Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy
Zemřela Agnes Varda
Agnès Varda. Foto Carlos Alvarez
Agnès Varda
30. 5. 1928 Ixelles (Brusel, Belgie) – 29. 3. 2019 Paříž (Francie)
Filmová režisérka, scénáristka a dokumentaristka, klíčová postava Francouzské nové vlny. Ve svých filmech se zabývala sociální problematikou a feminismem.
Narodila se v bruselské čtvrti Ixelles jako Arlette Varda. Otec Eugene Jean Varda byl řeckého původu, matka Christiane Varda (rozená Pasquet) Francouzka. V roce 1940 se rodina přestěhovala do pobřežního Sète nedaleko Montpellier v jižní Francii, kde Agnès Varda prožila dětství a dospívání. Vystudovala historii umění na École du Louvre a fotografii na École nationale supérieure des beaux-arts. Po studiích pracovala jako fotografka pro Théâtre National Populaire, kde se také seznámila s Philippem Noiretem a Sylvií Montfort, kteří poté hráli v jejím prvním filmu.
Věnovala se tvorbě experimentálních, hraných i dokumentárních filmů a ráda stírala hranici mezi hranou a dokumentární tvorbou. Její dokumenty se nesnažily dosáhnout co největší objektivity – naopak je pro ně typické subjektivní vidění světa. Ve svých filmech se zaměřovala na eroticismus, věk, smrt, čas, kolektivní nevědomost a prezentování sociálních tabu. Pro způsob práce s ženskými představitelkami ženskou tematiku svých filmů byla považována za feministku.
Kritika ji již jako třicetiletou označila za prarodičku Nové vlny, jindy bývala zařazována mezi členy hnutí Rive Gauche (Levý břeh), kam patří i Chris Marker, Alain Resnais, Marguerite Duras, Alain Robbe-Grillet, Jean Cayrol či Henri Colpi. Ačkoli se tato skupina stavěla do opozice vůči hlavnímu proudu Nové vlny kolem časopisu Cahiers du cinéma, obě skupiny používaly podobné techniky a využívaly ve své tvorbě experimentu. Agnès Varda se vůči jakémukoli kategorizování vymezovala – velmi si zakládala na tvůrčí svobodě a ke svým filmům si většinou sama psala scénáře, případně je i produkovala.
Již její první film La Pointe Courte z roku 1955 je považován za předzvěst Nové vlny – odehrává se ve stejnojmenné rybářské vesnici a natočila jej pro smrtelně nemocného přítele, který toužil vesnici poznat, ale nemoc mu její návštěvu znemožňovala. V šedesátých letech se proslavila snímkem Cléo od pěti do sedmi, zachycujícím prakticky v přímém přenosu dvě hodiny života mladé pařížské šansoniérky, jímž si vysloužila cenu francouzských kritiků a nominaci na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Stříbrného medvěda na Berlinale získala v roce 1965 za film Štěstí. Následoval muzikál Jedna zpívá, druhá ne z roku 1977 a v roce 1985 další cena, Zlatý lev na festivalu v Benátkách, za film Bez střechy a bez zákona se Sandrine Bonnaireovou. Jako dokumentaristka byla oceněna v roce 2009 francouzskou filmovou cenou César za film Agnèsiny pláže. Dokumentární tvorbě se věnovala především v posledních letech: v roce 2017 natočila spolu s umělcem známým jako JR například snímek Visages, villages (Tváře, vesnice), v němž fotili francouzský venkov z náklaďáku.
V roce 2002 byla vyznamenána cenou Francouzské akademie za celoživotní přínos kinematografii. V dubnu 2009 se stala držitelkou Řádu čestné legie. V květnu 2010 obdržela ocenění za celoživotní dílo na filmovém festivalu v Cannes. V květnu 2013 se stala nositelem Velkokříže Národního řádu za zásluhy. V roce 2015 získala čestnou Zlatou palmu a o dva roky později také čestného Oscara za celoživotní dílo. Dokumentární a filmovou tvorbu vyučovala jako profesorka na European Graduate School. V roce 1971 podepsala Le manifeste des 343 na podporu uzákonění potratů ve Francii.
Jako první režisérka obsadila Gérarda Depardieu, film však nebyl kvůli nedostatku financí dokončen. Při svém pobytu v USA v letech 1968 a 1970 byla rovněž jednou z prvních, kdo postřehl talent Harrisona Forda. Byla blízkou přítelkyní Jima Morrisona, o čemž svědčí i fakt, že se v roce 1971 jako jedna z mála účastnila jeho pohřbu na hřbitově Père Lachaise.
V roce 1958 se jí narodila dcera Rosalie, jejímž otcem je herec Antoine Bourseiller. O průběhu těhotenství natočila režisérka krátký dokument L’opéra-mouffe, a vytvořila tak jakýsi filmový deník těhotné ženy v Paříži. V roce 1962 se provdala za režiséra Jacquese Demyho a v roce 1972 se jim narodil syn Mathieu. V roce 1990 manžel zemřel, k jeho životu se ovšem režisérka vracela ve své tvorbě, například filmy Jacquot de Nantes (1991) či L’univers de Jacques Demy (1995).
Zemřela na rakovinu, o smrti informoval deník Figaro.
Komentáře k článku: Zemřela Agnes Varda
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
