Divadelní noviny > Zprávy

Zemřela Libuše Domanínská

Libuše Domanínská

4. 7. 1924 Brno – 2. 2. 2021 Hodonín

Operní pěvkyně, emeritní sólistka opery Národního divadla.

Vlastním jménem Libuše Klobásková, provdaná Vyčichlová.  Byla sopranistkou lyrického a mladodramatického oboru s tvořivým, kultivovaným hlasem. Je známá ze svých četných koncertních vystoupení v Brně, Vídni, Praze a mnoha dalších měst i států. Byla historicky první operní pěvkyní na obrazovce Československé televize v přímém přenosu z Rudolfina v Praze (25. února 1955). O rok později v živém vysílání ČT zpívala roli Giulietty od J. Offenbacha. V Státním divadle v Brně hrála a zpívala deset let, v opeře Národního divadla třicet pět let. Nahrávky jejích písní jsou zachyceny na gramofonových deskách Supraphonu, v archivech Československého rozhlasu i televize. Umělecké jméno si zvolila podle Domanína na Moravě, rodiště svých rodičů a místa, kde se vdala.

Otec František měl za sebou mnohaleté zajetí během první světové války, pracoval pak jako inspektor vinné kontroly. Maminka se jmenovala Marie, rozená Kolmašová. Svatbu měli v blízkém Bzenci, v tamní sokolovně 16. července 1922. Měli spolu tři děti, Drahomíru (* 25. dubna 1923), o rok později Libuši a za dalších deset let i syna Zdeňka.

Jako dítě chodila do baletu, ráda recitovala a brzy měla možnost zpívat v rozhlase, či v Lánech prezidentu Masarykovi. Naučila se hře na klavír. Na gymnáziu začala studovat v Košicích, kam se jejich rodina kvůli změně otcova zaměstnání na několik let přestěhovala. Zde získala první uznání a titul Košického skřivánka. Pak se rodina vrátila na Moravu a Libuše pokračovala ve studiu na gymnáziu v Brně. V tomto období ji základům zpěvu učila sopranistka Anna Hnátková, manželka vyučujícího profesora Hnátka. Gymnázium kvůli prospěchu v kvintě opustila.

V roce 1939 se pokusila dostat poprvé na brněnskou konzervatoř, kvůli věku přijata nebyla. Rok se učila základům zpěvu u paní Škárové a přihlásila se znovu. To jí bylo šestnáct let. Zde se jí v prvním ročníku ujala profesorka Hana Pírková (sopranistka z opery Státního divadla v Brně, zemřela roku 1944) a později profesor Bohumil Soběský. U něj studium v roce 1946 úspěšně zakončila. Později vzpomínala, že hodiny klavíru během studií na konzervatoři mívala v Janáčkově zahradním domku. Ostatní předměty se přednášely v Orlí ulici, v budově bývalého kláštera.

Během války (od 15. března 1943) byla totálně nasazená v továrně v rakouském Neunkirchenu, ale i zde zpívala tamním zajatcům a spolupracovnicím z celé Evropy. Směla odtud jezdit občas domů, do Domanína, na dovolenou, za svým snoubencem, později manželem Jaroslavem Vyčichlem. Profesorka Pírková jí upravila učební program, aby nemusela studium na konzervatoři nastavovat. V roce 1944, v době kdy byla i posluchačkou čtvrtého ročníku konzervatoře, s ním jela do Prahy, kde měl maminku. Tehdy mu vyslovila svou touhu, dostat se do Národního divadla. Aby se dostala z nasazení v továrně, nabídl jí angažmá v divadle dirigent Jaroslav Vogel. Jenže divadla nacisté uzavřeli a tak se raději vdala. Ráda na svatební obřad v Bzenci (Husův sbor) vzpomínala, měla jej v uherskohradišťském černožlutém kroji.

Svatbou získala příjmení Vyčichlová. Když později při jednom z vystoupení, kde zpívala pod jménem Klobásková – Vyčichlová zaslechla vůči jménu posměšky, rozhodla se vystupovat pod pseudonymem Domanínská.

Krátce po osvobození – 1. srpna 1945 – podepsala smlouvu s brněnskou operou (Státní divadlo, nyní Národní divadlo Brno), kde působila v letech 1945 až 1954 a stala se zde doslova hvězdou. . Ještě jako posluchačka konzervatoře měla na tamním jevišti 11. října 1945 své první pěvecké vystoupení v roli Blaženky ve Smetanově Tajemství. Nastudovala zde a zpívala čtyřicet různých rolí v 800 představeních. V té době soubor vedl Antonín Balatka a ředitelem divadla byl E. F. Burian. Vystoupení nové zpěvačky kritika přijala příznivě, ať již pro její pěvecké kvality, tak pro její mladistvý vzhled. Dne 7. června 1946 ukončila úspěšně studium na konzervatoři a zároveň měla absolventské vystoupení v roli Vendulky v Hubičce od Bedřicha Smetany. V závěru svých studií se jí věnovala profesorka, sólistka opery Marie Řezníčková, s níž poté po dlouhé roky vystupovala. V roce 1945 absolvovala v brněnské opeře jednadvacet vystoupení (mimo Blaženky zpívala i roli Terinky). Posledním vystoupením v zaplněném brněnském divadle byla 16. dubna 1955 titulní role Rusalky od Antonína Dvořáka.

Poté nastoupila do pražského Národního divadla, kde zpívala v letech 1955 až 1990. K jejímu odchodu do Prahy došlo tak, že operní soubor Národního divadla chystal zájezd vlakem do Moskvy a jeho vedení chtělo odcestovat a vystupovat v Sovětském svazu v reprezentativním složení. Proto se obrátili na Domanínskou s nabídkou, aby jela s nimi. Bylo jí zároveň nabídnuto i stálé angažmá. Na zájezdu v Moskvě zpívala v divadle Stanislavského a Němiroviče-Dančenkaposta postavu Jenůfy v Její pastorkyni Leoše Janáčka. Tuto roli zpívala po návratu do Prahy také jako svůj debut v lednu 1955 v pražském Národním divadle. Kritiky v tehdejším tisku byly vesměs velice příznivé. V Národním divadle působila nepřetržitě do roku 1990, kdy odešla do důchodu.

V Národním divadle bylo její uplatnění veliké. Nejvíce ji režiséři využívali pro český repertoár. Nejčastěji zpívala Jitku ve Smetanově Daliborovi. Ztvárnila ale i Krasavu v Libuši, Mařenku v Prodané nevěstě, Dvořákovu Rusalku zpívala v ND více než stokrát, v Jakobínu byla nejprve Terinkou a později Julií. Své komediální schopnosti prokázala i v roli Káči v opeře Čert a Káča. Z českého repertoáru ztvárnila také Foersterovu Evu a tři velké role v Janáčkových operách: Jenůfu v Její pastorkyni, Káťu Kabanovou a Lišáka v Příhodách lišky Bystroušky. V inscenaci Věci Makropulos Roberta Brocka a Václava Kašlíka z roku 1956 byla půvabnou Kristinou.

Uplatnila se i ve světovém repertoáru. Nejčastěji zpívala Alžbětu v Donu Carlosovi, Aidu a náročnou Abigail v Nabuccovi, byla Micaelou v Carmen, Agátou v Čarostřelci, Čo-Čo-San v Madame Butterfly a Lízou v Pikové dámě. V Národním divadle vytvořila přes padesát rolí.

Se souborem Opery ND jezdila i do zahraničí. Roku 1958 byla na Světové výstavě v Bruselu, kde opět zpívala Jenůfu. O rok později absolvovala zájezd na Holandský festival. Soubor vystupoval v Amsterdamu, Rotterdamu a Haagu, ona zpívala titulní roli v Kátě Kabanové. V roce 1960 vystoupila na Festivalu Jeana Sibelia ve finských Helsinkách a roku 1964 v Edinburghu. Byla hostem brněnského Státního divadla na jeho zájezdu v roce 1965 do Barcelony a zpívala i v Lipsku v tehdejší NDR. V roce 1968 účinkovala na operních scénách v italských městech Reggio Emilia, Bologna a Brescia. Ještě téhož roku pak zpívala Káťu Kabanovou se souborem ND v Teatro Colón v argentinském hlavním městě Buenos Aires. V roce 1969 hostovala v belgickém Gentu a opět v Bruselu. Často také vystupovala ve Vídni. Poprvé v tamní Volksoper roku 1959 hlavní roli Abigail (v němčině) v opeře Nabucco od Giuseppe Verdiho, kterou jí nabídl italský dirigent Arteo Quardi. Po úspěšném vystoupení a příznivých kritikách v rakouském tisku sem jezdila zpívat tuto roli až do roku 1964. Měla zde téměř stovku repríz.

Při volbě svého repertoáru upřednostňovala skladby od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, zpívala ale i v operách jiných autorů, v různém nastudování, na scénách mnoha divadel. Zpívala také řadu rolí poplatných době.

Její vystoupení jsou zachycena na 28 gramofonových deskách vydaných Supraphonem. Doprovází jí na nich řada různých orchestrů (např. Studiový orchestr Československého rozhlasu, Orchestr Národního divadla, Orchestr Smetanova divadla, FOK, Státní filharmonie Brno), některé jsou studiové nahrávky, jiné záznamy živých divadelních vystoupení, občas pořízené bez přítomnosti posluchačů.

V archivech Československého rozhlasu je uloženo přes osmdesát nahrávek pořízených v letech 1948 – 1979. Jsou mezi nimi záznamy z vystoupení Státního divadla v Brně či Národního z Prahy. Káťu Kabanovou pro brněnský rozhlas nazpívala rok před prvním vystoupením v divadle. Vystoupení byla zpočátku pouze „živá“, až později ze záznamů. Uschované archivní snímky jsou skladby od 44 autorů z celého světa a jsou mezi nimi tytéž písně nazpívané v různém období její kariéry.

Její manžel (zemřel roku 1977 ve svých 57 letech) ač neměl hudební vzdělání, ji podporoval a byl často na jejích koncertech v hledišti. V roce 1951 byl jako příznivec Sokola, prezidentů Masaryka a Beneše vězněn a po propuštění směl dělat jen pomocného baliče zboží v módních závodech. To bylo nepříjemné období i pro ni. V divadle se jí tehdy zastal dirigent František Jílek. Později byl její manžel úředníkem. Pořídili si chalupu v Krkonoších, kam za nimi často jezdívali s rodinami kolegové z opery Národního divadla Beno Blachut, Ivo Žídek. Přátelila se i s dalšími kolegy – Eduardem Hakenem, Marií Podvalovou.

Angažovala se v mírovém hnutí, tehdejších organizacích Svaz československých dramatických umělců a Svaz československých skladatelů a koncertních umělců. V letech 1974 – 1978 učila zpěv na Pražské konzervatoři. Pak žila střídavě v Praze a u svého bratra na Moravě.

V prosinci 1956 obdržela vyznamenání Za vynikající práci. Roku 1966 získala titul zasloužilá umělkyně. Titul národní umělkyně převzala 30. dubna 1974. Při udělování Cen Thálie v roce 1997 získala ocenění v kategorii Za celoživotní mistrovství v oboru Opera.

O jejím úmrtí Divadelní noviny dnes dopoledne informoval mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.

• Autor: DN
• Publikováno: 3. února 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřela Libuše Domanínská

1. Josef Herman

   

   Úžasná zpěvačka.
   Nedá se napsat hvězda, protože nikdy neměla hvězdné chování. Neobyčejná žena, přirozená, věcná, usměvavá. Nebála se říkat, co si myslí a podle toho i žít. Rolí ztvárnila nepočítaně, nejvíc se našla v Janáčkovi. Její sopránové sólo v Glagolské mši povznáší i z nahrávky, líp jsem ho zazpívat neslyšel. Odešla poslední z velké pěvecké generace. Vzpomínám vděčně, že jsem ji mohl poznat, s hlubokou úctou.

   04.02.2021 (1.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zbyněk Brabec

   

   Hezky napsaná vzpomínka.
   Jen škoda, že u Káti Kabanové je chybně uvedeno jméno Viktora Kočího, který s ní zpíval Borise. Přemysl Kočí byl barytonista a to by byla vlastně úplně jiná kapitola…

   05.02.2021 (0.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. DN

   

   Opraveno.
   Děkujeme za upozornění a za chybu se omlouváme.

   05.02.2021 (10.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ