringotka (1964-1965), v Československém souboru písní a tanců (1965-1971) a současně v Činoherním klubu (1965-1973).

Uprostřed (druhý zprava) s Waldemarem Matuškou v inscenaci divadla Semafor Člověk z půdy (r. František Filip, Václav Lohniský, Jiří Němeček, Jiří Vrba, 1961). FOTO archiv ČT

Od poloviny padesátých let se objevoval i ve filmu a později v televizi. Svou první větší filmovou roli ztvárnil v roce 1955 ve snímku Větrná hora režiséra Jiřího Sequense. Jeho role byly vesměs epizodní, zřídka pak vedlejší nebo dokonce větší. Ztvárňoval postavy policistů, důstojníků, v mladším věku také dělníků a brigádníků; menší role získával v TV seriálech (Hříšní lidé města pražského, 1968, Chalupáři, 1975, 30 případů majora Zemana, 1978, Plechová kavalerie, 1979, Dnes v jednom domě, 1979 ad.). Koncem sedmdesátých let ukončil své aktivní působení ve filmu i televizi a pokusil se ve filmu uplatnit jako autor námětu a scenárista (Oddechový čas, 1977; Město mé naděje, 1978). V roce 1980 hrál ve filmu na dlouho naposledy – ve snímku Signum laudis režiséra Martina Hollého.

S Rudolfem Hrušínským ve filmu Petra Schulhoffa Po stopách krve (1969). FOTO archiv

V roce 1980 totiž se svým tehdy šestiletým synem (dnes je pilot letadel) emigroval do tehdejšího západního Německa, kde zprvu pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Odtud ale po čase odešel a začal pracovat v jedné bavorské nemocnici, kde rozvážel léky. V Německu napsal i rozhlasovou hru o muži, který překročí hranice a stane se pozorovatelem nového světa. „Psal jsem o sobě, to bylo tehdy moje téma,“ řekl o této hře, kterou tehdy natočil a odvysílal německý rozhlas.

Po roce 1989 se vrátil do Třebíče, kde mu vrátili dům na dolní straně Karlova náměstí. Kdysi tam jeho rodina mívala řeznictví a uzenářství (v roce 1989 v domě sídlil Svaz myslivců). Zchátralou budovu nechal opravit a ve dvoře vybudoval zahradní restauraci. Později dům prodal a žil střídavě v Mnichově a v Praze.

V prosinci 2016 se synem Petrem. FOTO OLDŘICH BAŠUS

Herectví se věnoval už jen výjimečně, nabídky na role většinou odmítal. Když ho ale oslovil režisér Juraj Herz se scénářem filmu Habermannův mlýn, souhlasil. Když pobýval v Praze, přátelil se kromě jiných s hercem a režisérem Janem Kačerem. Rád vzpomínal na časy, kdy bydlel na Václavském náměstí vedle zpěváka Waldemara Marušky. O oba byty pak přišli, když emigrovali.

V roce 2015 obdržel Cenu města Třebíče.

Měl dceru a syna. Zemřel po dlouhé těžké nemoci. Přátelé na něj veřejně zavzpomínají v pátek 26. ledna při posezení v pražské Malostranské besedě.