Zemřela Ivana Hloužková
Něco o Ivance
Vladimír „Láry“ Hauser
Známe ji patrně všichni jako herečku z Brna a víme, že její láskou bylo divadlo, nicméně stejně všeobjímající láskou zahrnovala svoji rodinu a Mikulov.
Narodila se ve Valticích a kraji vína zůstala věrná. Žila v Mikulově až do doby, než odešla studovat do Brna. Její tatínek byl voják – prý přísný a spravedlivý – a maminka knihovnice, soucitná a tolerantní. V rodině byli i ochotníci, Ivančino jablko tedy nespadlo daleko od stromu. A sourozenci? Bratr Petr a sestra – dvojče Hana – taktéž herečka. Spolu vystudovaly konzervatoř a spolu hrály i na Provázku. Několikrát jsem byl svědkem situace, kdy někdo nepříliš znalý pozdravil: Ahoj Ivano, a ozvalo se zpět: Ahoj, já jsem Hana. Když se ty dvě ocitly spolu na jevišti, překvapený divák si zprvu říkal: Jak to udělali? Vždyť jsou tam dvě stejný! Nemohu nezmínit Ivančina manžela Slávka, kterého jsem taky znal, býval naším skalním divákem, ale bohužel před jedenácti lety zemřel…
Iva se do rodného domu v Mikulově vracela každou volnou chvíli, v poslední době za svými milovanými vnoučaty Justýnkou a Jarim. S sebou si brávala svého, jak říkala, druhého syna – kocoura Hugoslava.
Dělila svou lásku mezi rodinu a divadlo, i když v divadle byla často víc než doma. A to už od roku 1981, kdy se coby čerstvá absolventka brněnské konzervatoře uvázala na Provázek, jemuž zůstala věrná do poslední chvíle. Za čtyři dekády svého působení nejdříve v Domě umění a pak na Zelném trhu nezaměnitelným způsobem ztvárnila role ve více než sto třiceti inscenacích. Představme si řadu více než sto třiceti dívek, žen rozličného stáří, dokonce i mužů a jednoho Tarzana. A ti všichni jsou Ivana. Hrála, dokud mohla, a pokud by život záležel pouze na neuvěřitelné síle její vůle a pocitu zodpovědnosti vůči svým kolegům a divákům, šla by s námi do kostýmu myslím ještě i dnes večer. Protože hrát se musí. Protože co všichni ti lidi…?! Co ona nepsaná smlouva živého dialogu člověka s člověkem, srdce se srdcem?
Vedle Ivy zkrátka nešlo zapomenout na skutečnost, že možnost dělat divadlo je privilegium i závazek. A privilegiem i závazkem bylo v průběhu těch let vlastně každé profesionální setkání s ní.
S Ivou vcházel na jeviště – většinou hodně hlasitě – cit pro nadsázku a grotesknost lidské existence, pro divadlo s velkým D. Její postavy dýchaly lidskostí a humorem a právem zdomácněly v srdcích diváků. Její poctivost a nasazení byly strhující. V obojím nasazovala laťku, ke které spolu s námi vzhlíželi kolegové široko daleko. Při práci byla fenomenálně nesmlouvavá k sobě a velkorysá ke druhým. Oddaná divadlu a divákům. Statečná a houževnatá. Živelná. S hrdou pokorou a pokornou hrdostí svá.
Neboj se, má milovaná kolegyně, podobné repliky a vážnou masku pohřebního mluvčího už jak širák odhodím v dál, neboť vím, že bys mě za ni poslala do háje, mám-li být slušný. Tebe jsem přece zažil především jako milovnici humoru, srandy, veselí, komična, dobré zábavy i dobrého vína – to přece k sobě patří, ne? Koneckonců, poté co Tě do nebeskýho angažmá předešel Peca, pro něhož jsem byl odjakživa terčem vtipů, zastoupilas ho dokonale. A taky sis to řádně užívala a já často s chutí nalítl Tobě stejně jako předtím Jurovi. Byla to taková šatnová hra jako drobné pokračování toho, co jsme spolu zažívali čtyřicet let na jevišti, v autobuse, autě či letadle, na lodi a – já nevím – v raketě, kdyby ji divadlu nabídli jako dopravní prostředek.
Teď jsem si to uvědomil. Čtyřicet let… přes čtyřicet let… Tak dlouho někdy nevydrží ani přátelství, natož spolupráce. Ale jasně, partnerství a přátelství na jevišti a v šatně, to je jiný kafe, to může zrát jak víno… Může, když je s kým.
Za chvilku bude červen, to jsme spolu slavívali narozeniny. Máš je den po mně… V devětaosmdesátým v Sankt-Petěrburgu, tehdy ještě Leningradě, jsme společně tahali z moře vychlazené narozeninové šampáňo jako ryby navázané na provázcích a Tys mi říkala: Podívej na ty vegetariány, jak vylizují kastrol po Aťčiných vepřových medailonkách! A loni jsme na Tvoje narozeniny spolu hráli Oskara a růžovou paní. Jo, užívali jsme si smích i pláč diváků a jejich potlesky, jenom sami dva na sklepní scéně nebo v evangelickým kostele. Pěknou řádku spanilých jízd s farářem Štěpánem jsme podnikli v jeho plně naloženým kombíku.
Ale loni jsem ještě netušil, že za necelý rok si role prohodíme. Ty jsi teď na věky spící Oskar a já zůstal jako Babi Růža. Tak můžu volně ocitovat kousky její promluvy nad Oskarem: Milý Bože… děkuji Ti, že jsem ho mohla poznat. Díky němu jsem se smála a poznala radost. Dal mi toho tolik, že mám zásobu na všechen čas, který zbývá mně… Babi Růža…
Tak, Ivanko, Tálda se Šerym a Pospou čekají v Divadle na Božím provázku, Aťka s Pecou, Martinem a Atýskem už jsou v kostýmu, bude děkovačka a nekončící standing ovation…
Proslov na pohřbu
Tichá Maryša
Břetislav Rychlík
Smuteční síň v Mikulově je prostá, bez ornamentů a symbolů lidské smrti. V pátek 10. března by náhodného kolemjdoucího nenapadlo, že zrovna tady se nejbližší rodina a přátelé loučí s jednou z největších českých hereček. Bylo to nesmírně symbolické. Ivana Hloužková byla přes nejprestižnější divadelní ceny, které získala, přes zářivou kariéru hvězdy Divadla Husa na provázku člověkem neokázalým. Ten pohřeb byl jako její tvorba, její život. Jaksi skromný, a přesto zasahoval člověka všemi póry. Plakal jsem nezakrytě, nebylo proč se za bolest stydět.
Zprávu o odchodu Ivanky mi v pondělí ráno volala Eva Salzmannová. Já jsem se zkraje přeslechl a slyšel – Ivan umřel. Pak se ozvalo z mobilu: Ivana, která se mnou alternuje v Andělovi. Všechno se zatočilo, udělal jsem zmateně prudký krok zpátky, jako když jsem uviděl před třiceti lety v rakvi Jiřího Bulise, když umřel Magor nebo Josef Kovalčuk. A vytryskly slzy. Přitom se měsíce a týdny tušilo, že to je zlé, moc zlé. Ale Ivana mlčela, nereagovala na maily, na esemesky. Telefonovat jsme se neopovažovali. Věřil jsem, že to zvládne, vybojuje, ta malá velká bojovnice. Myslel jsem na ni neustále od 20. července, kdy přistál v poště vroucí i mrazivý mail určený Bolkovi Polívkovi, Miloši Černouškovi (Cyrilu Drozdovi) a mně:
Drahý můj Břetislave, Boleslave a Milošku,
já pro vás, bohužel, nemám dobrou zprávu! Bolí mě, že to musím napsat, ale musíte být informováni a hlavně informováni ode mě!!! Jsem nemocná a musím podstoupit léčení… detaily bych ráda vynechala, alespoň prozatím. Dejte mi čas, prosím. Nevidím problém, máte Evičku. Jen chci, abyste věděli, jak strašně mi budete chybět, a není to fráze. Ptát se, na jak dlouho to vidím, nepomůže, neb to nevím. Mějte pokud možno krásné prázdniny, a až budete hrát mého milovaného ANDĚLA, vzpomeňte si i na mě! Určitě to poznám, hahaha…
Mám vás ráda.
Ivana
Měli jsme ji také rádi, co rádi, milovali jsme ji. Poprvé jsem ji přitom viděl dvakrát. V pražském divadle v Kobylisích při představení inscenace Bolka Polívky Poslední leč tehdejšího Divadla na provázku. Dva staříky, doktora Zvonka Burkeho a pana revírníka z Pohádky máje, obskakovala rázná mladičká ošetřovatelka. Když se v závěru objevila ve dveřích dvě identická dvojčata, bylo to seznámení s Ivanou (tehdy Kaslovou) a její sestrou Hankou. Celá poslední léta jsem přemýšlel, jak z té nenápadné usměvavé drobné dívenky, dvaačtyřicet roků věrné Huse na provázku, vyrostla herečka takového formátu. Bezesporu byla nejlepší herečkou v historii této scény, plné charismatických talentů, Dášou Bláhovou počínaje, Ivou Bittovou pokračuje a třeba Terezou Marečkovou konče. Ivanka, ta pozdější Radoky ověnčená tichá Maryša a Tichý Tarzan, si tichou profesionalitu zvolila za cestu. Obklopena Mistry, jako v asijské škole, nasávala jejich tvořivé postupy, přístup jako houba. Ten její skrytý talent jen kvetl. Jak ona každému přála úspěch, ne ten povrchní, ale povedenou, zvládnutou, udělanou roli, inscenaci. Jak byla zvyklá vždycky bez reptání pracovat pro celek i pro čest divadlu.
Opravdová hvězda, která z ní vyrostla, nemá manýry, nemá potřebu dávat najevo převahu svého talentu, nebojuje s režisérem, neponižuje slabší či pomalejší kusy v ansámblu. Robert Mikluš napsal, že byla schopna udělat roli na větě. To byl ten výcvik ve stínu kdysi slavnějších kolegyň. Nepamatuju se, že by vytáhla šuplík, zahrála klišé. Vážně ne! Žít v éře nové české filmové vlny, jde z role do role. Smysl pro tragigrotesknost života. Neměla sebemenší potřebu se nějak pitvořit, a že ten rejstřík výrazů měla! Tragigrotesknost, tragika, groteska, tesknost.
Mám rád herce, kteří umějí chodit nad propastí. Do té, nad kterou se pohybovala lehounce, se člověk mohl dívat s jistotou, že se nezapotí hrůzou z upoceného výkonu. Vždycky se stoprocentním nasazením, a ještě se zdálo, že chytne a jednou rukou vytáhne a podrží kolegu, který uklouzl v roli a řítí se dolů.
Nikdy nezapomenu, jak jsme v rámci už zrušené, ale skvělé přehlídky původních textů (O cenu Konstantina Trepleva) měli v Huse pět dnů na postavení textu Karla Steigerwalda Hraj komedii (tragédie hereček). Měl jsem tehdy nápad, že to odehrajeme jako čtenou zkoušku v šatně a herečky, které chtějí vyvolávat duchy svých milenců, se začnou divit, když se jim ta hra začne dít. Tam je předepsané, že jedna herečka vyvolá místo milence svého vlastního ducha, nějak se pomíchají a pak se neví, kdo je pravý, upozorňoval autor. Najdeš stejně vysokou umělkyni, stejně ji oblečeš a dáš jí závoj před obličejíček, radil ještě Karel. Neměl tušení o existenci sester Kaslových ani o zdatnosti souboru herců Husa na provázku. Ti se opravdu do premiéry naučili většinu textu, povýšili ho do nečekaných virtuózních výšin a po zjevení Ivančiny sestry Hanky, dnes Vaňkové, herečky Slezského divadla v Opavě, přestal autor dýchat. Začalo se to dít jemu! Ale jak Ivanka během zkoušek pomáhala Haně nenápadnými, ale přesnými poznámkami sladit styl s herci Husy, to mne dojímalo. Měli jsme pak velký sen a plán udělat regulérní inscenaci ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti se sestrami Ivanou a Hanou. Po dvou letech příprav, ladění fermanu, termínu premiéry s návrhem scény, kostýmů, hudebními motivy mi zavolal krátce před začátkem zkoušení ředitel, že se to kvůli covidu ruší. Mysleli jsme, že zkoušení se posouvá do zdravých časů. Doba je jaksi nezdravá, už se nikdo nikdy neobtěžoval zavolat, napsat, poštovního holuba asi opekli a snědli. My jsme snili dál, že to jednou uvedeme. Protože jsme z generace, která milovala divadlo, a jsou nám směšní lidé, kteří milují sebe a své funkce v divadle.
Ivančin pozemský čas už skončil. Když jsem se díval v Mikulově na tu nádhernou fotografii u rakve, tvář s hlubokýma očima, lehkým úsměvem na rtech, přešel jsem z vnitřní modlitby k jakémusi vnitřnímu filmu. Když jsme se viděli naposledy ve foyer Divadla Bolka Polívky po představení Kdo sestřelil anděla, jako bychom dopili víno, Ivanka nás poobjímala, políbila, zamávala na odchod, řekla děcka, tak příště, seběhla dolů po schodech z divadla a utíkala na šalinu, která s rozsvícenými okny jen na chvíli zmizela v zatáčce.
S Cyrilem Drozdou v poslední roli Marie ve hře Karla Steigerwalda Kdo sestřelil anděla (režie Břetislav Rychlík, Divadlo Bolka Polívky, 2022) FOTO DAVID KONEČNÝ
Ivanko! Ivano! Ivušo!
Robert Mikluš
Včera se mi zdálo, že sedím u stolu a snažím se tě namalovat, ale ať jsem vzal do ruky cokoli, nepsalo to. Tužky byly zlomené, v propiskách chrastilo, fix vyschl. Však ani kreslit neumím, říkal jsem si. Chvíli jsem se opíral o svoji pýchu, potom uklouzl a do sna se propadl. Plula jsi tam znakem po hladině, krásná. Ale o kráse musí psát básník. To mně nepřísluší. A proto takto:
Byla tak krásná, že kdyby se mne někdo zeptal,
kudy jsem s ní šel, jistě bych nemluvil o krajinách
(už proto ne, že jsem cítil všechnu bezmoc slova
a že slabikovat mlčení
mohl by jen déšť padající na trestnici).
Byla tak krásná, že jsem chtěl
žíti znova, ale docela jinak.
Byla tak krásná, že na bláznovství mé vášně
čekalo ještě celé, celé šílenství…
(Vladimír Holan: Eva)
No prostě jsi ležela na té hladině. Ruce roztažené jak Kristus, ale spíš jsi vypadala jak ty mladé holky z italských filmů, co se vystavujou u moře v písku. Však to z kúpáku znáš. Chlapi, co jeli na šichtu, říkali: Té není ani patnáct. A ty ses usmívala, ale tak vážně, jako když jsi na něco znala odpověď. To všichni známe.
Na Provázku – v divadle, které jsi milovala – jsi mi vždycky hrála mámu. Ale byla jsi máma všech. Pro kluky v šatně jsi byla vědma z Mikulova, ze které si ovšem můžou dělat čurinu, a holky? Jak koulely očima, když jsi jim něco řekla, ale věděly, že máš pravdu. Tvoje slovo totiž mělo váhu… Váhu takovou, že by mohlo být vždycky po tvém, ale tys byla vlčica souboru a nechtělas ublížit svojí drobotině. Dokázala ses upřímně zeptat na ty nejosobnější věci, a to se stejnou samozřejmostí, jako jsi mluvila o lásce ke své rodině a nejbližším. Teplo a světlo jsi nosila neúnavně v přeplněné kabelce a tím světlem jsi nás chránila před temnotou, a to až do poslední chvíle. Prostě vždycky když byl někdo s tebou, bylo mu dobře a byla sranda. Jak krásně škodolibě ses někomu dokázala zasmát. Jááj, ten tvůj smích! Spontánní poťouchlý a hlasitý, jako když se zlomí kra. Podobně jsi na jevišti hrála bolest.
V divadle jsi vždycky uměla zastavit čas. Houby zastavit! Tys ho vedla, tančila jsi s ním po jevišti jak s nějakým klukem, co neumí do pěti napočítat. Každá tvoje postava – křehká jako vánoční ozdoba (Máš mizernou vestičku! – Ani vestičku si neumíš vybrat!). Střepy z těch postav jsou všude po divadle a my je máme zaryté do plosek nohou.
V tom snu jsem tě chtěl namalovat. Zachytit! Ale vždy jsi unikla, tak jako jsi to často dělala po představení.
Je narození a smrt, říkala jsi v Tichém Tarzanovi a odešla jsi stejně nenápadně jako on. My jsme oněměli. V koutku oka slza. To nic. To jen tak od sluníčka. Přál bych si, aby naše slovo mělo váhu jako tvoje. Aby to tvoje světlo nevyhaslo a my ho nesli dál. A aby každé ticho mezi námi bylo krásnou vzpomínkou na tebe.
Tak šťastnou cestu, děvčico!
Proslov na pohřbu
Komentáře k článku: Zemřela Ivana Hloužková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
