Zemřela Gabriela Vránová

Šedesátá léta. FOTO archiv herečky

Za svým prvním divadelním angažmá putovala pak do Ostravy, kde však strávila dvě sezóny na jevišti Státního divadla (1960-1962). Přes poměrně krátké období, které zde prožila, vzpomíná na Ostravu dodnes ráda i na své herecké začátky (Dům Doni Bernardy, Dalskabáty aneb Hříšná ves). Ačkoli působila mimo Prahu, její herecké schopnosti neušly pozornosti filmařů a dostala první dvě velké příležitosti před kamerou. Lyricky pojatou postavu vesnické dívky Běty předvedla v Krškově melodramatu Kde řeky mají slunce (1961) a po boku Vladimíra Menšíka hlavní roli v komedii Hledá se táta (1961).

Maryša (r. František Štěpánek, DnV 1972). FOTO archiv herečky

Její celoživotní herecké působení je spojeno s Divadlem na Vinohradech v Praze, kam na pozvání tehdejšího ředitele Luboše Pistoria nastoupila v roce 1962 a s přestávkou let 2005 – 2011 byla v angažmá až do loňského roku. Vystoupila zde v desítkách hlavních rolí světového i domácího repertoáru. Sama si nejvíce cenila titulních postav v inscenacích Nora (za kterou v roce 1975 obdržela divadelní Cenu Jaroslava Průchy), Antigona, Maryša nebo Faust a Markétka. Další stěžejní úlohy ztvárnila ve světové klasice (Romeo a Julie, Tři sestry, Letní hosté) i osvědčeném domácím repertoáru (Dalskabáty, hříšná ves, Loupežník, Měsíc nad řekou, Tvrdohlavá žena), či v hrách moderních autorů (Král Jan). Ačkoli se z postav lyrických dívčích hrdinek přehrála především do úloh tragicky pojatých a psychicky nevyrovnaných žen, prokázala i své kvality v komediálním repertoáru. Vedle své domovské scény hostovala po roce 2000 i na dalších pražských scénách (Činoherní klub – U kočičí bažiny, 2009; Divadlo U Hasičů – Vila s věčným břemenem, 2007; Studio DVA – Absolvent – 2005, Dámská šatna, 2009), anebo v agenturních produkcích (Tenor na roztrhání – 2004).

S Vlastimilem Brodským (Trepifajksl) v roli Plajznerky v Dalskabátech, hříšné vsi (r. František Štěpánek, DnV 1982). FOTO M. POŠ

Ve filmu po příchodu do Prahy už příliš velkých nabídek nedostala. V šedesátých letech to byly dva snímky kriminálního žánru (Poklad byzantského kupce, 1966; Smrt za oponou, 1966), ostatní role před filmovou kamerou byly již jen menšího rozsahu. V sedmdesátých letech hrála jen v jednom filmu, komedii Hop – a je tu lidoop, 1978, v osomdesátých se přehrála do nevelkých rolí matek mladých hrdinek (Uf – oni jsou tady, 1988; Čekání na Patrika, 1988).

S Vladimírem Dlouhým v Tomáši Becketovi Jeana Anouilha (r. Jan Novák, DnV 2004. FOTO JAKUB TABERY

Mnohem více příležitostí se jí dostalo v televizi. Nutno je připomenout především čtyři velké seriálové role. Lyrický dívčí půvab zúročila v postavě Lízy Bornové v mimořádně úspěšném seriálu Sňatky z rozumu (1968) a v podobně pojatém F. L. Věk (1971), ve kterém hrála typově zcela odlišnou postavu lehkomyslné Betty. Z rolí současných žen je dodnes populární její ušlápnutá Anička Čiháková v legendárních Chalupářích (1975). Výraznou úlohu psychicky vyčerpané učitelky Hajské pak ztvárnila v seriálu My všichni školou povinní (1984). Z televizních inscenací jmenujme historický snímek Slečna Rajka (1979), v němž hrála titulní roli.

Jana Brejchová, Radovan Lukavský, Gabriela Vránová a Dana Medřická v TV seriálu F. L. Věk (r. Frantiček Filip, ČT 1971). FOTO archiv

Důležitá byla její činnost v rozhlase, kde se věnovala umělecké recitaci a přednesu. Připravovala také hudebně-literární pořady nejen v rozhlase, ale i v divadelních sálech a klubech. Letitá práce v tomto oboru jí vynesla ocenění Křišťálovou růží na Poděbradských dnech poezie (1995). Je také držitelkou ceny Prix Bohemia za své dlouholeté působní v rozhlase, kde pořídila četné nahrávky pohádek, dramatizací literárních děl či recitované poezie.

Drobečky z perníku, režie Petr Kracík, DnV 2001 (zleva Vránová, Dana Kolářová a Miroslav Moravec). FOTO PETR NAŠIC

Práci za mikrofonem uplatnila také v dabingu, kde dlouhá léta propůjčovala svůj hlas světovým filmovým hvězdám Marylin Monroe, Catherine Deneuve, Jeanne Moreau, Elizabeth Taylor a dalším. Také zde dosáhla uznání a v roce 2004 obdržela dabingovou Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství.

Se svým synem Ondřejem Kepkou (Míša – jeho první herecká role) v roli jeho matky v televizní inscenaci Tetinka (r. Jiří Bělka, ČT 1976). FOTO archiv herečky

Z dalších ocenění uveďme Cenu Karla Čapka (1994), která souvisí s aktivitami Gabriely Vránové v oblasti zpřístupňování a popularizaci díla významných českých spisovatelů. Ostatně i sama se prosadila jako spisovatelka. Výběr jejích poetických fejetonů se pod názvem Magnetický vítr dočkal dvojího vydání. Její četné aktivity Vránové v různých oblastech je nutno doplnit i o práci pro charitu a pedagogickou činnost – od roku 1974 vyučovala herectví na Pražské konzervatoři.

FOTO archiv herečky

Od roku 1968 byla provdaná za Jiřího Kepku, středoškolského profesora matematiky a autora učebnic. Jejich syn Ondřej Kepka (*1969) začínal jako dětský herec, poté se stal režisérem a od loňského roku je prezidentem Herecké asociace.

Zemřela po těžké nemoci dnes ráno. Novinářům to oznámil její syn Ondřej Kepka.