Žena z minulosti minulost ničící
Roland Schimmelpfennig, nejhranější současný německý dramatik, se docela dobře zabydlel i na tuzemských scénách. Nyní se v Městském divadle Brno rozhodli inscenovat jeho hru Žena z dřívějška, která svým zčásti konverzačním charakterem odpovídá tomu, nač jsou zdejší soubor i jeho diváci nejvíce zvyklí.
Igor Ondříček a Radka Coufalová jako středostavovský pár, který účtuje s minulostí FOTO JEF KRATOCHVIL
Jde ovšem o konverzačku svého druhu: potenciálně komická úvodní situace, kdy u dveří Frankova domu, jehož manželka se zrovna sprchuje, zazvoní žena a připomene se mu jako dávná láska z mládí, se rychle zauzluje a posouvá k dramatu antických rozměrů (ostatně volnou inspiraci Medeou autor přiznává; mimochodem hra U Kočičí bažiny, premiérovaná nedávno v brněnské Mahenově činohře, čerpá ze stejného zdroje).
V podstatě jednoduchý příběh je veden jak dialogy hlavních aktérů, tak i nahlížen a komentován popisnými monology zejména Tiny – dívky Andiho, syna ústředního manželského páru, ale zejména je vyprávěn nelineárně, kdy se v jinak sevřené časové lince jedné noci poměrně volně skáče vpřed i vzad, některé situace jsou vsouvány doprostřed jiných, některé zas rozvíjeny v opakováních. Ve hře, v níž silnou roli hraje rozpomínání a zapomínání, jež vniká do současnosti a ovlivňuje to, co má přijít, jsou drobné posuny a skoky, zneklidňující pokaždé jinou perspektivou, důležitým významotvorným prvkem.
V Brně to ukazuje třeba užití smyčkovače, na nějž Tina nahrává útržky svých promluv, jejichž refrénové opakování pak ovlivňuje vyznění jejích monologů a ilustruje tak tezi, již si režisérka Alžběta Burianová při přípravě inscenace vytkla: Smazat nemůžeme nic ze své minulosti. Tvůrčí tým si rovněž vhodně poradil s tím, jak hra tezi rafinovaně problematizuje zasazením do situace, kdy se Frank se ženou a synem stěhují kamsi do neznáma a poslední večer ve svém domově tráví mezi sbalenými krabicemi. Do takto symbolicky uzavřené a přitom reálně přítomné minulosti přichází neznámá žena s požadavkem, aby Frank toto minulé radikálně opustil a svou budoucnost spojil s ní. Jejich dům zpodobený na jevišti jako velký přepravní kontejner má v sobě totiž metaforicky zakódován moment nestability a iluzornosti jistot. Jen se zdá, že závěrečná destrukce odkrytím jeho stěn je poněkud popisným a málo originálním řešením apokalypticky vyhroceného smetení, jímž autor tragédii završuje.
V tomto duchu bychom možná očekávali i trochu vichřivější utváření postav, než jak je spatřujeme v podání pětice protagonistů. Radka Coufalová a Igor Ondříček nepřekračují příliš meze představ seriózního středostavovského páru, ačkoli autor ponechal léta jejich společného soužití zahalena tajemstvím, a tudíž k volnému výkladu inscenátorům (i když je pravda, že jejich kostýmování o rozlučkovém večeru ve starém domě – ona v elegantních šatech a lodičkách, on v tričku, trenýrkách a ponožkách – nabízí jakýsi ironický komentář). Stejně tak i Markéta Sedláčková svou příchozí Romy úplně netlačí do žádoucí podoby neúprosně rozvratné femme fatale. Jejímu odpravení mladého Andiho (Vojtěch Blahuta na uvěřitelné hraně mezi chlapcem a mužem) schází punc věrohodnosti, třebaže to lze přisoudit i předepsanému užití igelitové tašky coby vražedného nástroje. Eliška Skálová vyplňuje pozici zčásti nezúčastněné, nikoli však nezainteresované dívky Tiny spolehlivě.
Z inscenace tak cítíme jistou opatrnost, zároveň ji však lze přivítat a ocenit pro konzistentní a v mnoha rysech podnětný výklad nesnadného textu.
Městské divadlo Brno – Roland Schimmelpfennig: Žena z dřívějška. Překlad Josef Balvín. Režie Alžběta Burianová, výprava Pavla Kamanová, hudba Jakub Kudláč, pohybová spolupráce Blanka Burianová, dramaturgie Jan Šotkovský. Premiéra 4. listopadu 2017. Psáno z reprízy 24. listopadu 2017.
Komentáře k článku: Žena z minulosti minulost ničící
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
