Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Návrat chlebíčkové kultury

    Na rovinu – v Kalichu jsem byl poprvé a o tom, jací diváci a za čím sem táhnou, nemám iluze. Mám předsudky. Do nekonečné řady muzikálů a inscenací s televizními hvězdami devadesátých let, které už nejsou moje rozlišovací schopnosti s to zařadit alespoň rámcově, se však najednou procpal projekt dvou nejvýraznějších divadelních osobností současnosti. A vypráví zde o tom, jak by to vypadalo, kdyby zemi oplývající mlékem a strdím znovu ovládli komunisté a země by znovu překypovala jedním druhem mléka, jedním druhem medu… a především Číňany, kteří by nahradili nemoderní Rusy. Ne tak docela nepravděpodobný scénář s názvem Žena za pultem 2: Pult osobnosti napsal Petr Kolečko, inscenaci režíroval David Drábek a vše zahrála Tlučhořovic rodinka – Oldřich Kaiser a Jiří Lábus.

    Žena za pultem 2

    Jiří Lábus a Oldřich Kaiser ztvárňují přemrštěné karikatury, které mají jediné poslání – pobavit FOTO RICHARD KOCOUREK

    Kolečko už léta umělecky vede pražské A Studio Rubín, Drábek zase hradecké Klicperovo divadlo. A oba jsou si v lecčems podobní – rádi provokují a stojí někde na pomezí popkultury, masového divadla a alternativy. S trochou nadsázky by se tak v jejich případě dalo mluvit o divadelním pop-artu – oba rádi zpracovávají současná i velmi nedivadelní témata (např. Kolečko o Jágrovi a Drábek o Fibingerové – to se však říkat nesmí), která vždy přetřou patřičnou vrstvou absurdity a jízlivého humoru a vmetou divákovi jeho každodennost do tváře tak, že za chvíli neví, čí je. Jejich spojení není tedy příliš překvapující.

    Dosud se však oba, byť i s komerčními tématy, drželi na nepříliš komerčních scénách. Nyní poprvé vstupují na půdu, která není vyhrazena intelektuálním snílkům s plakátem Brechta nad postelí a zaprášeným kritikům z Divadelních novin. Tady jsou vody piraň z televizních stanic a žraloků z Blesku. A diváků, kteří mají pocit, že se musí pořád tleskat, jinak to není ta pravá show, jejíž prototyp vězí někde hluboko v silvestrovských estrádách devadesátých let.

    Proč ne. Je to legitimní a také je to tu a tam potřeba. A upřímně řečeno, dvojice Kolečko–Drábek v součinnosti s dvojicí Kaiser–Lábus v Ženě za pultem 2 ukázala, že jí to jde a že jí to jde dobře. Slovní komika a hříčky z Kolečkova pera našly ve zkušených hercích a jejich letité spolupráci ideální mluvčí. Nadto polarizující téma pravice versus levice, moderní bio a fitness kultura versus uzenina a tesil netížilo Kaisera s Lábusem nějakým velkým počtem možností „co a jak hrát“. Jejich dvojpostavy – Lábusova prodavačka Jiřina a klobáschtivý Pepa i Kaiserova biožena Hanka a znuděný pubescent Kája – jsou typizovaná individua bez větších nároků na vývoj. Jiřina, oddaná komunistka, která touží po jednom typu sušenek v obchodě (Jsme jedné chuti, ty i já) a čilém obchodu s Čínou; Hanka, kamarádka Jiřiny a manželka Pepy, je závislá na klíčcích a ionťácích a zoufale nesnáší komunisty a klobásy s vlašákem; Pepa, tlustý líný prase bez názoru, trpělivě snášející bionájezdy své ženy, v době její nepřítomnosti se tláskající klobásou a vlašákem; a Kája, Jiřinin zpruzený pubertální syn, z něhož chce matka udělat budoucího národního umělce (ideálně takového, jakým byl Vladimír „Zeman“ Brabec). Všichni pochopitelně určitým vývojem projdou, ovšem stále v mezích absurdního humoru obou tvůrců (abych neprozrazoval víc, než je třeba – například z Hanky se stane morče). Není tu, a ani nemůže být, snaha, aby se divák s některou z postav ztotožnil – všichni jsou přemrštěné karikatury s jediným posláním: pobavit tím, jak jednostranně zveličují stereotypy.

    Možná důležitější, než co kdo hraje a o čem se hraje, je tempo. Celá inscenace je složena z mnoha krátkých scének, v podstatě skečů, které se střídavě odehrávají v bytech obou rodin a v Jiřinině krámku. Dynamické střídání scén umožňuje točna, jež vévodí jevišti a která je na řečené části rozdělena. Dojem z návštěvy prehistorické novácké estrády, kde scénka střídá scénku, následuje písnička a pak zas sled scének, umocňuje i potřeba diváků každou scénku doprovodit potleskem. Zároveň herci svůj text často drmolí tak rychle, že se některé gagy ztratí nebo dojdou pozdě. V takhle nastoleném tempu to ale příliš nevadí, gagy každý skeč překypuje jak eintopf pejska a kočičky. Nepochopitelné však je, když je představení po necelé hodině přerušeno přestávkou, která takto zásadní princip inscenace přeruší, zbrzdí a – po pravdě – už na něj navázat nedokáže. Jistě by se tak komplikovaná přestavba, která se o přestávce uskuteční (pult s různorodým zbožím se změní na pult se zbožím jedné chuti), dala zvládnout bez přestávky. Jen ne prosím za doprovodu toho iritujícího „hitu“ Republice více práááceeee…

    Nejotravnější je však úporná snaha o tzv. mesič. To se dnes tak říká – nějaké sdělení, poselství. Kdyby celá Žena za pultem 2 zůstala poctou estrádní kultuře, sci-fi komedií o naší současnosti a přehlídkou hereckých individualit Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, nedalo by se jí vlastně téměř nic vytknout. Zůstala by tím, čím od začátku měla být – splněním komerčních snů dvou výrazných divadelních tvůrců. Potřebou vzkázat lidem, že by měli chodit volit a že komunisté jsou pořád stejní a umaštěnýma rukama od chlebíčků podepisují ortely smrti, vytvořili z estrády hybrid s posláním a z původní taškařice zůstane jen pachuť něčeho nemístného.

    Divadlo Kalich – Petr Kolečko: Žena za pultem 2: Pult osobnosti. Režie David Drábek, kostýmy Simona Rybáková, scéna Martin Černý, hudba Darek Král. Premiéra 23. září 2014.


    Komentáře k článku: Návrat chlebíčkové kultury

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,