Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 1)
Když je venku zima, člověk by nejraději zůstal uvnitř. Pokud se však překoná a dokáže do toho holomrazu vylézt, měl by za to být patřičně odměněn. Ve středu jsem se přidala k hrstce odvážných a zaběhla si sprintem skrz Sibiř do KD Mlejn. Tam právě začínal první ročník mezinárodního festivalu s názvem Fun Fatale s podtitulem Ženy na prknech. Pokud se nebojíte zimy a nového cirkusu v podání žen, tak směle do bund a do čepic, protože festival bude probíhat až do 5. února.
Chvílemi se mi zdálo, jako by nad námi tančily loutky, anebo bytosti z jiné planety. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Slavnostní zahájení bylo sympatické. Mám ráda obyčejnou, téměř civilní atmosféru, představení, v nichž se herec z dobrého rozmaru nenápadně zasměje, protože se prostě neudrží. Nemám na mysli, že se odbourá zcela, ale že mi tím jako všímavému divákovi, dá najevo, že jsme oba „prostě jenom lidi“. Takový byl i začátek festivalu.
Ředitelka Mlejna Dáša Roubalová nemluvila dlouho a přitom všechno řekla. Pak jsme dostali skleničku šampaňského, což já vždycky ráda, a za dveřmi sálu jsme se postavili na jeviště, abychom viděli, jak nám kdosi okupuje sedadla. Byla to pětice dívek, festivalových účinkujících v následující dny. Jejich představeníčko na úvod bylo uvolněné, radostné, pouštějící si mě – jako diváka – k tělu a zároveň divadelní, barevné, příjemně efektní. Chvílemi se mi zdálo, jako by nad námi tančily loutky, anebo bytosti z jiné planety. Že by to dělaly ty šály, hrazda a provazy?
Pak přišla řada na hlavní představení večera. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Paper Dolls
Pak přišla řada na hlavní představení večera, premiéru berlínské vzdušné akrobatky českého původu Jany Korb.
Před námi se až po strop tyčilo jakési sedmimetrové tepee, akorát, že to byla holá konstrukce s lampou přidělanou na boku a stolkem úplně nahoře. Tak jsme se usadili, zalomili krky. Nejspíš proto, že se inscenace jmenovala Paper Dolls, byly na konstrukci také připoutané dvě papírové panenky. Dolů s vrchu visela spousta provazů. Vypadalo to poeticky. Ručně malované postavičky, stínidlo jak od babičky… Prostě se mi to rýmovalo. Všechno špatně…Všechno jinak…
Jana se cestou dolů zaplétala do všech těch visících lan a zase se zběsile rozplétala. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Představení totiž bylo veskrze depresivní. Začínalo na nejvyšším bodě té obrovité železné třínožky, kde seděla tenká dlouhovlasá postava a malovala si rty. Sálem se z reproduktoru rozezněl text knihy Margaret Atwoodové The Cat´s Eye. Byl v angličtině a namlouvala ho sama aktérka, takže to byla angličtina s krutým německým přízvukem. V tu chvíli jsem na svém těle zaznamenala první záchvěv úzkosti. Až do konce se vše odehrávalo ve velmi podobném tempu i stylu.
Jana se cestou dolů zaplétala do všech těch visících lan a zase se zběsile rozplétala. Bylo to přirozené, nepředhazovala divákům akrobatické triky, ač je někteří diváci očekávali. Usuzuji tak z toho faktu, že když v jednu chvíli udělala ve vzduchu provaz, jedna paní se jala tleskat. Sama. Depresivní.
Nevyřčená pravidla hochů znám, ale s dívkami si připadám, že každou chvíli musím šlápnout tragicky vedle. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
V další chvíli se akrobatka objevila u postranní „poetické“ lampičky a začala tam nepoeticky krájet cibuli. Moje zmrzlá duše se na chvíli zaradovala, že možná… možná ještě přijde něco veselejšího! Marně. Nakrájení cibule, u toho nějaký anglický text, kterému jsem nedokázala věnovat pozornost, a tím byl scénce s „kuchyňkou“ konec. Škoda.
Pak se zase Jana vpletla do lan, aby nakonec sestoupila na zem a oblékla ty papírové panáčky do papírových hadříků jak z vystřihovánek, což byla jejich jediná minuta slávy v celé hře. Sama si vzala sako a začala zírat publiku přímo do očí. Možná to byl znak osamění, protože reproduktor vyprávěl cosi o ztrátě přátelství.
Najednou na mne začíná naléhat temnota, pak hrůza. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Ještě k tomu přátelství: Kdybych si nepřečetla, o čem představení má být, téma přátelství bych pochytila právě jen z toho reproduktoru. A to by mi bylo trochu líto. Protože pokud si někdo text nepřečetl, nebo román Margaret Atwoodové nezná či nemluví anglicky, mohl by si třeba myslet, že se tam jen „nějaká ženská furt motá do nějakejch provazů a ani to neudělá pořádně, protože se jí to pořád šmodrchá.“ Naštěstí jsem věděla, o čem Paper Dolls jsou či mají být, takže jsem všechno to probojovávání se lany měla za obraz toho, jak těžké jsou mezilidské vztahy.
Cítím v sobě cosi tvrdého, krystalického, zrnko skla. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Nakonec se ta prostovlasá dívka rozhodla s tou holčičkou, co jí pořád ubližuje, nekamarádit. Zjistila, že nejlepší je být takový, jaký chcete být sám. Ve finální scéně se dočkala i ta paní, co tleskala Janině provazu. Akrobatka jim nabídla několikanásobný efektní „rotační“ pád po laně z nejvyššího bodu konstrukce až na zem.
Toto mi chybí: Ne něco, co už je pryč, ale něco, na co je marné čekat. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ
Odměněna za to, že jsem vystrčila nos z teplého bytu, jsem tedy nakonec byla. Ocenila jsem nejen ten poslední pád, ale vůbec odvahu snažit se řečí závěsné akrobacie vyprávět román. Nápad se zdoláváním mezilidských vztahů, které představovaly provazy, se mi líbil. Opravdu. Velmi. Krásná byla pro asi půlhodinovou (možná o něco delší) produkci speciálně složená hudba. A Jana v jeden divadelně nádherný moment, kdy obíhala celou konstrukci jako malá holčička, dokázala, že dokáže být i legrační. Ocenila bych té lehké ironie a nadhledu víc. A trochu mi bylo líto lampičky i panenek, které jako by byly opuštěné. Na začátku, téměř po celý čas představení i na konci. A taky bych navrhovala občas měnit tempo představení, aby to nebyla taková deprese táhnoucí se jako lepidlo.
I když… asi měla být.
2. února 2012
O autorce tohoto textu:
Jsem ročník 1982, občas hraji divadlo, občas píši básně, občas se pověsím na hrazdu a někdy dokonce seberu odvahu a napíši, co si myslím, jako právě teď. A nejvíc se těším na léto.
Komentáře k článku: Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
