Zemřela Maryse Condé

Foto Philippe Matsas

11. 2. 1934 Pointe-à-Pitre, Guadeloupe, Francie – 2. 4. 2024 Apt, Francie

Spisovatelka, vysokoškolská pedagožka, dramatička a literární vědkyně, několikanásobná kandidátka Nobelovy ceny za literaturu. Hlavním námětem jejích textů bylo vyrovnávání se s dědictvím koloniaismu.

Rozená Maryse Liliane Appoline Boucolon byla nejmladší z osmi dětí. Pocházela ze skromných poměrů, ale jako jedné z prvních rodin s africkými kořeny přivezených na ostrovy v rámci obchodu s otroky se jejím rodičům podařilo postavit se na vlastní nohy. Matka založila a vedla v Guadeloupu vlastní školu, otec byl majitelem malé banky. Matka svým dětem zakazovala mluvit domorodou kreolštinu, kterou považovala za jazyk sluhů. V domácnosti se tedy hovořilo francouzsky. V devatenácti letech Maryse odjela do Paříže, kde vystudovala dívčí gymnázium Lycée Fénelon (1953 – 1955) a později ve studiích pokračovala na Sorbonně, kde získala doktorát v oboru srovnávací literatury.

Zprvu pracovala jako učitelka. V roce 1959 se provdala za guinejského herce Mamadoua Condého, který v té době hrál v Paříži Archibalda ve světové premiéře Genetových Černochů, a odešla za ním do Afriky. Měli spolu tři děti, ale od roku 1969 žili odděleně.

V roce 1987 v New Yorku. Foto DR /zde/

Po rozchodu se svým prvním mužem nejprve rok žila v Pobřeží slonoviny, poté dva roky v Londýně, kde pracovala pro BBC, a od roku 1973 žila v Paříži. V roce 1972 poprvé vydala svou divadelní hru (první – monodrama pro svou matku – napsala ale už jako dvanáctiletá), v roce 1975 získala na Sorbonně doktorát v oboru komparativní literatury a v roce 1976 vydala první román Hérémakhonon.

V roce 1979 se svým budoucím mužem Richardem Philcoxem v americkém Seattle. Foto Maryse Condé Archives

V roce 1981 se s Condém rozvedla a vzala si překladatele Richarda Philcoxe, který přeložil většinu jejího díla do angličtiny. Roku 1986 se vrátila na Guadeloupe. Konec života ale strávila – se svým druhým mužem a poblíž své rodiny – ve Fracii, kde i v nemocnici v Apt, městě na jihu Francie, umřela.

Se svým románem Segou 12. září 1986 na Guadeloupu. Foto Philippe Giraud

V roce 1981 vydala svůj druhý román Une saison à Rihata. Celosvětový úspěch ale sklidila až svým třetím románem Ségou (1985), za který obdržela Fulbrightovo stipendium, aby přednášela o literatuře a kultuře Karibiku na Occidental College v Los Angeles (září 1985 – květen 1986). V roce 1991 uvedlo její drama The Hills of Massabielle newyorské Ubu Repertory Theater, jediné divadlo v USA specializující se na frankofonní dramatiku. /Více o její dramatické tvorbě zde./

V roce 1993 v Paříži. Foto Sophie Brassouls

Historik je od toho, aby si nastudoval fakta a poté na základě toho psal. Já jsem snílek, akorát že mé sny mají historický základ, charakterizovala svá dramata a romány, v nichž míchala skutečnost s fikcí.

Přednášela na mnoha univerzitách po celém světě, mj. na University of California, Berkeley; UCLA, Sorbonne, University of Virginia či University of Nanterre. Její díla, která psala francouzsky, byla přeložena do mnoha jazyků – angličtiny, němčiny, italštiny, španělštiny, italštiny, dánštiny, portugalštiny, japonštiny… Získala za ně řadu ocenění, například Grand Prix Littéraire de la Femme (1986), Prix de l’Académie française (1988), Prix Carbet de la Caraïbe (1997). V roce 2018 jí byla udělena Literární cena Nové akademie (New Academy Prize in Literature), která byla zřízená poté, co Švédská akademie kvůli sexuálnímu a korupčnímu skandálu zrušila vyhlášení Nobelovy ceny za literaturu. Komise Ceny Nová akademie byla ve stejném roce rozpuštěna, Maryse Condé je tak jedinou nositelkou tohoto ocenění. V roce 2020 jí francouzský prezident Emmanuel Macron udělil Národní řád za zásluhy. Loni byla nominovaná na Mezinárodní Bookerovu cenu za román L’Evangile du nouveau monde (Evangelium podle Nového světa).

V roce 2020. Foto Philippe Matsas

Její román Moi, Tituba sorcière… Noire de Salem (1986) vyšel v roce 2022 česky pod názvem Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu (Maraton, přeložil Tomáš Havel). V roce 2023 jej zpracoval Český rozhlas jako desetidílnou četbu na pokračování (pro rozhlas připravila Lucie Němečková, četla Jana Stryková, režie Vlado Rusko – více zde).

V roce 2023, kdy byla nominována na Booker Prize. Foto Violette Franchi

V roce 2011 s ní režisér Jérôme Sesquin natočil dokumentární film Maryse Condé, une voix singulière. Portál Nicer Odds ji v roce 2019 uvedl mezi favority na Nobelovu cenu, ale cenu nezískala. /Více o jejím životě a tvorbě zde, zde, resp. zde./

Poslední roky špatně viděla a byla upoutaná na invalidní vozík, ale ještě letos v únoru se zúčastnila oslav svých devadesátin s přáteli a rodinou. O jejím úmrtí světovou veřejnost informoval její manžel Richard Philcox.

/Z více veřejně dostupných zdrojů – především z Wikipedie – převzal, přeložil a připravil hul/

///

Více o Maryse Condé na iDN zde:

Hlas rodného Guadeloupu

…