Zemřeli v roce 2013…
Rok 2013 je minulostí. Přinesl události dobré i špatné, dramatické i všední, radostné i smutné. Snažili jsme se a snažíme vás o nich vždy včas a co nejpřesněji informovat. Přesto se některé z nich k nám dostanou až s – mnohdy značným – zpožděním. Nejnepříjemnější je to s těmi nejsmutnějšími. S úmrtími. Přinášíme tedy aspoň takto – opožděně – krátké nekrology tří divadelníků, o jejichž loňských odchodech z tohoto světa jsme se dozvěděli až nyní.
red.
Zdeněk Vráblík
27. 10. 1932 Brno – 11. 2. 2013 Brno
Herec. Bez herecké školy nastoupil v roce 1954 do Severočeského divadla Liberec, kde působil tři sezony. Poté byl v sezone 1957/58 členem KOD Trutnov a 1958-61 Krajského zájezdového divadla Klatovy. V letech 1951 byl členem KOD Cheb. Od roku 1963 natrvalo přesídlil do Olomouce, kde byl až do odchodu do důchodu členem Divadla O. Stibora. Na podzim 2012 mu herci a kolegové – nyní – Moravského divadla při příležitosti jeho osmdesátých narozenin veřejně poděkovali za jeho dlouholetou práci pro olomoucké divadlo. Bylo to naposledy, co jej olomoučtí diváci mohli na jevišti spatřit.
Dlouholetý člen olomoucké činohry Zdeněk Vráblík (zcela vlevo) oslavil na jevišti Moravského divadla Olomouc své osmdesáté narozeniny. Na jevišti mu blahopřáli jeho herečtí kolegové. Stalo se tak při repríze inscenace Ženitba v pátek 26. října 2012. Panu Vráblíkovi tleskalo zcela zaplněné hlediště. FOTO archiv MD Olomouc
Eduard Pavlíček
10. 3. 1922 Vídeň – 10. 6. 2013 Praha
Narodil se a vyrůstal ve Vídni, kde tehdy byla velmi silná česká menšina. Jako téměř třicetiletý začínal svoji divadelní dráhu jako inspicient a herec malých rolí Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (1949 – 1962). Po olomouckém angažmá se definitivně usadil v Praze, v činohře Národního divadla (1. 4. 1962 – 31. 12. 1999), kde pracoval jako inspicient (1962 – 1976), asistent režie (1977 – 1999) a herec epizodních rolí (1962 – 1997). Dvakrát si v 80. letech s kolegou, hercem Josefem Veldou vyzkoušel v Národním divadle i práci režiséra na scénických pořadech S Čapky po Evropě a Nokturno s Komenským. Naposledy krátce před smrtí hostoval v Divadle Palace.
Přezdívalo se mu „Král inspicientů“. V řadě inscenací ND byl inspicientem, někdy i asistentem režie nebo obojím (mj. Romeo a Julie, Smrt obchodního cestujícího, Ze života hmyzu, Rasputin, Strakonický dudák, Bílá nemoc, Kočičí hra, Naši furianti, Vojnarka, Cyrano z Bergeracu, Vojna a mír, Lucerna, Král Lear, Maryša, Idiot, Hamlet, Matka či Divoká kachna). Z desítek jeho malých divadelních rolí, rozličných bezejmenných profesí, uveďme aspoň Patočku (Lidé, bděte!), Profesora (Bílá nemoc), Fredegara (Drahomíra), Střelce (Matka Kuráž a její děti), Vojtu (Naši furianti), Vrátného (Hrátky s čertem) a Starého trolla (Peer Gynt). Charakteristická byla (hlavně ve filmu) jeho kulatá tvář a výrazné hranaté brýle.
Ve filmu debutoval ještě během angažmá v Olomouci jako host u stolu v Probuzení (1959) Jiřího Krejčíka. Jeho filmografie se rozšířila až po příchodu do Prahy, i když i ve filmu mu bylo souzeno vytvářet jen malé, epizodní, bezejmenné role a epizody, které mnohdy byly, ač časté (v roce 1971 zvládl až sedm filmů), sotva postřehnutelné. Pravidelně tak ztělesňoval muže všech profesí a stavů. Nejednou to byli muži, důstojníci, vojáci, strážci, policisté, biřici, hejtmani, vysocí hodnostáři, šlechtici, funkcionáři, hosté, soudci, herci a filmaři, cizinci, agenti, vědci, úředníci, hajní i lovci, dělníci a technici, členové sboru a orchestru, cestující a nebo číšníci. Nevyhýbal se ani práci ve studentských filmech.
Jen sedmkrát měla jeho postava jméno – asistent inženýr Kábrt ve Vorlíčkově komedii Což takhle dát si špenát (1977), Rybář v dramatu Skandál v gri-Gri baru (1978) Karla Steklého, Zumr v Matějkově Hodině života (1981), Dr. Hlásek v dalším snímku Václava Matějky Anděl s ďáblem v těle (1983), Havelka v dramatu Levé křídlo (1983) Jiřího Hanibala, učitel Řeřicha v Kleinově detektivce Radikální řez (1983) a hudební skladatel F. X. Dušek v povídce Divoký páv z historického filmu Jaroslava Soukupa Divoká srdce (1989). Svoji kariéru definitivně ukončil po patnáctileté pauze jako štamgast v dramatu Krev zmizelého (2004) Milana Cieslara. Současně se spolupodílel na tomto snímku jako jazykový poradce.
V 50. letech hrál v jednom filmu, v 60. v devatenácti, v 70. ve třicet šesti, v 80. v jednadvaceti a po roce 1989 opět v jednom. Celkem se tedy objevil v 78 titulech. Řadu epizodek vytvořil i v rozhlase, dabingu (včetně počítačové hry Warcraft III), televizních snímcích a v seriálech.
V roce 1981 byl jmenován Zasloužilým členem Národního divadla, v roce 1998 získal od nadace Život umělce Cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství.
Sonja Sázavská-Chmelíková
5. 9. 1926 Hodonín – 28. 8. 2013 Polná u Jihlavy
Herečka.
V rodném Hodoníně díky rodinné tradici přišla na chuť ochotnickému divadlu. Herecký projev vytříbila studiem na Státní konzervatoři v Brně (1945-49), ze stejného ročníku se kromě ní výrazněji prosadil jen Karel Hlušička. Po absolutoriu prošla několika angažmá na Moravě; začínala v Beskydském divadle v Novém Jičíně (1949-1953), které v této době trpělo kvalitativní nevyvážeností repertoáru a také nechutí města udržovat stálou divadelní scénu. Její další štací bylo krátce Slezské divadlo v Opavě (1953-1954), na dalších sedm let pak našla útočiště v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci (1954-1962). V Olomouci pracovala také pro oblastní rozhlasové studio Československého rozhlasu. Počátkem 60. let dostala několik nabídek k filmování a divadelní herectví po odchodu z olomouckého divadla navždy opustila.
Ve filmu debutovala jako barmanka v kriminálce Kde alibi nestačí (1961), následně ve středně velkých rolích vytvořila manželky po boku významných herců (E. Dubský, V. Brodský, J. Větrovec) ve filmech Zámek pro Barborku (1962), Táto sežeň štěně (1964) a Anděl blažené smrti (1965). Tím však její herecká spolupráce s filmem skončila. Dráhu divadelní i filmové herečky opustila a nové uplatnění našla jako režisérka dabingu. V této profesi působila od roku 1964 v Československé televizi v Brně, kde do českého znění převedla řadu zahraničních filmů a seriálů. Jako režisérka oblastního televizního studia byla nucena přijímat nabídky často nevysokých kvalit, které nechtěli zpracovat v Praze. Do širšího povědomí se uvedla například slavným maďarským animovaným seriálem Smolíkovi. V roce 2001 obdržela Cenu Františka Filipovského za celoživotní mimořádný přínos dabingové tvorbě.
/Pro i-DN z více zdrojů připravil a zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřeli v roce 2013…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
