Ženy jako panenky v růžovém hávu ibalginu

Prozatím nejnovější hru Arnošta Goldflama Ženy a panenky, kterou si lze snáze představit spíše v komorním prostoru, se v Moravském divadle Olomouc rozhodli uvést na velké scéně. Co tím získali? Především možnost výrazné režijně-scénografické hry režisérky Hany Mikoláškové a její scénografky Zuzany Přidalové s autorovým textem a umocnění jeho ironických a černo-humorných prvků. Přidalová si scénografickými metaforami úspěšně poradila s groteskností hry a s určením klíče pro vnímání inscenace. Je ve všudypřítomnosti odkazu k ibalginové pilulce – od grafiky programu přes svícení či projekce až po růžové prvky v parukách a kostýmech, také však v naznačení posunuté optiky vypouklými stěnami pokoje – jakoby deformovaného zrcadla, ve kterém se odrážíme poněkud „podivně“. Obří ruční svítilna zavěšená nad pokojem potvrzuje jednak nutnost nadhledu, jednak dojem, že pokoj na scéně (útulný a bezpečný úkryt, ale také před vnějším světem znepokojivě izolující prostor) lze vnímat i jako zvětšeninu pokojíčku pro panenky. Dominují mu stůl a dvě židle v nadměrné velikosti, navíc náležející nejmladším postavám hry. Pro ty starší jsou naopak určeny židličky zmenšené. Další absurdnost je předepsána od samotného autora – herečky jsou obsazeny do postav v obráceném pořadí vzhledem k jejich věku.

Nejkomplikovanější úlohu má Ivana Plíhalová v roli matky, u níž jako u jediné k věkovému posunu nedochází, autor s touto výjimkou nijak dále nepracoval a dramaticky ji nevyužil. Ke komediálnosti tak Plíhalová musela dojít hlavně prací s replikami, na rozdíl od ostatních, které se mohly více spolehnout na funkci vnější stylizace. Opačný problém má Erika Kuncová, když se na vnější stavbu spolehla příliš a postavu diktátorské babičky dovedla skrz hlasovou přepjatost k hranici karikatury. O něco lépe se daří Tereze Richtrové v roli prababičky, pro kterou nalezla svébytný pohybový projev. Zkušenější herečky se s rolemi vypořádaly o poznání lépe – Naděžda Chroboková si roli teenagerky vyloženě užívá a také Ivanka Koktová hraje sedmiletou holčičku přesvědčivě, se vší dětskou urputností.

Každá z postav přináší na scénu vlastní pohled na problém ženského údělu, daný rozdílnou životní zkušeností – například předurčenost ženy k mateřství je malou holčičkou vnímána idealisticky, matka si naopak na svůj úděl služby rodině, ze kterého se nelze vymanit, stěžuje a nezbývá jí, než o jiném, lepším životě pouze snít, k opravdovému vykročení se neodhodlá. Zmíněné ženy nejsou schopny vzájemného pochopení, spíše se mezi nimi otevírají dlouhodobé konflikty. Jiným případem je pak naprostý nezájem o tu druhou – když se prababička svěřuje, jak ji otčím v dětství „hladil“, s žádnou to nepohne. V jednom momentě ale na popud nejmladší z nich na chvíli zapomenou na disharmonii vztahů a optimisticky tančí v „kruhu života“.

Ženy na scéně téměř po celou dobu pozoruje „živá“ Panenka. Její obsazení alternujícími se baletkami Petrou Glacovou a Lucií Horákovou umožnilo inscenátorům efektní využití jejich pohybových schopností k vytvoření oživlé loutky. Nejprve je „uvězněná“ v těsném výklenku uprostřed zadní stěny, poté několikrát mezi ženy vstoupí – nejdříve jako hračka (objekt) v rukou holčičky. Zprvu nevinná dětská hra však přechází až v kruté mučení, když Panenka musí snášet morbidnost svého krmení a nezbývá jí než si zoufat: Panenka pije a pije a nikdy se nenapije. Ve vnitřních monolozích (se zalepenými ústy) si pak zoufá na vlastní osud: Nebohá panenka si může jen stýskat a snít, vyslovuje touhu po svobodě a chce se stát samostatně jednajícím subjektem. Nakonec si Panenka svou úlohu se ženami vymění, když je nechá ztuhnout do „spánku panenek“ a manipuluje ona jimi. Proplete je v tanečně-vizuálním obrazu gumovým lanem a sváže v „jednu ženu“. Souvislost mezi ženami a panenkami je touto záměnou nemilosrdně podtržena.

V inscenaci je tedy rozehráváno, co v textu tolik implicitně nezaznívá – touha po vymanění se z úzkého prostoru, který byl panence-ženě určen. Arnošt Goldflam nenapsal feministickou hru, paralelou s panenkami (s vtipem sobě vlastním) jen upozorňuje na omezení, které se ženám z vnějšku, ale i od nich samotných často dostává.

Moravské divadlo Olomouc – Arnošt Goldflam: Ženy a panenky. Režie Hana Mikolášková, výprava Zuzana Přidalová, choreografie David Strnad, hudba Jan Kyncl. Premiéra 15. ledna 2010. (Psáno z reprízy 11. února 2010.)