Divadelní noviny > Burza Zahraničí

Zemřela Jeanne Moreau

Jeanne Moreau

23. 1. 1928 Paříž, Francie – 31. 7. 2017 Paříž, Francie

Legendární francouzská divadelní a filmová herečka, režisérka a zpěvačka. Proslavila se především v padesátých a šedesátých letech minulého století ve filmech režisérů Michelangela Antonioniho, Luise Buňuela nebo Françoise Truffauta.

Vyrůstala v bohémských poměrech jako druhorozená dcera majitele restaurace na Montmartru a anglické revuální tanečnice a zpěvačky Kathleen Buckleyové. Když jí bylo jedenáct let, rodiče se rozvedli. Od roku 1946 studovala herectví na pařížské Conservatoire national supérieur d’art dramatique a už v letech 1948-1952 hrála v Comédie-Française. Ve dvaceti byla nejmladší členkou v historii této nejprestižnější francouzské scény.

Mladé herečce se ale nechtělo žít jen z uznávaných tradic a tak za čtyři roky, v roce 1952, přešla k experimentálnímu divadlu Théâtre Nationale Populaire Jeana Vilara, kde debutovala v Turgeněvově dramatu Měsíc na vsi. Už rok předtím ale zazářila na Avignonském divadelním festivalu jako partnerka Gérarda Philipa v jeho inscenacích her Pierra Corneilla Cid a Heinricha von Kleista Princ Bedřich Homburský.

Působila však i na jiných divadelních scénách, včetně newyorské Broadwaye. V padesátých letech získala několik divadelních cen. K nejoceňovanějším patřily její role v Pygmalionu G. B. Shawa a v Pekelném stroji Jeana Cocteaua z roku 1954. Roku 1956 slavila úspěch jako Maggie v dramatu Tennessee Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše, zinscenovaném Peterem Brookem na jevišti Théâtre d’Antoine.

Ve filmu debutovala v roce 1948. Po menších rolích, jako byl například snímek Nesahejte na prachy s Jeanem Gabinem a Linem Venturou z roku 1953, měla první větší úspěch ve filmech Výtah na popraviště (1957) a Milenci (1958) režiséra Louise Malle. Postupně se prosadila jako jedna z nejvýznamnějších francouzských filmových hereček své doby.

V šedesátých letech se stala ženským symbolem francouzské nové vlny, jejíž tvůrci v ní nalezli ideální představitelku osudových žen, které neoplývají povrchní krásou, ale přitahují svými oduševnělými půvaby a zvláštním charismatem. Ztvárnila tehdy četné hlavní postavy ve francouzských i mezinárodních produkcích mnoha významných režisérů, jako například Michelangelo Antonioni (Noc), Orson Welles (Proces), Luis Buñuel (Deník komorné), François Truffaut (Nevěsta byla v černém), Roger Vadim (Nebezpečné známosti), Tony Richardson (Slečna učitelka) nebo Peter Brook.

Ústřední part znuděné manželky bohatého průmyslníka Ann Desbaredesové, která trpí neopětovanou láskou, ve filmovém přepisu románu Marguerite Durasové Moderato cantabile (r. Peter Brook), jí vyneslo ocenění na MFF v Cannes 1960. Velkou proslulost získala rolí Cathérine v Truffautově filmu Jules a Jim z roku 1962. Působivou kreaci, za niž obdržela cenu na MFF v Karlových Varech 1964, předvedla v postavě frivolní služebné Celestiny, s jejímž příchodem na venkovskou usedlost se odhalují skryté vášně, neřesti a dokonce zločiny místních obyvatel, v dramatu podle románu Octava Mirbeaua Deník komorné (r. Louis Buñuel).

O tom, že jí není cizí ani komediální poloha, přesvědčila v burlesce Viva Maria (r. Louis Malle), kde za ztvárnění jedné ze dvou cirkusových tanečnic (druhou ztvárnila Brigitte Bardot) a posléze revolucionářek získala v roce 1966 cenu BAFTA. Na podzim 1968 pobývala v Československu při příležitosti natáčení milostného dramatu Tělo Diany (r. Jean-Louis Richard), v němž ztělesnila bisexuálně orientovanou výtvarnici Dianu.

V pozdějších letech spolupracovala například s Rainerem Fassbinderem ve filmu Querelle (1982) nebo s Wimem Wendersem ve snímku Až na konec světa (1991). Přechod k úlohám zralých starších dam zvládla se sobě vlastní noblesou a virtuozitou, jak to dokazuje mj. rolí excentrické družky penzionovaného diplomata (Michel Serrault) ve filmu Stará dáma, která se procházela v moři (r. Laurent Heynemann, 1991), za kterou byla oceněna Césarem. Stejně tak mistrně se zhostila úlohy stárnoucí operní divy Dorie, která je při výletní plavbě hvězdou mondénní snobské společnosti, ve filmovém přepisu románu Françoise Saganové Nalíčená žena (r. José Pinheiro, 1990).

V roce 1975 překvapila svým režijním debutem Světlo, v němž zachytila všední momenty ze života čtyř hereček, z nichž jednu – jménem Sarah – si sama také zahrála. Svým druhým filmem s autobiografickými motivy Dospívající dívka se pokusila nahlédnout do citlivé duše dvanáctileté dívky vyrůstající v napjaté době těsně před 2. světovou válkou.

Souběžně s filmovou tvorbou i nadále hrála v divadle. Na přelomu tisíciletí se s vášní jí vlastní pustila i do divadelní režie. V roce 2001 se v l’Opéra National de Paris dokonce podílela (spolu s Joséem Dayanem) na režii Verdiho opery Attila.

Francii je známá (a populární) též jako zpěvačka. Od roku 1963 nazpívala svým podmanivým, nepateticky vroucím hlasem na gramofonové desky desítky šansonů. V roce 1964 získala cenu Grand Prix du Disque. V roce 1982 dokonce založila spolu s Klausem Hellwigem produkční firmu Moreau Productions a v roce 1984 uspořádala v New Yorku koncert, na kterém vystoupila s Frankem Sinatrou.

Za své zásluhy na poli kultury byla mnohokrát vyznamenána (mj. řádem Čestné legie) a za celoživotní dílo jí byly uděleny Čestný César (1995), cena BAFTA (1996) a Zlatý medvěd na MFF v Berlíně 2000.

Byla třikrát vdaná. Jejími manžely byli v letech 1949-51 herec a režisér Jean-Louis Richard (s ním měla svého jediného syna Jérôma, který je dnes úspěšným malířem), v letech 1966-77 Teodor Rubanis a od roku 1977 do roku 1980 americký režisér William Friedkin.

V posledních letech žila sama ve svém pařížském bytě, kde byla dnes nalezená mrtvá. Zprávu potvrdil hereččin agent.

• Autor: DN
• Publikováno: 31. července 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřela Jeanne Moreau

1. Miroslav Bystřický ml.

   

   Dobrý den,
   děkuji Vám za velmi pěkně napsaný (informacemi nabitý) životopisný článek k úmrtí francouzské herečky Jeanne Moreau (1928-2017). Obdivoval jsem a budu stále obdivovat herecké a pěvecké umění i uměleckou nezávislost této legendární femme fatale francouzského filmu. Dovolím si upozornit na malou nepřesnost k popisu jedné fotografie: nádhernou hudbu k filmu Výtah na popraviště (1957) složil + hrál na trumpetu neméně slavný jazzový hudebník Miles Davis (a ne Charlie Parker). Na fotografii je JM právě s MD…
   S pozdravem Miroslav Bystřický ml.

   01.08.2017 (11.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Děkuju moc
   za upozornění na (velký) omyl. Ihned jsem opravil.
   Kdo se včera díval na ČT Art, právě Výtah na popraviště ČT mimořádně zařadila do svého nočního vysílání. Po letech jsem si jej znovu vychutnal a snad ještě víc ocenil jeho filmové kvality (scénář, kameru, režii), hudbu (netrklo mě, že jsem se v nekrologu mýlil) a samozřejmě i do detailu vybroušenou hereckou práci Jeanne Moreau (skvěle dabovanou Blankou Bohdanovou).

   01.08.2017 (14.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Miroslav Bystřický ml.

     

     Dobrý den,
     nemáte zač, rád jsem trochu svými „znalostmi“ vypomohl…
     Film Výtah na popraviště (s titulky) jsem poprvé viděl cca před 20 lety v televizi (v rámci cyklu Filmového klubu na ČT 2) a dodnes ve mne zhlédnutí tohoto velkého filmového díla zanechalo nezapomenutelný umělecký zážitek. Včerejší uvedení na ČT art s původním českým dabingem (dialogy + režie českého znění Blanka Nováková, rok 1970) jsem, bohužel, neviděl… Hlas Blanky Bohdanové musel být skvělý…
     S pozdravem Miroslav Bystřický ml., Veselí nad Moravou

     01.08.2017 (15.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ