Divadelní noviny > Burza

Zemřela Viola Zinková

Viola Zinková

15. 6. 1925 Praha – 18. 10. 2017

Herečka, dlouholetá členka Divadla E. F. Buriana v Praze, první manželka režiséra Jana Grossmana.

Její otec, pražský nakladatel a knihkupec Karel Zinek (1889-1975), byl velkým fandou divadla. Za války studovala herectví na Pražské konzervatoři, která se po válce transformovala na DAMU. Stála u zrodu studentského divadla Disk. Všichni z DAMU jsme byli tehdy na rok totálně nasazeni. A pak v roce 1945 hned dva dny po konci války nás Lukavský a Pleskot sezvali, abychom nastudovali Kainarova Nasredina. A to bylo první představení v Disku, řekla v rozhovoru, který s ní v roce 2009 na ČRo 2 vedl Jaromír Hanzlík.

Spolu s řadou jiných ale školu po reformě divadelního školství v roce 1948 opustila. Jako profesionální herečka měla začínat v Ostravě, ale složité poměry v rodině ji nakonec přivedly do angažmá bližšího k Praze, a sice v Městském divadle v Mladé Boleslavi (1948 – 1949). Mezitím se provdala za významného divadelního režiséra a dramaturga Jana Grossmana (1925-1993), který tehdy pracoval v Národním divadle. Do této doby spadají její první role před filmovou kamerou; debutovala jako studentka malou rolí Ireny v budovatelském Weissově dramatu Dravci (1948), nevelkou příležitost postavy vězenkyně pak dostala ve významném Radokově filmu Daleká cesta (1949).

V roce 1949 získal Jan Grossman místo dramaturga činohry ve Státním (dnes Národním) divadle v Brně a Viola Zinková jej sem následovala. Po dobu šestiletého angažmá v Brně (1949-1955) dostala řadu velkých hereckých příležitostí, v nichž prokázala nesporný herecký talent se schopností širokého žánrového rozpětí. Blízké jí byly především dramatické role s lyrickým nádechem (Romeo a Julie, Anna Karenina, Maryša), nevyhnula se ale ani účasti v dobově tendenčních dílech (Gusta Fučíková v inscenaci Lidé, bděte).

V polovině padesátých let se s manželem vrátili do Prahy. V letech 1955-1959 hrála v divadle D 34 pod vedením E. F. Buriana, kde vynikla v Žebrácké opeře a v Krysaři. Po delší přestávce znovu začala točit filmy. Objevila se v dětském filmu Honzíkova cesta (1956) nebo jako havířka v pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959). V roce 1959 opustila stálé angažmá a jeden rok pracovala ve svobodném povolání. Působila především v rozhlase, kde pak bohaté uplatnění nacházela i v dalších letech. V roce 1960 se vrátila na scénu D 34, respektive tehdy již Divadla E. F. Buriana, kde zůstala v angažmá až do roku 1988, kdy odešla do důchodu. Dlouhodobě se na tomto jevišti uplatňovala jako univerzální herecký typ. Dokázala ztvárnit složité psychologické charaktery ve světové klasice (Tři sestry, Richard III., Evžen Oněgin), výrazné kreace ale předvedla i v moderně a osvědčila se i v komediálním repertoáru (Dohazovačka, Veselé paničky windsorské).

Její filmografie se rozrůstala jen pozvolna, nikdy nezískala hlavní roli. Větší příležitost dostala v povídkovém filmu Hlídač dynamitu (1963), zatímco v dodnes známějších komediích jako Čintamani a podvodník (1964) nebo Jak se zbavit Helenky (1967) měly její úlohy jen epizodní charakter. Místo filmu byla velmi aktivní v rozhlase a dabingu. Před kameru se vrátila až postavou kamelotky Jany v lyrickém snímku Poločas štěstí (1984). Naposledy se ve filmu objevila jako babička v seriálu Zdivočelá země (r. Hynek Bočan, 1997) a v postavě venkovanky v komedii Stůj nebo se netrefím (r. Jiří Chlumský, 1998).  Mnoho šancí jí neposkytla ani televize. Kromě několika pohádek získala v roce 2001 menší roli ve snímku režiséra Morise Issy Den dobrých skutků, o tři doky později ve Smyczkově seriálu Místo nahoře a v roce 2005 v cyklu 3+1 S Miroslavem Donutilem.

Svou absenci ve filmu a televizi kompenzovala spoluprací s rozhlasem. Od padesátých let patřila k jeho nejvýznamnějším osobnostem. Četla prózu, pohádky, recitovala, ale především vytvořila desítky rolí v rozhlasových adaptacích divadelních a literárních předloh domácího i světového repertoáru (Strakonický dudák, Gazdina roba, Paní Bovaryová, Višňový sad). Četné záznamy z rozhlasu byly také vydány na zvukových nosičích, dříve na gramofonových deskách, dnes na CD.

Také dabingová studia jí poskytla mnoho šancí. Z těch známějších z poslední doby si můžeme připomenout její namluvení staré Rose v oscarovém Titanicu.

V roce 1995, při příležitosti jejích sedmdesátých narozenin, jí Herecká asociace udělila cenu Senior Prix. Za celoživotní mistrovství v dabingu dostala v roce 2001 Cenu Františka Filipovského. V roce 2010 s ní natočil Václav Křístek vzpomínkový medailon pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy.

O jejím úmrtí informoval její přítel Jan Šmíd.

• Autor: DN
• Publikováno: 18. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřela Viola Zinková

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ