Divadelní noviny > Názory – Glosy
Ženské téma, existuje?
Než jsem nastoupila ke studiu na Janáčkovu akademii, vůbec jsem nevěděla, že něco jako „ženská témata“ je. Ani jsem si toho nevšimla coby divák. Po absolutoriu už jsem tak nějak tušila, že cesta ženy-režisérky k práci prý vede přes divadlo pro nejmenší. Malé divadlo pro malé tvůrce, jak jsem vyrozuměla z kontextu. Dnes, po deseti letech od své první režie (a že to byla pohádka!), jsem ráda, že jsem se do výchozího bodu, bodu nula, ohledně „ženských témat“ po mnoha peripetiích vrátila. V praktickém divadle ani v sobě samé nechci a nemusím řešit, co to je (i když mi tuhle volalo jedno divadlo, že by rádi „ženské téma“, a pak z nich vypadlo, jak přemýšlejí o pohádce…). V tomto sebevědomém prozření člověku pomůže Ostrava. Ve vší té krajové, někdy až kruté otevřenosti jsem se instinktivně vrátila k sobě, ke své duši – aniž bych analyzovala, jestli má téma mých inscenací pindíka nebo mušličku. Protože dělat divadlo je pro mě jako vyprávět sen: když si vymýšlíte rádoby zajímavosti, nikdo naposlouchá. Ale když skutečně říkáte, co se vám zdálo, byť jde o sebeabsurdnější výjevy, lidé jsou zasaženi. Ostrava mi dala příležitost – a ne jednu, důvěru a až brutální zpětnou vazbu toto mé vyprávění z duše docenit. Dovolila mi a donutila mě dospět. Jako režisérce, člověku i ženě. Ano, i tady je divadlo hodně mužskou záležitostí. Ovšem síla a míra poptávky po kultuře tu umocňuje možnost svobodně pracovat rozdílným tvůrcům vedle sebe bez nutnosti tolik zvažovat, jak moc a jestli si konkurují a zda-li je třeba to nějak ovlivňovat.
A i proto se tu sedm let hrají vyprodané a diváky i herci milované Kuřačky Anny Saavedra, s úspěchem se tu uváděla inscenace Perfect Days v mé režii, více než dvě stě repríz má za sebou rocková inscenace pro nejmenší Malá Mína zmlsaná a v Divadle Petra Bezruče je nyní boj o lístky na Maryšu a nově opět na Saavedřin text Heda Gablerová: Teorie dospělosti. To jsou asi ve zkratce ta „ženská témata“, ne? Ty inscenace, kde hlavní nebo největší roli ze všech hraje herečka-žena. Stačí to ale k tomu, aby inscenace byla o ženách? A abych já byla režisérka „ženských témat?“ A není to celé blbost? Za mě trochu je. Trochu dost. Já nechci, aby existovala speciální ohrádka s nápisem „ženská témata“.
Přeji si pro sebe, své blízké i lidi obecně, divadlo a celý svět, aby se nemluvilo o „ženských tématech“ jen proto, že by se mělo (o mužských se nemluví, ty prostě jsou), ale spíš abychom měli energii a sebevědomí stále znovu a nově mluvit upřímně a rovně o lidských tématech. Protože neexistuje krize ženství ani krize mužství, existuje (když už) krize lidství. A divadlo má to krásné poslání tyhle věci umět zrcadlit, nenásilně na ně ukazovat, ponoukat diváka k přemýšlení a možná i ke změně. A to je nejvíc.
Z vlastní zkušenosti totiž vím, že je možné napsat současnou parafrázi Hedy Gablerové, kde vyškrtáte zmínky o tom, že žena nechodí do práce a ven bez svého manžela, a stále v tom příběhu zůstává aktuální a tolik bolavé lidské téma o tom, jak člověk hledá dospělost a smysl života, a jak se v tom někdy pořádně zamotá a ztratí. A to je téma nás všech, nejen hlavní ženské postavy, nejen autorky-ženy, nejen režisérky inscenace. To je téma, které má pindíka i mušličku zároveň.
Komentáře k článku: Ženské téma, existuje?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
