Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Zemřela Jitka Nováková

    Jitka Nováková ve filmu Ovoce stromů rajských jíme (1969)
    FOTO ARCHIV

    Jitka Nováková

    16. 10. 1932 Vráble – 26. 6. 2018 Liberec

    Divadelní a filmová herečka, loutkoherečka, zpěvačka, klavíristka, výtvarnice.

    Vystudovala Odbornou školu uměleckoprůmyslovou v Jablonci nad Nisou a začínala jako vodička loutek v Krajském loutkovém studiu Liberec (1963–69). Spolu s manželem, hercem Karlem Novákem, patřila k zakládajícím a dlouholetým výrazným osobnostem Studia Ypsilon (1969-1977). Poté byla členkou divadla Semafor, kde na sebe upozornila mimo jiné rolí Světice ve hře Smutek bláznivých panen. Vynikala vysokou jevištní profesionalitou a hudebními dispozicemi, charakteristická byla její absolutně dokonalá intonace.

    Hrála v šestnácti českých filmech, dvou televizních seriálech a ve třech záznamech divadelních inscenací. S Karlem Novákem vytvořili hlavní postavy Evy a Josefa ve filmu Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme (1969), dále hrála např. ve filmech Den pro mou lásku, Hra o jablko, Lásky mezi kapkami deště, V hlavní roli Oldřich Nový, Všechno nejlepší, ale také v divácky oblíbených komediích Léto s kovbojem, Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Což takhle dát si špenát aj.

     

    Jitka Nováková ve Smutku bláznivých panen divadla Semafor Praha. FOTO archiv

    Ve velkém rozhovoru pro Divadelní noviny (2009) o ní řekl Jan Schmid: Jitka nebyla herečka, byla výtvarnice, já jsem si zprvu nedovedl představit, že by mohla vytvářet postavy a zpočátku nás jenom doprovázela na piano. A připravovali jsme inscenaci Carmen nejen podle Bizeta. Měli jsme klavírní výtah, Jitka ho přehrávala, já jsem v hudebním partu dělal střihy a zkracoval árie a Karel Novák ty proměny zapisoval a fixoval. A protože jsme si potřebovali vyzkoušet, jak budou zkrácené árie znít, nahlas jsme si je přezpívávali. Jitka ženské party, já mužské. A jak jsem ji tak poslouchal, uvědomil jsem si, že je to zakletý hlas, z něhož vyzařuje ryzost raných swingových zpěvaček, jako byla Inka Zemánková, a zároveň že je při zpívání schopna abstrahovat, dávat mu významy, jako by v tom zpěvu byl kus jejího vlastního života. V osobním kontaktu byla Jitka uzavřená, ve společnosti mlčela, nerada se ukazovala na veřejnosti a nerada se fotografovala. Musel jsem ji přemlouvat, aby od piana přešla na jeviště, ale jakmile na něm stála, stal se z ní jiný člověk: úplně se otevřela a ovládla jeho prostor, aniž by si to racionálně uvědomovala, dokonce zcela bezprostředně komunikovala se svými jevištními partnery. Spontánně se osvobodila od všech svých zábran a traumat. Po představení se ale pokaždé vrátila do své ulity. Její herectví mělo punc absolutní autenticity, bylo to jako když na scéně vystoupí dítě, nebo zvíře – takovou pozornost bezděky vyvolávala. Nemohla hrát všechno, když to byla postava složitá – jako třeba role, kterou měla v našem Makbethovi – musel jsem některé plošky přesouvat na její kolegyně, ale nakonec její čarodějnice byla z našeho čarodějnického tria nejsugestivnější.

    • Autor:
    • Publikováno: 13. července 2018

    Komentáře k článku: Zemřela Jitka Nováková

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,