Svá dětská a mladická léta prožil ve Frýdku-Místku. Po maturitě na gymnáziu vystudoval obor režie na pražské DAMU, kde byl mimo jiné žákem Alfréda Radoka a Radovana Lukavského. V roce 1961 nastoupil do svého prvního angažmá v tehdejším Divadle Julia Fučíka na Výstavišti – Brno a brněnské divadlo se staly jeho životním i uměleckým osudem. V lednu 1966 se stává kmenovým režisérem Mahenovy činohry – souboru, který tehdy prožíval nejzářivější éru své dosavadní historie. Už předtím ovšem v roce 1965 v „Mahence“ hostoval inscenací Klicperova Hadriána z Římsů. Jeho první režií jako kmenového režiséra souboru byla inscenace hry Ludvíka Kundery Zvědavost. Záhy se velmi výrazně v ambiciózním a úspěchy sbírajícím souboru prosadil jako tvůrce s mimořádnou imaginativností prosycenou ovšem hlubokou analýzou textu a mimořádným smyslem pro práci s hercem, péči o důsledný a soustavný hercův vývoj. Z Kaločových inscenací tohoto období jmenujme Uhdeho Děvku z města Théby, Šúdrakův Hliněný vozíček, Euripidovy a Sartrovy Trójanky, Ionescova Nosorožce, Shakespearova Romea a Julii a v mnohém průlomovou inscenaci Puškinova Borise Godunova, kterou ovšem nastupující normalizátoři v roce 1970 po několika reprízách stáhli z repertoáru.
Foto archiv NdB
Jedním z nejcharakterističtějších rysů Kaločovy režijní tvorby byla důkladná analýza textu díla a detailní práce s textem, která namnoze vyústila ke změnám v jeho struktuře, jež ovšem nikdy nebyly v rozporu s původním autorským záměrem, ale sloužily k posílení, prohloubení eventuelně výraznějšímu současnému vyznění díla. A samozřejmě vždy byla jeho prioritou koncepční práce s herci. Měl zásluhu na růstu řady význačných hereckých osobností Mahenovy činohry, které se staly čelnými reprezentanty českého divadla. Jeho důraz na důjladná rozkrytí textu jej nakonec přivedl i k vlastní dramatické tvorbě (Mejdan na písku, Holátka či V zajetí něžné chiméry).
Normalizační sedmdesátá a osmdesátá léta sice přinesla výrazné zúžení možného repertoáru, Mahenova činohra ale měla štěstí na dobré vedení, takže i při všech omezeních daných tehdejší politickou praxí se zde hrál kvalitní repertoáru umožňující podporu kvalitní tvorby. Zdeněk Kaloč těchto možností plně v daných mezích využíval. Jednou z nejvýznamnějších oblastí, na něž se orientoval, byla ruská klasická tvorba i špičkové tituly ze soudobé produkce sovětských autorů. Po Borisi Godunovovi přišla velká tolstojovská freska Vojna a mír a první z Kaločových skvělých inscenací děl F. M. Dostojevského – Idiot s Ladislavem Lakomým a Jaroslavem Dufkem ve stěžejních rolích Myškina a Rogožina. Tentýž titul si později zopakoval i v pražském Národním divadle.
Foto archiv ČT
V sedmdesátých letech se proslavil svými třemi čechovovskými inscenacemi – Platonov, Racek a Ivanov, v nichž se souborem, ve kterém se Čechov dlouho nehrál, dokázal díky svému objevnému výkladu a minuciózní režijní práci vytvořit skvělé současné divadlo plně rezonující s problémy současnosti. Z titulů autorů tehdejšího Sovětského svazu je nutné se zmínit především o prvním českém uvedení titulu kirgizského autora Čingize Ajtmatova Den delší než století a Gorinovu dramatickou adaptaci povídek Šoloma Alejchema Tovje vdává dcery.
Významnou roli v jeho režijní tvorbě uvedeného období zaujímá rovněž česká klasika. Zde je nezbytné jmenovat alespoň jeho pozoruhodné inscenace her Gabriely Preissové Jenůfa a Gazdina roba, k níž se po její brněnské premiéře v roce 1981 po létech vrátil v pražském Divadle Na Vinohradech (s Dagmar Veškrnovou v titulní roli) a posléze i v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V osmdesátých letech vzbudily zaslouženou pozornost jeho novátorské inscenace dvou Tylových textů – Strakonického dudáka a scénické montáže Dvě stě čtyřicet sedm dní, Jan Hus, kde uplatnil princip prolínání původního Tylova textu s úpravou Jindřicha Honzla a vlastním autorským vkladem na základě studia současných historiků.
Po roce 1990 mohl uplatnit své zkušenosti a schopnosti při inscenování autorů, kteří byli do té doby zapovězeni. Inscenoval původní novinku Karla Sidona Shapira, hry francouzského dramatika Paula Claudela Zvěstování panně Marii a Saténový střevíček. Vracel se k ruské klasice. Po Gogolově Ženitbě následovaly inscenace textů Fjodora Michailoviče Dostojevského Běsi, Bratři Karamazovi (za roli Fjodora Karamazova v této inscenaci obdržel Jaroslav Dufek Cenu Thálie), Zločin a trest a Hráč.
V devadesátých letech si na pár sezón, aniž by přerušil svou práci v Mahenově činohře, „odskočil“ do pražského Divadla na Vinohradech, kde mimo jiné uvedl Gazdinu robu, Bratry Karamazovy a Molièrova Misantropa, kterého poté inscenoval i v Brně.
Na mateřské scéně slavila úspěch mimo jiné jeho další inscenace z ruské klasiky, kterou byla v jednom večeru uvedená trilogie A. V. Suchovo-Kobylina pod názvem Tearelkinova smrt, Cocteaův Dvojhlavý orel, Werfelův Kozlí zpěv, Hamptonovy Nebezpečné vztahy či Shakespearův Hamlet.
S jeho jménem se často setkáváme i v řadě dalších českých divadel (například Národní divadlo Praha, Národní divadlo moravskovskoslezské a Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Divadlo J. K.Tyla v Plzni a další). Z jeho zahraničních inscenací jmenujme inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu v norském Oslo a Haškova Švejka v ruské Voroněži. Na zahraničních scénách byl často uváděn jeho Mejdan na písku (Německo, Rusko, Řecko, Bulharsko…)
V roce 2011 byl uveden do Síně slávy Národního divadla Brno. Foto Jana Hallová
Ke konci své kariéry se často věnoval i operní režii. V Brně to byly především tři janáčkovské inscenace: Z mrtvého domu, Káťa Kabanová a Její pastorkyňa, v Národním divadle Praha pak inscenace opery Bohuslava Martinů Trojí přání, Síla osudu, Giuseppe Verdiho a kompletní provedení Pucciniho triptychu Il trittico, v Plzni pak Musorgského Boris Godunov.
V brněnském televizním studiu natočil řadu inscenací, z nichž jmenujme alespoň adaptaci Werfelova Sjezdu abiturientů, Šťastného Jima Kingsley Amise či jeho vlastní text Mejdan na písku.
Z posledních Kaločových inscenací jmenujme muzikál A. L. Webera Líp se loučí v neděli s Martou Kubišovou v pražském Divadle Ungelt, spolupráci s herečkou Simonou Stašovou (monodrama Willyho Russella Shirley Valentine a inscenace hry Neila Simona Poslední ze žhavých milenců).
Jeho poslední divadelní režií byl Garderobiér v Plzni v roce 2013. V brněnském Národním divadle naposledy režíroval v roce 2011 inscenaci složenou ze dvou textů Slawomira Mrożka Kouzelná noc a Letní den.
Patřil k držitelům Ceny města Brna. Jeho syn David je herec, dlouholetý člen souboru Národního divadla Brno.
Zemřel dnes nad ránem po krátké nemoci. Informaci o jeho úmrtí, kterou jako první přinesl Český rozhlas, potvrdila mluvčí činohry NdB Gabriela Kodysová. Divadlo podle ní vyvěsí divadlo na své budově černý prapor.
(Převzato z více vřejných zdrojů, především z webových stránek Národního divadla Brno – autor Mojmír Weimann, pro i-DN upravil hul)
