Divadelní noviny > Zprávy

Zemřela Kamila Moučková

Kamila Moučková

8. 4. 1928 Jihlava – 24. 11. 2020 Praha

Televizní a rozhlasová hlasatelka a moderátorka, příležitostná herečka. Jako vůbec první v roce 1968 ohlásila z televizní obrazovky Československé televize invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Narodila do rodiny komunistického funkcionáře a novináře, poválečného šéfredaktora Rudého práva Viléma Nového. V roce 1934 se s rodiči přestěhovala z Jihlavy do Prahy a později do Olomouce a Ostravy, kde otec pracoval ve stranickém tisku.

V roce 1939 otec emigroval do Anglie, kde působil jako hlasatel BBC. V roce 1940 se s matkou vrátily do Jihlavy k prarodičům. Němci kvůli otci její matku zavřeli a malá Kamila byla u výslechu. Matka v roce 1942 skončila v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Kamily se ujala babička, ale aby Kamilu neohrozila, raději ji přestěhovala do Polné, kde na ni dohlížela paní Švormová, což byla ochotnická herečka a Kamilu brávala sebou na zkoušky. Od té doby se Kamila chtěla stát herečkou a po válce se přihlásila na konzervatoř.

V roce 1945 se rodina odstěhovala do Ostravy, kde otec získal místo krajského tajemníka KSČ. Vzápětí se rodiče rozvedli. Po studiu na reálném gymnáziu se v roce 1946 se přihlásila na pražskou konzervatoř, kde chtěla studovat herectví. Záhy ale dostala angažmá v teplickém divadle a poté v Horáckém divadle v Jihlavě (Iras v Antoniovi a Kleopatře, r. Jan Strejček, prem. 29. 1. 1947). Od roku 1948 byla členkou Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) v Praze-Libni.

Brzy ale začala pracovat jako hlasatelka v Československém rozhlasu. V roce 1956 přešla do Československé televize, do oblasti zpravodajství. Byla první hlasatelkou nově vzniklých Televizních novin, jež se začaly vysílat 1. ledna 1957. Byla první evropskou moderátorkou zpráv. Její kariéru nenarušilo ani zatčení rodičů, kteří byli počátkem padesátých let odsouzeni v politickém procesu.

Jako herečku ji lze dodnes vidět ve filmech Zvony v rákosu (1950), Slovo dělá ženu (1952), Tereza (1961), Délka polibku devadesát (1965), Dva tygři (1966).

Popularitu získala svým chování v době prvního týdne okupace v roce 1968. V noci na 21. srpna 1968, kdy začali Československo obsazovat vojáci států Varšavské smlouvy, dorazila do práce a informace o okupaci předávala divákům ČT až do vypnutí vysílačů – přestože na ni sovětští vojáci během vysílání mířili samopaly. Potom byla do 27. srpna tváří provizorního vysílání z Hloubětína.

Za svou aktivitu v protiokupačním vysílání televize i rozhlasu během Pražského jara a následné invaze Československa okupačními vojsky, byla s nástupem normalizace v roce 1970 odvolána z vysílání televize a propuštěna. Těžko hledala nové zaměstnání. Musela se živit jako kantýnská v divadle Komorního divadla, kam jí pomohl kolega Ota Sklenčka, později jako uklízečka, prodavačka a servírka. Když podepsala Chartu 77, musela čelit další persekuci. Vymazat z historie se ji ale normalizačnímu režimu nepodařilo. Když vyšla v listopadových dnech na balkon Melantrichu, začalo plné Václavské náměstí skandovat její jméno.

Po roce 1989 se vrátila do České televize, od roku 1994 spolupracovala s různými médii, především s rádiem Svobodná Evropa, později v televizi se seniorským pořadem Barvy života, kde působila také v dabingu. Na poli politiky se angažovala v Hnutí pro občanskou svobodu a toleranci.

I po listopadu 1989 vystoupila v několika filmech – zahrála si roli babičky v Bestiáři (2008) či kamarádky Kamily ve snímku Pamětnice (2009). Naposledy vystoupila před filmovými kamerami v komedii Petra Šíchy Školní výlet (2012).

Po revoluci se dočkala se řady ocenění. Na jaře 2008 byla uvedena do Dvorany slávy TýTý. V roce 2013 dostala cenu Arnošta Lustiga za udržení a rozvoj hodnot, jakými jsou odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost. V témže roce dostala od prezidenta Miloše Zemana i státní vyznamenání – medaili Za zásluhy o stát I. stupně v oblasti kultury. V roce 2016 se stala čestnou občankou Prahy. Vloni v květnu jí udělili čestné občanství Prahy 1.

Dramatický byl i její soukromý život. V roce 1947 uzavřela manželství s hereckým kolegou Milošem Willigem. Rok nato se jim narodila dcera Kateřina, která v r. 1968 emigrovala s malými dětmi do Anglie. První manželství se ale záhy rozpadlo a Kamila se v roce 1949  – ihned po rozvodu – vdala za medika Josefa Moučku. V témže roce byl zatčen a uvězněn její otec. V roce 1951 se jí narodila druhá dcera Bára. V roce 1952 nastoupila do Československého rozhlasu jako programová hlasatelka. V roce 1956 se narodil syn Ondřej a začala spolupráce s nově vznikajícím zpravodajstvím v Československé televizi. V roce 1959 se rozpadlo i její druhé manželství s MUDr. Moučkou. Osudovým mužem se jí stal o jedenáct let mladší herecký kolega Jiří Zahajský, se kterým – jak sama napsala – prožila nádherných třicet let. Nikdy se však nevzali. V roce 1993 od ní odešel za její nejlepší kamarádkou Janou Brejchovou, s čímž se dokonce života nedokázala vyrovnat. Nového životního druha si už nenašla.

Je autorkou a spoluautorkou čtyř knih. Jednou z nich je autobiografie Říkali jí lvice (1996). S druhým dílem vzpomínek, který vydala pod názvem Nejsem žádná lvice, jí pomohla spisovatelka Petra Braunová. V roce 2013 vydala dvojalbum Samota není osamění obsahující básně, texty a fejetony v jejím podání, doplněné skladbami a písněmi skladatele a zpěváka Richarda Pachmana. Po dlouhá léta psala pro časopis Krásná paní fejetony. V roce 2006 s ní natočila dokumentaristka Olga Sommerová pro ČT pořad Třináctá komnata (zde).

• Autor: DN
• Publikováno: 25. listopadu 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřela Kamila Moučková

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ